Reportáž: Nová generace kovbojů mění tvář amerického Západu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Reportáž: Nová generace kovbojů mění tvář amerického Západu

Florian Hanig, časopis Geo4. prosince 2014 • 08:00
Reportáž: Nová generace kovbojů mění tvář amerického Západu
foto: Ami Vitaleová

Muži jako Bryan Ulring se vzdávají biče i ostruh, zato se svými koňmi mluví. Sázejí na komplexní řízení pastvin a dobytek krmí výhradně travinami. V Montaně se jedná přímo o zelenou revoluci. A podílí se na ní nová generace kovbojů, jednoho z nejslavnějšího povolání Ameriky.

 

reklama

Býk nespustí koně ze svých bledě modrých očí. Z nozder mu stoupají obláčky páry a vznášejí se nad zmrzlým strništěm. Bryan Ulring opatrně pobízí vzpírajícího se koně k dalšímu kroku vpřed. A ještě jednomu. Vtom jako by býk vybuchl, mohutná hora svaloviny, dobrých 800 kilogramů živé váhy, kolem sebe víří kopyty, až hroudy létají vzduchem. Kůň řehtá a staví se na zadní, hbitě se stáhne. Pak se býk zastaví, odlehčí oteklou zadní nohu a pomalu se narovná. Třese se.

Ulring čeká. Posune si stetson hlouběji do čela, pohledem jakoby bez zájmu bloudí po Centennial Valley, písečných dunách a zelených pahorcích, zarámovaných sněhem pokrytými třítisícovkami. Údolím se vine jediná silnice, co pár kilometrů stojí dům nebo nějaká brána. Tradiční země kovbojů. Ulring ťukne koně vnitřní stranou kotníku. O další krůček blíž k býkovi. A zase zpátky. Býkovy oči metají blesky, sklání hlavu – a napne se jako luk. Třemi skoky vyrazí směrem k přívěsu zaparkovanému v bezpečné vzdálenosti. Trvá půl hodiny, než zvíře konečně vstoupí na jeho plechovou podlahu a Ulring za nemocným tvorem může konečně zabouchnout dveře.

Dříve, vysvětluje, by vzpírajícího se býka obklopili tři muži, hodili mu kolem krku laso a do přívěsu ho dostali hrubou silou – prostě dovlekli. „Možná by se při tom zranil některý z jejich koní, třeba i samotný kovboj. A býk by uhynul, tak jako tak byl přece nemocný.“

Místo toho na současném hospodářství „J Bar L Ranch“ sázejí na omezení stresu působícího na zvířata. Jde o metodu vycházející mimo jiné z myšlenek Temple Grandinové, autistky, která si v dětství pracně osvojovala alespoň něco ze slovní zásoby, zato již velmi záhy dokázala navázat kontakt s dobytkem, vcítit se do něj, a dokonce vyvinula vlastní zařízení pro zklidnění krav, jež se dočkalo rozšíření. A jejími návrhy se dnes řídí řada velkých amerických jatek.

Stres totiž obchodu škodí. Stejně jako chuti. Proto se ve Spojených státech zformovalo hnutí oponující tradičním postupům masného průmyslu, dohnaného touhou po zisku až k bestialitě.

Nový management chovu

Bryan Ulring vyrůstal na ranči. Vystudoval management, ale kvůli psychickým problémům souvisejícím s neschopností soustředit se v kombinaci s návaly hyperaktivity nikdy nedokázal vydržet v městském prostředí delší dobu. Raději se toulal americkými národními parky a odvažoval se k medvědům grizzly až na vzdálenost několika metrů.

Grandininy postuláty psychologie zvířat na něj mocně zapůsobily. Ovšem úplně nejvíce se – jak sám říká – na­učil od manželky Libby. Ta před svatbou přednášela „Natural Horsemanship“. Jde o přístup odmítající násilný „výcvik“ koní. Vhodný způsob chovu ušlechtilých zvířat patřil k věcem, na jejichž prosazení měl Bryan Ulring zvláštní zájem, když v roce 2007 nastupoval do vedoucí funkce na „J Bar L Ranch“, patchworku pastvin a statků v Centennial Valley.

S Bryanem a Libby Ulringovými si už nejen místní spojují přístup zvaný „holistický management pastvin“, jenž postupně proniká i do nejzastrčenějších údolí Montany. Rotace stád, k jaké dochází v jihoafrických oblastech sužovaných suchem, znamená úsporný způsob hospodaření při nedostatku spásaných travin. Navíc probíhají také fotografické workshopy dokumentující krásy krajiny. Jisté noviny je přezdily na „zelené kovboje“. I když to u někoho vzbudí posměch, Ulring jen pokrčí rameny.

Pro Libby vzal dnes ráno na výše položenou pastvinu jejího oblíbeného koně. Jenže Libby je na rajtování zima. Raději počká v otlučeném terénním autě, s topením naplno a s tříletou adoptivní dcerkou na klíně okénkem sleduje, jak její muž pracuje.

„Opravdu ne?“ zeptá se Ulring. Libby za okénkem jen němě zakroutí hlavou. Manžel se snaží nedat najevo zklamání

„Viděl jsem stopy vlkodlaka, tati!“ jásá syn, když si kovboj k dítěti přisedne do obstarožního rezavého pick-upu, jímž tahá nákladní přívěs. „Honíme teď vlkodlaky na mém koni Sparkym s úplně ohnivým ocasem.“

Když už dorazíme skoro až k údolí, honákův syn se pochlubí: „Brzy mi bude osm!“ Ulring jen zavrtí hlavou.

„Charly, je ti pět.“

„Ale brzy mi bude osm.“

Kovboj ho s úsměvem obejme rukou a přitiskne k sobě.

„Přál bych si, aby ti pořád bylo pět, Charly.“

Až bude Charly v šesti muset do školy, přestěhuje se Libby s dětmi do místa zvaného Twin Bridges, vzdáleného od pastvin ranče dvě hodiny autem. A Ulringovi nezbude než pendlovat. „Libby,“ vysvětluje, zatím co zavírá termosku sevřenou koleny, „Libby se už těší.“

Večer září jejich domek jako oranžový bod v šedomodré prérijní krajině. Na návštěvu dorazili přátelé se svým synem. Usadili se v údolí ve svém prázdninovém domku a vydávají se na lov. Děti se shluknou kolem digitálního ohňostroje sršícího z iPadu, dospělí postávají se sklenkou vína u grilu. Venku vyjí vlci.

Krátce po deváté na dveře zaklepe nějaký muž s puškou v ruce. Hledá svého parťáka, lovce, jehož auto našel půl hodiny odsud opuštěné. S otevřenými dveřmi. Ulring nabízí, že svolá pár chlapů ze sousedství a vydají se pátrat po nezvěstném. Ale muž nechce uvést jeho jméno ani telefonní číslo. Libby nervózně pokukuje po pušce. Pak muž opět zmizí ve tmě.

Možná grizzly, soudí Bryan. Zvířata se dosud na podzim živila hlavně semeny podsaditých bělokorých borovic. Jenže ty z okolních hor nezadržitelně mizí, snad v důsledku globálních klimatických změn. A tak velkým medvědům nezbývá než diverzifikovat jídelníček, obrátit pozornost k losům, kravám.

Nekonečná práce

Následujícího rána se Bryan Ulring s ironickým úsměvem vyhoupne do sedla. Moc se nevyspal, žaludek má pořádně rozdivočený. Možná to je tím steakem ze supermarketu, který přivezli přátelé. Snědl ho jen ze zdvořilosti. Ale zůstat v posteli nepřipadá v úvahu. Ulringův soused dnes potřebuje sehnat k branám J Bar L Ranche několikasethlavé stádo dobytka. Jde o shromaždiště, odkud je možné zvířata snadněji odvážet do místa určení. Ulring musí ohlídat, aby se sousedova a jeho stáda nepomíchala.

Krátce po osmé už se dvěma kovboji jede na koních podél elektrického ohradníku udržujícího pohromadě jeho 750 krav s přibližně stejným počtem telat. Vždy po několika dnech je třeba zvířata popohnat zase o kus dál, aby se čerstvě prohnojený, ovšem spasený drn stačil vzpamatovat a dorůst.

Na jednom místě muži najdou drát zašlapaný do země, utekl tudy tucet zvířat. Muži se je za pomoci psů snaží rychle zahnat zpět, protože z dáli už je slyšet bučení a zvonce sousedního stáda. A první z toulavých zvířat J Baru L Ranche už se stáčejí jeho směrem, aby se k této skupině připojila. Velká stáda totiž skýtají mnohem větší bezpečí, zvláště v kraji využívaném jako tranzitní koridor vlky putujícími mezi Kanadou a Yellow­stoneským národním parkem. Ale než se dobytek po překonání ohradníku stačí pořádně zorientovat, Ulring už jej na koni předjede a obrátí žádoucím směrem.

Upozorňuje, že musí brát ohled na charakter svého onemocnění: „Nedokáži udržet delší dobu pozornost, ale v takovéto situaci mi nic nehrozí.“

Jen pár minut poté, co zahnal poslední zatoulané dobytče za ohradník, se přes hřeben převalí sousedovo stádo: kilometr dlouhá, prach vířící kolona o tisících kopyt. Po stranách cválá deset kovbojů a šviháním lasy přes hřbet zvířata popohánějí. Psi kousají stojící skot do nohou.

Ulring přicválá do čela kolony a podrží bránu otevřenou, dokud celá karavana nepřejde na jím spravované území. Protože ač sám zastává jiný přístup k zacházení se zvířaty, bez sousedské pomoci a slušných vztahů by v těchto končinách nikdo nepřežil. V zimě, kdy všude leží metrové vrstvy sněhu, lidé své chaty nezamykají a nechávají v nich dostatek palivového dřeva i proviantu pro případ, že by někoho zaskočila třeba porucha.

Po třech hodinách se jim podaří prohnat více než 1000 černých kolosů sluncem vybělenou dřevěnou bránou. Tam, v prostoru určeném k třídění a ústícím do dvou východů, poté kovbojové oddělí krávy od jejich telat. Cílenými údery dřevěnými tyčemi se pokoušejí zvířata nasměrovat do příslušného východu.

Na parkovišti už u svých bohatě chromovaných tahačů čekají kamioňáci s palci za silným koženým opaskem.

Takto, ukazuje Ulring, to dělají ostatní. Řídí průběh inseminace krav tak, aby telata přicházela na svět už v únoru. Po sedmi nebo osmi měsících na pastvinách mláďata oddělí od matek a převezou je do obrovských kravínů na Středozápadě, kde je vykrmí kukuřicí obohacenou o růstové hormony a antibiotika. Mladé kusy dobytka tak mohou přibrat až dva kilogramy denně – než je, staré 14 měsíců, pošlou na porážku. Podle Ulringa je vinna druhá světová válka, která znamenala mocný stimul i pro zemědělství.

Jakmile totiž skončila, v USA si nevěděli rady s obrovskými zásobami dusíku, původně určeného k výrobě pum. Kam s ním? Vláda jej věnovala rolníkům, takže se ve velkém začala hnojit kukuřice. Během krátké doby se podařilo zvýšit výnosy čtyřnásobně. Část sklizně absorbovala výroba kukuřičného sirupu, dodnes důležité suroviny pro výrobu nealkoholických nápojů a hotových jídel – oblíbených polotovarů. Snad žádná jiná přísada nenese větší díl viny na obezitě americké populace. Většinu vypěstované kukuřice však zkrmili, nasypali dobytku. A tak obchody zaplavilo maso, které teď Bryanu Ulringovi leží v žaludku jak balvan. Viní je, že zemi převálcovanou kukuřičnou monokulturou doslova zničilo. Kromě krajiny a orné půdy zabíjí také lidi. „Stejně jako bomby, jen pomaleji.“

Po dvou hodinách strávených v proudu černých těl, oblacích zvířeného prachu, ohlušen motory traktorů a tahačů návěsů i bučícím dobytkem, toho má Ulring právě dost. Už zde nemá nic na práci. A tak se pick-upem vrátí zpátky do hor, vyvede koně z přívěsu a vydá se za dalším býkem, jenž se dopoledne svévolně vydal po svahu a teď už je jen malým černým bodem kdesi v dáli.

Sníh křupe pod koňskými kopyty, nad malým hájem krouží orel. Sluneční paprsky se třpytí na hladině potoka, který Ulring hladce přeskočí. Zatoulané zvíře našel dobře schované pod stromem.

Nové cesty

J Bar L Ranch (jbarl.com) jde v chovu dobytka vlastní cestou: Telata tu přicházejí na svět v létě a odstaví je až následující jaro, přičemž je oddělí od matek ohradníkem, který mladým jedincům dovolí pohodlně se dotknout matčiných nozder, ale už neumožňuje sát z vemene. Ještě jeden rok života si tak může „dorost“ užívat letních pastvin, než jej odvezou na porážku a tam humánně zastřelí. Maso těchto zvířat však na kile stojí o tři nebo čtyři dolary více než „dusičnanové maso“. O tolik jako jedno latte macchiato, konstatuje Ulring. Většina zákazníků ovšem vyšší cenu nehodlá akceptovat. Největším odběratelem masa z ranče je tak univerzita státu Montana. Ulring by samozřejmě mohl zásobovat také bioobchody v New Yorku nebo Chicagu. Nebo zatavit do fólie a posílat třeba do zámoří. Řada gurmetů si nechává „Premium Beef“ doručit zásilkovou službou. Jenže to by se vzpíralo jeho zásadě „Community Farming“, v podstatě společné práci, sklizni i konzumaci na úrovni obce, regionu.

Jakmile po setmění s býkem zabočí do ohrady, aby stádu vrátil „ztraceného syna“, objeví se v kuželích světlometů kráva. Stojí uprostřed parkoviště, odkud návěsy pro přepravu dobytka odvezly svůj náklad, zvedá hlavu a teskně bučí. Patří sousedovi. Určitě se zatoulala během nakládání, když hledala své tele, míní Ulring. Spustí ruce z volantu a dlouze hledí na bučící zvíře. Pak zařadí zpátečku.

Další zajímavé texty z celého světa si můžete přečíst v časopisu Geo č.12/2014, který je právě v prodeji. Fotografka Ami Vitaleová se často vydává do krizových oblastí, ale v Montaně je doma. Autor textu Florian Hanig vyrůstal mezi kovboji – v Rottalu, kolébce bavorského chovu koní.

Florian Hanig, časopis Geo


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama