Můj další docela obyčejný den mezi paprsky z jedné žluté trpasličí hvězdy | Reflex.cz
reklama
nahoru

Můj další docela obyčejný den mezi paprsky z jedné žluté trpasličí hvězdy

Steve Fisher28. září 2012 • 06:00
Můj další docela obyčejný den mezi paprsky z jedné žluté trpasličí hvězdy
Žiju
• foto: 
Marek Douša
reklama

 

(Do you want to read this article in English? Use this link.)

 

Včera se mě moje žena u večeře zeptala: „Tak jak ses dneska měl? Přihodilo se ti něco zajímavého nebo neobyčejného?“ Přemýšlel jsem, co se mi toho dne stalo, ale na nic zvláštního jsem nepřišel.

 

Den začal jako každý jiný. Probudil jsem se na planetě, která je přibližně 38 miliónů kilometrů vzdálená od nejbližší planety naší sluneční soustavy a asi 30 000 světelných let od středu naší Galaxie.

 

Probudil jsem se – stejně jako každý jiný den – díky rotaci planety rychlostí 1450 kilometrů za hodinu. Tak se stalo, že na lokalitu, kde přebývám, začaly dopadat světelné paprsky ze žluté trpasličí hvězdy s hvězdnou klasifikací G2V, která obsahuje horkou plazmu propojenou s magnetickými poli a nachází se nějakých 150 miliónů kilometrů od nás.

 

Jinými slovy, nic nového pod Sluncem.

 

A zatímco tato hvězda žije dál – její existence je odhadovaná na 4,5 miliardy let a každou vteřinou generuje energii fúzí 620 miliónů tun vodíkových jader, která přeměňuje v hélium –, vstal jsem z postele a šel do kuchyně uvařit si kávu.

 

Jako vždycky jsem naplnil kávovar vodou z kohoutku, která je k dispozici díky složitému systému sběru, akumulace, čištění a rozvodu vody, jenž se skládá z tisíců kilo metrů potrubí. Součástí procesu je i přidávání chemických sloučenin k úpravě pH vody a k odstranění kontaminantů a chlorování k eliminaci bio logických toxinů.

 

Pak jsem kávovar zapnul s využitím elektrického proudu, který ke mně domů přichází díky procesu známému jako vodivost elektřiny – v tomto případě jde o specifickou vodivost kovu, kdy elektrické pole, jež se šíří rychlostí blízkou rychlosti světla, pohání elektrony sítí měděných drátů, jež v téhle zemi měří desítky tisíc kilometrů.

 

Pořád nic neobvyklého.

 

Než se začala káva vařit, šel jsem si do koupelny vyčistit zuby. Protože je můj zubní kartáček také elektrický, znovu jsem využil elektrického proudu. Je na místě připomenout, že část elektřiny se vyrábí takzvaným štěpením, kdy je uran bombardován elektrony, čímž se jádro uranu zcela rozštěpí, uvolňují se další neutrony a dochází k samovolné jaderné reakci.

 

Než jsem si dočistil zuby, byla káva hotová. Vzal jsem si rohlík, ale byl včerejší. Proto jsem ho dal změknout zahříváním polarizovaných molekul v rohlíku pomocí neionizujícího mikrovlnného záření při frekvenci 2,5 gigahertzu a vlnové délce 122 milimetrů. Jako obvykle začaly molekulární elektrické dipóly v rohlíku – s jejich částečně kladným nábojem na jednom konci a částečně záporným nábojem na druhém – rotovat, srážet se s jinými molekulami a rozkmitávat je, čímž rozptýlily energii v podobě molekulárních vibrací a následného tepla.

 

Ba ne, pořád nic zajímavého.

 

Odnesl jsem si kávu a rohlík do ložnice a posadil se ke stolu, kde jsem k zapnutí počítače využil určitou sumu ampérů vytvořených jaderným štěpením. Pak jsem, zase jako obvykle, jen několikerým kliknutím myší získal náhle možnost vstoupit do téměř okamžitého kontaktu s miliardami lidí na celém světě.

 

Pochopitelně, počítače nejsou žádnou novinkou. Používáme je už víc než půl století. Je jasné, že co do velikosti je ten můj pouhým trpaslíkem ve srovnání s původními počítačovými obry, které zaplnily jednu velkou místnost. A je také nesrovnatelně výkonnější, a to díky integrovaným obvodům tranzistorů a fotolitografických polovodičů.

 

Jak říkám, pořád dokola ta stará písnička.

 

Celý den jsem pracoval na počítači – posílal jsem písemné zprávy, dokumenty a fotografie lidem po celém světě, kteří je dostávali okamžitě, zatímco dřív by to trvalo dny či celé týdny. Odpoledne jsem zavolal matce do Spojených států a mohl ji potěšit sdělením, jak dobře vypadá, protože jsme se na sebe na vzdálenost 10 000 kilometrů mohli dívat na živém streamingu.

 

„Přihodilo se ti něco zajímavého?“ zeptal jsem se jí. „No, vlastně nic,“ řekla mi.

 

A to je v podstatě totéž, co jsem řekl své ženě, když se mě ptala, jestli se mi včera přihodilo něco zajímavého.

 

Ale kdo ví? Možná že k něčemu zajímavému dojde už dneska … Kdy se naše planeta posune po Mléčné dráze o dalších 1,6 miliónu kilometrů.

 



Klíčová slova: rxrxstevefisherobyčejný den



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama