Dnes dopoledne skočila pod vlak Iveta Bartošová. Kdo trochu sledoval její medii zobrazovaný osud, čekal podobnou zprávu už dávno. Iveta ke smrti kráčela zcela usilovně.
Neznám samozřejmě zpěvaččinu psychiatrickou diagnózu, ale znám výstupy, ke kterým jí její psychické problémy dohnaly. Na celé její kariéře byly patrné silné známky těžké hysterie, těžké duševní poruchy – choroby, která dělá peklo ze života nejen pacientovi, jež chorobou trpí, ale i celému jejímu okolí.
V posledních letech pak zpěvačku stíhaly katastrofy, které na hysterii – stále se zhoršující, rozvíjející se a čím dál tím ohroživější – opět ukazovaly zcela jednoznačně. K tomu se přidával chronický abúzus alkoholu a léků, tedy chování, které psychicky nemocného pacienta ještě víc doráží a přidává mu.
Proto její sebevraždu nelze chápat jako překvapení, ale spíše jako zákonitý důsledek dlouhého vývoje duševní nemoci, za kterou zpěvačka nemohla. A to, že si ji zhoršovala pitím? Alkohol na hysterické úzkosti spolehlivě zabírá, takže není divu, že k němu sahala.
Zdálo by se tedy nakonec, že pravdu měli ti, kteří říkali, že Ivetu nakonec uštve bulvár. Není tomu tak, bulvár jen mapoval projevy nemoci, kterou zpěvačka trpěla. A jestli jí něco skutečně uštvalo, tak to byla její duševní nemoc – a za tu nikdo nemůže. Proto prosím všechny – vzpomínejte na Ivetu se soucitem, ne s opovržením.
