Málokdo znal Jiřinu Jiráskovou tak dobře, jako Jiří Strach, režisér, s nímž si jako s jedním z mála dokázala povídat naprosto o všem. Dokonce i na kameru, jak ostatně ukázal už dokument, který s ní před lety natočil.
Vzpomínám si, že jste v tom dokumentu probrali všechno od hříchů mládí po rozhodnutí nemít děti. Byli jste takoví přátelé, že se vám nebála svěřit?
Pátelství není to správné slovo. Zpětně myslím, že jsem jí svým způsobem nahrazoval vnuka. Bylo to jediné, co jí v životě chybělo. Těžko říct, proč zrovna já a jak k tomu vlastně došlo, ale bylo to moc hezké.
Kdy jste se sblížili?
Asi při Povodni, to byl takový komorní film ze zaplavených Čech. Pak už hrála, kdykoli jsem ji požádal, neváhala vzít ani úplné čurdy - vždyť v Andělu Páně mi v podstatě jen postála u brány. Vážil jsem si toho, byla legenda, ale nikdy se tak nechovala.
Když jste spolu točili poprvé, musel jste být v jejích očích zelenáč. Dělala si z vás legraci?
Dělala si ji až do konce, ze všeho a ze všech. To na ní právě bylo to krásný. Ještě když jsem za ní před víkendem byl - a to už to s ní vypadalo opravdu špatně - smála se. Stačilo, abych zmínil, že dostal nominaci od českých kritiků za náš společný film (Vrásky z lásky - pozn.red.). "Kritikové že mě chválí? Tihleti kritikové?!” šklebila se s hraným opovržením. A smála se. Vlastně to byl asi poslední smích, který jsem s ní zažil. A taky její poslední radost, přece jen se jí dostala ocenění za něco, čemu zasvětila celý svůj život.
Chodíval jste za ní často. Měli jste nějaký rituál, něco, co k vašim setkáním neodmyslitelně patřilo?
Vždycky jsme si dali cigárko. Její byt, to byla nejlepší kuřárna v Praze. Kuřárna v Kouřimské, nomen omen.
Čeho jste si na Jiřině Jiráskové cenil nejvíc?
Pro mě byla důležitá osobně, vlastně mi stanovila laťku, nenásilně mi ukázala, jak mám své řemeslo správně dělat. Měla neskonale zkušeností z dob, kdy točila se starými bardy, a ty uměla předávat dál. Vždycky, když jsem tápal, řekla: Počkej, já ti to zahraju!, a já věděl. To byla hodně cenná vlastnost.
A proč bychom si ji měli pamatovat my?
Byla to hraběnka filmu, chodící noblesa, která dokázala z fleku vystřihnout Kleopatru, stejně jako bábu Kekulovou. V žilách jí sice modrá krev nekolovala, ale stejně to byla aristokratka - duchem, humorem, vzděláním. Modrá herecká krev, to k Jiřině Jiráskové sedí nejvíc.
