Dnešní komunistické státy světa, například Čína, Kuba, Vietnam a Laos, prodělávají řadu sociálních a hospodářských reforem. O nějaké svobodě sice nemůže být ani řeč, ale určitý hlemýždí pokrok je patrný. Jedinou výjimkou je Severní Korea. Tato země žije v tvrdošíjném sevření klasického stalinismu východního bloku 50. let a nehodlá ustoupit ani o píď.
Na rozdíl od Číny a Kuby v komunistické Koreji žádné disidentské hnutí neexistuje. V době studené války mohli občané SRN a NDR spolu písemně i telefonicky komunikovat a vzájemně se navštěvovat. To je v obou korejských státech nemyslitelné. Severní Korea je snad jedinou oblastí na světě, kde existuje hladomor.
Zatímco obyvatelstvo celého západního světa, včetně České republiky, zápasí s gigantickou nadváhou, korejské školní děti okusují kůru z bříz, aby neumřely hlady. Buďme zcela upřímní: Kdo se má na to dívat? Každý slušný a humánně myslící občan západní polokoule se přece při tom musí cítit spoluviníkem! Kde zůstává naše svědomí? K čemu máme vycvičené a nejmodernějšími zbraněmi vybavené armády, když nezasahují tam, kde by měly?
Hovořit o míru v takových situacích je naprosté pokrytectví. Sami jsme si za podpory Západu vydobyli demokracii a svobodu. Teď sedíme nehnutě na místě, tloustneme a srdce nám zarůstá sádlem. Hlavní věc je, aby každý z nás měl plnou lednici, auto a na dovolenou odcestoval do Chorvatska. To, že se někde za humny konají pochody hladu a lidé jsou po stovkách mučeni a zabíjeni v koncentračních táborech, se nás jaksi už patrně netýká.
Co si takhle trochu oprášit své vlastní svědomí a zařvat směrem k Pchjongjangu: „Tak a teď toho máme tak akorát dost! Na ty zvěrstva, co tam pácháte, vy komunistická sebranko, se už dívat nebudeme. Buďto zařídíte pro své obyvatelstvo snesitelný režim, nebo udeříme tvrdou pěstí – a to vám garantujeme, že vám do smíchu nebude. Už nám začíná docházet trpělivost. Nemyslete si, že to půjde na šavle a my budeme u vás pobíhat s flintičkou na zádech. Máme k dispozici zbraně, pio nichž žárem hoří i písek. Dejte si na nás moc dobrý pozor, nebo vyletí celá ta vaše rudá garnitura doslova kosmickou rychlostí komínem!“
Já osobně si nemyslím, že by to muselo dojít tak daleko, ale zaráží mne lhostejnost našich vládních činitelů. Už jste někdy slyšeli plamenný projev Václava Klause proti brutalitě severokorejského komunistického režimu? I notorický rebelant Václav Havel byl v této záležitosti naprosto pasivní. Jak dlouho ještě budeme tloustnout a Korejci budou umírat hlady? Kde jsou ty tisíce demonstrantů hrnoucí se do ulic, protestující kvůli nějakému kouřícímu komínu, stavbě můstku přes dálnici nebo díře do skály?
Přestože vládní režim této nejtotalitnější země světa činí vše, aby se o poměrech uvnitř pokud možno nikdo nic nedozvěděl, informace britských a amerických zpravodajských služeb přesto hovoří zcela jasnou řečí: V pásmu koncentračních táborů Čotok je v roce 2012 internováno okolo 200 000 odsouzených. Spolu s nimi jsou uvězněni i jejich děti a příbuzní. Jeden z televizních pořadů britské BBC referuje o pokusech v plynových komorách, kde jsou na odsouzencích testovány účinky chemických zbraní.
V běžném životě komunistické Koreje dochází i k výskytu kanibalismu. Stovky dětí byly uneseny a jednoduše snědeny. Vykopávají se i čerstvě pochované mrtvoly z hrobů a jejich maso se upravuje pro gastronomické účely. Podle britských zpravodajských služeb se maso dětí a nebožtíků prodává na trhu a je rovněž pravidelnou součástí gastronomie v severokorejských restauracích. Kdybych byl cynikem a věc nebyla tak tragickým hororem, zajímalo by mě, kolik stojí třeba taková dobře propečená kýta právě zesnulého tajemníka komunistické strany v provincii Čagang-do na paprice s rýží.
Existuje chronický nedostatek lékařů. Často jim chybí odborné vzdělání a specializace. Pracují bezplatně a tím i přežití pacienta je otázkou ve hvězdách. Chirurgické operace jsou ve většině případů prováděny bez anestetik – tzn. ani narkóza, ani lokální umrtvení. Oběť se prostě připoutá řemeny k operačnímu stolu a při plném vědomí se na něm provede lékařský zákrok. V noci se operace provádějí při svíčkách, protože je pravidelně vypínán elektrický proud. Bestiální řev postižených v okolích nemocnic je na denním pořádku a nikoho to nepřekvapuje…
Nevím, co sledujeme permanentním ignorováním uvedených bestialit. Kdybych to neměl tzv. z první ruky, ani bych nevěřil, že je něco takového v 21. století vůbec možné. Nemyslím teď na okamžitý vojenský zásah (i když – i to by bylo na místě), ale je bezpodmínečně nutné učinit první kroky k osvobození severokorejských námezdních otroků. Kde jsou hospodářská, finanční a diplomatická opatření našich zpravodajských služeb k založení disentu, opozičních hnutí a tlaků na vládní garnituru v této oblasti? Winston Churchill: „Nikdy není příliš pozdě začít s dobrou věcí, ale důležité je začít…“
