Dnes platí ustanovení zvané Práva pacientů. Říká se tam, že pacient má právo i „možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů.“ Jenže podle nového reformního zákona o zdravotních službách pacientova práva může „zregulovat“ vnitřní řád nemocnice.
Jako dítě jsem v nemocnici v Hradci Králové pobýval poměrně často. Bylo to v první polovině 70. let. Návštěvy rodičů byly ve středu a neděli odpoledne a rodiče směli jen na děti pokřikovat přes polozavřená okna z jakéhosi balkónu. Dospělí na tom nebyli o mnoho lépe. Model nemocnice jako jakési vazební věznice trval tak dlouho, až ho lidé pomalu považovali za normální. Ostatně děsivá je scéna z filmu Báječná léta pod psa podle knihy Michala Viewegha, kde matky ukazují otcům své novorozence z oken. Od té doby jsme přece jen na světlé cestě pokroku došli dál. Otcové mohou být u porodu a už po nich ani nechtějí gumové galoše a takové ty podobné oblečky, co připomínají operační hábit primáře Sovy. Nemocnice se tak trochu proměnily v korzo, kam se chodí za nemocnými, jak to komu časově vyjde.
Pro uzdravení člověka je potřebná i jeho dobře naladěná mysl. Když vypukne epidemie, tak se návštěvy prostě zruší. Když bude někdo dělat kravál, tak ať ho personál umravní. Když jsem byl posledně v nemocnici, nevadily mi návštěvy, ani těch cizích. Vadil mi neustále puštěný dráťák, pohvizdování spolupacientů a to, že doktor oznámí pacientovi nutnou amputaci větou: „No jo, pane, ta noha musí pryč, jinak vás to zabije.“ Před všemi, bez přípravy. To mi vadí.
Nemocnice a jejich zájem chápu. Jde jen o to, kdo je tu pro koho, jestli nemocnice pro pacienty, nebo naopak. Ostatně už slovo pacient vypovídá o mnohém. Pacient je ve skutečnosti klient, protože jeho služby jsou placené. Platí je sám nebo je platí někdo jiný, ale vždycky někdo. Ohled ke klientům neuškodí. Jsou vymoženosti porevoluční doby, kterých bychom se neměli vzdát.
