Každá vláda, která se chopí v České republice moci, mění nějakým způsobem daně. Nejenom ty, které se dotýkají našich platů či zisků firem, záliba je měnit v podstatě všechny daně dotýkající se mnoha oblastí života.
Přestože většina lidí řekne, že celková daňová zátěž je u nás příliš vysoka (a ona skutečně není nijak nízká), nepatříme k zemím, kde jsou v Evropě daně nejvyšší. Jinou otázkou je, jaké služby občanům stát za vybrané peníze nabízí. A v tomto směru se ocitáme v trvalých problémech, protože ve Skandinávii, Německu či Rakousku se dostane člověk k úplně jiné kvalitě služeb či daleko vyšším důchodům, než u nás.
Házet daněmi sem a tam, jak to vidíme v celém porevolučním období, je přitom chybou. S daněmi, což potvrzuje vývoj v úspěšných státech světa, se má pracovat spíše velmi opatrně a postupně. Například v Hongkongu či Singapuru, což jsou místa považována za vysoce konkurenceschopná a dlouhodobě ekonomicky úspěšná, se i pohyb daně o jedno či dvě procenta považuje za výrazný zásah do chodu země a života občanů. Není přitom ani pravda, že tam neexistují daně, které se dotýkají sociálních oblastí.
U nás přijde vláda levice a ihned oznámí, že pravicový kabinet to dělal špatně. Ministři zasednou a mění daně. Při opačném střídání je postup stejný. Jen pro změnu to prý špatně dělala levice. Kdo je tím zasažen nejvíc, není potřeba připomínat. Samozřejmě občan.
Za několik týdnů podle všeho vznikne vláda levo-středo-pravá. A postup se nemění. Zatím alespoň verbálně. Nejdůležitější je jednání o změnách daní. Možná se pak ani tolik nepohnou, ale snaha to opět udělat, je zjevná.
