Reportáž z Nice: Francouzi se diví, že politici se probudili až teď, integrace selhala dávno | Reflex.cz
reklama
nahoru

Reportáž z Nice: Francouzi se diví, že politici se probudili až teď, integrace selhala dávno

Josef Kašpar23. ledna 2015 • 18:00
Reportáž z Nice: Francouzi se diví, že politici se probudili až teď, integrace selhala dávno
Nice, Francie
• foto: 
Profimedia

V polovině ledna je v Nice málo turistů. Ti, kteří přijeli oslavit Nový rok, se dávno vrátili domů a do místního karnevalu chybí ještě téměř měsíc. Ale i zde pořád „ucítíte“ dozvuky teroristického řádění v Paříži. Počáteční emoce ale střídají chladné úvahy. Francouzi se především diví, že nikdo situaci neřešil, přestože se o problémech s radikálními islamisty dávno ví.

reklama

Na Cours Saleya, kde se každý den koná v Nice trh, nakupují většinou místní obyvatelé. Polovina okolních restaurací má dovolenou, nikdo nespěchá, vlastně není kam. V sobotu 10. Ledna i zde, na slavné Promenade des Anglais, proběhla velká manifestace solidarity s oběťmi vražedného útoku na pařížskou redakci Charlie Hebdo. Nicméně atmosféra, na rozdíl od Paříže, zde není napjatá, o pocitu obav a nejistoty mluví spíše jen televizní a rozhlasoví komentátoři.

Proč až teď?

„Situace na jihu je jiná než v Paříži či na severu,“ říká mi Alexis Giroud, bývalý obchodník z Nancy, který se jako početní zámožní důchodci přestěhoval na slunečnou Riviéru. Sedíme v baru a dali jsme si sklínku místního vína rosé. „Teď se najednou všichni probudili. Ale celá léta nikdo nechtěl vidět, že na periférii velkých měst vyrostly čtvrti, kde Francie neexistuje,“ říká Giroud.

„Jak to myslíte?“ ptám se ho? „No, jsou to vlastně města, kde převládají zvyky zemí, odkud přišli emigranti, hlavně ze Severní Afriky. Sedněte si v Paříži do metra a zajeďte si do Saint-Denis nebo do Argenteuil. Je to úplně jiný svět, o kterém většina Francouzů nevěděla vůbec nic. Politika integrace tu úplně selhala,“ vysvětluje pan Giroud. Namítám, že Francie je přece tradičně zemí, kam se už od dob Velké revoluce stěhovali doma pronásledovaní Poláci, Italové, Španělé či Rusové.

„Jo to je trochu jiná záležitost,“ tvrdí Georges Magnand, který si k náum přisedl. Užívá si dovolenou, protože jeho restaurace bude otvírat až na konci měsíce. „Tihle lidé odpovídají představě, že se z nich někdy v první, maximálně v druhé generaci stanou Francouzi. Současný premiér Valls je původem Španěl, no a Sarkozy určitě není naše typické jméno,“ směje se Georges. „Ale s muslimy je to něco jiného. Oni na své původní identitě, včetně náboženství, lpí mnohem více než my a přenášejí to i na další generace. Mají naše občanství, ale jak je vidět, kdekdo z nich se tu necítí doma.“

„Ale dojem tady v Nice je jiný. Byl jsem v obchodním centru Nice Etoile a tam jsem viděl smíšené páry mladých lidí, dívky někdy měly závoj, někdy ne. A neměl jsem dojem ovzduší obav a nejistoty jak o tom celý den informovaly televize,“ namítám.

„Tady se to naštěstí víc smíchalo,“ povídá Alexis. „Místní lidé jsou trochu otevřenější než na severu. A pak se sem přistěhovalo hodně pieds noirs, tedy Francouzů, kteří byli po roce 1962 vypuzeni z Alžírska, které si vybojovalo nezávislost. Byli to lidé zvyklí na mentalitu Arabů, přestože jim samozřejmě nebyli vděční za to, že museli opustit svůj domov. A tak, když k nám začali proudit živobytí hledající Alžířani, Marokánci či Tunisané, měli pro jejich zvyky i postoje větší pochopení a nevytvořila se ghetta. Tedy s výjimkou čtvrti Ariane tady v Nice, kde před několika lety, když tam prefekt chtěl umístit policejní komisariát, málem došlo k revoluci.“

Georgesovi ironicky zazáří oči: „Ono to bude i tím, že obyvatelé Nice jsou tak trochu jako Italové, berou život víc nalehko, dochvilní moc nejsou, trochu pohodlní. Ale v tomhle případě to pomohlo“.

Jak to vysvětlit?

V Rue de la Poste je velké knihkupectví. Můžete si tam sednout a prolistovat důkladně jakoukoliv vystavenou knihu. Znám majitele již několik let a ptám se ho, co si o situaci v zemi myslí. „Samozřejmě, že mi je jasné, že útok na Charlie Hebdo nebyl jen útokem na redakci a na autory karikatur, ale také útokem na naše pojetí života. Ale musím dodat, že já osobně nemohu říct ´Je suis Charlie´. Myslím si, že to byla zbytečná provokace. Nejsem věřící, ale nevidím důvod pošťuchovat někoho, kdo je na tyto věci citlivý. Pravda ale je, že nikdo nikoho nenutí se na ty karikatury dívat.“

V jedné místnosti knihkupectví je mnoho knih zabývajících se islámem a jeho kulturou. „Muslimové dnes reprezentují 10 procent obyvatelstva a se vší pravděpodobností to procento poroste. Je tedy dobře, aby se lidé s touto tematikou obeznámili,“ říká mi Martine, která vede toto oddělení obchodu. Při svých univerzitních studiích se hodně zabývala dějinami náboženství. „Tady je jeden velký problém. Naše kultura se zrodila částečně ze Starého zákona, ale inspirujeme se především evangeliemi. A ta jsou v podstatě vyprávěním o životě a díle Ježíše Krista. S Koránem je to jiné. Pro muslimy platí, že je to zákon, který prorokovi nadiktoval archanděl Gabriel a je to něco dokonalého, na čemž se nedá a hlavně nesmí nic měnit. I když dnes různí muslimští teologové přiznávají, že některé verše vyplývají ze situace, která byla na Arabském poloostrově před téměř 1400 lety a tak by asi bylo třeba je interpretovat a ne brát doslova. Jenže rozluka mezi náboženstvím a zákony státu, která je znatelná v Evropě už od 18. století, pro většinu muslimů neexistuje. A to činí jejich integraci dost obtížnou. Myslím, že Francii čeká těžký úkol.“

Omezování svobody?

V televizi jsem pak viděl, že v početných školách v Lyonu, Roubaix či na okolí Paříže studenti pocházející z muslimských rodin odmítli vzdát poctu zavražděným redaktorům Charlie Hebdo, protože „nás ponižovali.“

Několik set metrů od knihkupectví, na Avenue Félix Faure, stojí „Lycée Masséna“, patrně nejlepší gymnazium v Nice. Chtěl jsem zajít jako jindy mezi studenty a trochu si ověřit, zda to, co říkají média, platí i zde. Nepodařilo se. „Monsieur, přístup je povolen jen profesorům a studentům,“ řekl mi energicky vrátný, který se v minulých letech spíše věnoval četbě sportovního deníku L´Equipe.   

Nechtěl jsem podezřele postávat před školou a „lovit“ nějaké odcházející studenty. Za rohem je ale bistro Azur, kam studenti chodí na kávu a tam jsem se s několika z nich potkal.

„Já jsem trochu jiný případ,“ vysvětluje mi Victor Manasse. „Jsem francouzský Žid, moji předkové sem přišli někdy v 19. století z Turína, ne za chlebem ale za svobodou. Ale tohle je můj poslední rok v Nice.“ „Jdete na univerzitu?“ ptám se. „Ano, ale do Izraele, kam se celá naše rodina přestěhuje,“ říká Victor a dodává „v loňském roce odešlo do Izraele z Francie 7000 Židů a po tom, k čemu došlo v Paříži jich letos bude určitě víc. Necítíme se tu v bezpečí.“

Ale premiér Valls řekl, že Francie bez Židů by už nebyla stejná a že ochrana židovských škol, synagog a jiných institucí bude posílena, namítám. „To je pravda, ale nevím, proč bych měl žít pod policejní ochranou. Ten supermarket ve Vincennes není první případ. Už jich bylo víc, v Toulouse, Dijonu i jinde. Je to výsledek dlouholetého štvaní a pomluv.“

S Victorem u stolku sedí i Gérard, který namítá: „Ale to se netýká jen Židů, podívej, kolik stupidních útoků bylo v posledních dnech na mešity v celé Francii. Právě tyhle dramatické události by měly lidi sjednotit a bránit naši demokracii.“

Sjednocení se říká „rassemblement“ v zemi, kde na téměř vše existují zcela odlišné názory. Toto slovo použil v dramatických chvílích i generál de Gaulle a které v minulých týdnech neustále opakovali jak prezident Hollande, tak jeho předchůdce Sarkozy.

 Nepoužila ho ale Marine Le Penová, předsedkyně nacionalistické Národní fronty, která až do minulého týdne byla považována za možného favorita v příštích prezidentských volbách. Ale jak se zdá, situace se trochu změnila.

Popularita současného prezidenta se vyhoupla zpátky na 40 procent, zatímco předtím balancovala kolem deseti procent. Početným Francouzům se líbil jeho klidný, ale pevný postoj. „A možná někomu došlo, že Národní fronta pouze rozdmychává vášně, ale nemá žádné racionální řešení,“ řekl mi další student, André Gaillac. „Víme ale, že dosavadní politika integrace je fiasko. Myslím si, že islamisté, tedy nikoliv muslimové, chtějí nejen ve Francii, ale možná i v Belgii, Holandsku či jinde vyvolat ostrou srážku mezi muslimy a ostatními. Vyhlásili nám válku a my se budeme muset bránit. Ale spojence musíme hledat mezi většinou muslimů, kteří srážku nechtějí a jsou vlastně jejími prvními oběťmi.“

Za pultem baru stojí majitel – Armand. „Ano, ale nesmíme už strkat hlavu do písku. Právě proto, že nám vyhlásili válku. Svobody se nesmíme vzdát, ale větší kontrola a tvrdší postih musí být, jinak se z toho nedostaneme,“ říká.

V baru je puštěná televize a moderátorka hrdě opakuje, že se Francie a Paříž opět staly centrem světa. André na to reaguje podrážděně: „Tohle je zase nesmysl, domnívat se, že jsme opět pupkem světa. Není to Francie a ani celá Evropa. A dnes už ani Amerika. Je tu Asie, přichází Latinská Amerika, musíme si na globalizovaný svět zvyknout.“

Josef Kašpar


Klíčová slova: josef kašpar



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama