Redaktorka Reflexu Jana Bendová se setkala se všemi vyzyvateli současného prezidenta Miloše Zemana. V záplavě názorů o euru, Rusku nebo Babišovi, u nich poodhaluje i lidštější stránky. Co si myslí sami o sobě, jaké je jejich rodinné zázemí a jak se chovají při osobním setkání. Další v seriálu je Marek Hilšer. Víte, co by se s ním jako prezidentem mohl na Hradě stát poprvé od vzniku Československa?
Dívala jsem se v televizi na záběry z oslav 17. listopadu. Marek Hilšer se vede po Národní třídě s manželkou za ruku. Jeho žena Monika – svatbu měli předloni – se narodila právě ve zlomovém devětaosmadesátém. On je sice o třináct let starší, ale stále je mezi prezidentskými adepty benjamínkem.
Manželka
Do kavárny jsem přišla dřív. Sázím se sama se sebou, že přijde s ní. A vida, přicházejí oba (bingo, vyhrávám dortík)! Ale sedají si jinam. Později mi vysvětlí, že spolu měli jen rychlé pětiminutové mezisetkání v nabitém dni, pak se zase rozprchli.
Přiznávám, že jsem po přečtení jeho životopisu vzorňáka byla trošku nedůvěřivá. Studium politologie. Pak medicíny. Aktivista. Vědec. Učitel. Lékař. Zkoumá rakovinu. Pomáhá v Africe. A teď prezident… Takový čítankový chlapec. A opravdu. Mladý, přiměřeně rozhněvaný muž s dobrým vzděláním, s inteligencí a frčkami aktivního občana. Mimochodem, právě na občanské kandidatuře si zakládá. „Já k politickým elitám nepatřím.“
Jak vás napadlo kandidovat rovnou na hlavu státu? „Bláznivej nápad, že jo? Byl jsem ale už naštvanej.“ Tu naštvanost stručně shrnu za něj: na marasmus politiky, na Zemanovo lhaní, na pokusy některých bohatých lidí zprivatizovat si i politickou moc („v devadesátých letech tu byla loupeživá šlechta, teď se chce stát aristokracií“)…
Rozumím, říkám na to, ale proč rovnou na prezidenta? „V určitým věku už vás nebaví běhat po ulici a nosit transparenty, to jsem dělal kdysi. Je třeba začít měnit věci systémově.“ Myslíte si, že lidé by na Pražském hradě chtěli mít místo Tatíčka Mladíčka? ptám se. „Podle mě je lepší mladý tažný kůň obklopený moudrými rádci než moudrý postarší pán, který chce klid. Teď můžu dostat přes hubu, v sedmdesáti bych tu sílu už asi neměl.“
První dítě
Jeho prezidentování by k uzívání nudné nebylo. Spíš trochu šrumec. Víc šrumec. Ano, politiku má v hlavě srovnanou. Je zásadový, umanutý, přesvědčený. „Ale radikál nejsem, to ne!“ Pak mě pobaví videem v mobilu, jak si sám staví petiční stánek na náměstí. Tyčky se komicky hroutí, padají mu na hlavu, Pat a Mat v prezidentském podání. Vlastně je to v době, kdy politiky vyrobí na klíč a za velké peníze týmy najatých marketérů a píáristů, velice sympatické.
Ptám se nadšence, zda je i jeho žena, anestezioložka, ochotná obětovat práci lékařky roli první dámy. „Nebudu hrát divadlo, podle mě každá žena, pokud je normální a má toho svýho chlapa ráda, není úplně šťastná, že by se stal prezidentem“. Hilšerovi by se ostatně zamlouvalo, kdyby první dámy mohly dál pokračovat v civilní profesi. Moje řeč, pokyvuji s emancipačním nadšením. A teď pozor, milí čtenáři, s mladým párem na Hradě bychom mohli zažít jednu premiéru: první miminko země. Nebo prý dvě. Docela hezká představa – v hradních komnatách místo popelníčků nočníčky. Pokud narození královského miminka v Británii povzbudí vlastenectví i ekonomiku, mohlo by to české bejby, byť nemodré krve, dokázat něco podobného.
Cestou domů mě napadá, že – na rozdíl od jiného mladého politika blahé paměti – to Marek Hilšer myslí asi opravdu upřímně. Tažný kůň? Spíš jiné zvíře. Symbolem jeho jmenovce, evangelisty Marka, je lev.
