nahoru

Jaká je cena tajemství? [RX Diskuse]

Jitka Polanská5. srpna 2004 • 12:06

Před čtyřmi lety se rezavý vlečný člun proměnil v divadelní loď Tajemství a vyplul s Nachovými plachtami. Feérie Petra a Matěje Formanových byla tenkrát hitem léta a jedním ze zlatých hřebů projektu Praha 2000. Všichni to chtěli vidět, všem se to líbilo. Vlna se převalila, ale Tajemství tu pořád je. I letos v létě rozváželo po městech na Labi a Vltavě divadelní zábavu. Plavit se s kumštýři bylo fajn, akorát že refrénem našich rozhovorů byly suché počty. Jakou má Tajemství dnes cenu, proč už nemá Nachové plachty - a jak velká po něm zbude díra, stane-li se z něj zase rezavá vana. DISKUSE: Myslíte, že by podobné kulturně přínosné projekty měly být více dotovány ze státních prostředků?

Před čtyřmi lety se rezavý vlečný člun proměnil v divadelní loď Tajemství a vyplul s Nachovými plachtami. Feérie Petra a Matěje Formanových byla tenkrát hitem léta a jedním ze zlatých hřebů projektu Praha 2000. Všichni to chtěli vidět, všem se to líbilo. Vlna se převalila, ale Tajemství tu pořád je. I letos v létě rozváželo po městech na Labi a Vltavě divadelní zábavu. Plavit se s kumštýři bylo fajn, akorát že refrénem našich rozhovorů byly suché počty. Jakou má Tajemství dnes cenu, proč už nemá Nachové plachty - a jak velká po něm zbude díra, stane-li se z něj zase rezavá vana.

Foto
Jeden skoro letní den. Tajemství se připravuje k vyplutí. Chlapíci na palubě soustředěně hoblují trámy. Bude nová střecha nad jeviště. Stojím vedle nich a ještě nevím nic o kočující divadelní společnosti, tím méně o Lodi. Ani o tom, kolik to všechno stojí a kde se na to berou nebo neberou peníze. "Čím se ti hoblující lidi jinak živí?" ptám se Blanky Borůvkové, manažerky ansámblu Divadla bratří Formanů a šéfky plavby. Jeden staví domy, jeden je kovář, jeden jezdí s jiným divadlem ... Tady pracují zadarmo nebo na dluh, jak chcete. Za dobu svého života prý loď dluží ansámblu a lidem kolem něj asi milión - v odměnách, osobních nákladech a tak. Provoz a program lodi se nikdy nezaplatí ze vstupenek: jen remorkér, který ji tlačí, stojí osmnáct tisíc na den. Tohle divadlo, tak jako divadla obecně, žije hlavně z podpory města, státu. A když je podpora příliš malá, žít přestane. Pouliční divadlo se rodí a umírá každý večer: "Chvatné stíny vržené na plátno kvůli krátkému vzrušení diváků, kteří brzy zapomenou, v čem byla podstata," to je autor Nachových plachet, Rus Alexandr Grin. Možná právě tahle jeho prchavost plus fakt, že loď je určena k pohybu, takže jako by nebyla ničí, jsou důvody, proč ani od Prahy 6, která ji kdysi pro divadlo koupila, ani od magistrátu letos nedostala na provoz tolik, kolik by potřebovala. Což jsou asi dva milióny ročně, říká Blanka. Dostala od nich asi čtyři sta padesát tisíc plus šedesát tisíc od ministerstva kultury.

Z necek jsi povstala, v necky se obrátíš?

Foto
Asi deset dnů poté. Tajemství vyplulo z pražské Podbaby, mateřského kotviště v Praze 6, která loď divadlu pronajímá za symbolickou korunu za rok. Nahoru po Vltavě a Labi a zpět. Kromě Prahy zastavilo a zahrálo v devíti městech. Je to zvláštní plavidlo. Střecha překáží remorkéru, který ho tlačí, ve výhledu, a tak kapitán řídí pomocí kamery. Někdy se nevejde pod mosty či jiné překážky. Letos se jednou musela dokonce upouštět přehrada. Padesát krizových telefonátů a na několik hodin zablokovaná říční doprava. Ale za tu nečekanou poezii na řece, za to vychýlení z rutinní normy to podle mě stojí. Jeden ze životem okopaných lodníků z remorkéru prý řekl potěšeně: "Celý život jsem vozil písek, teď před sebou konečně tlačím hospodu." Formanové s Blankou mě vezou pátečním večerem autem do Litoměřic. Loď už tam je, oni jedou odehrát večerní představení. Dokud se z nich úderem deváté nestanou suverénní kumštýři, pohotoví v laškovné komunikaci s publikem, sebejistí tvůrci magického okamžiku v setmělém sále, jsou to normální smrtelníci, kteří si mě nevšímají, vyřizují jeden telefonát za druhým, řídí
Foto
a mazlí se se psem. Blanka zezadu naviguje auto po postranních cestách, aby tam byli dřív. Já se dívám ven a myslím na to, jak před čtyřmi lety Tajemství všichni chtěli. Tehdy byla velká poptávka města, státu, organizátorů po nějaké výrazné kulturní akci reprezentující Prahu 2000. Tehdy se taky mohlo odehrát na šedesát vyprodaných repríz Nachových plachet, ač jedna prý stojí sto tisíc: náklady a honoráře zahraničních herců, náročná instalace scény, náklady na provoz lodi ... Teď je Tajemství tak trochu bezprizorné, ač mnoha lidem, kterým se tehdy nechtělo shánět lístky, chuť na Nachové plachty ještě zbyla. A divadelní lodi, když už je jednou na světě v celé své trochu zašlé kráse, jediná svého druhu u nás v Česku a rarita v Evropě, se taky nějak nechce zpátky do prapůvodní formy rezavých necek.

Nemarodím - chci Tajemství!

Foto
Podle oblečení, chování a štědré konzumace kvalitních nápojů odhaduju litoměřické publikum na "inteligenci", jak se dřív podle ruské inspirace říkalo střední vrstvě s kulturními zájmy. Je to v tomto případě trochu dáno i cenou vstupenky, o níž rozhodl místní pořadatel - tři sta padesát korun. Pouliční divadlo dneška není lidová zábava, vychutná si ho spíš "kulturní" divák. Mě to moc nebere: ve světě, který je sám o sobě jeden velký chaotický karneval, čekám asi od umění jiné emoce. O to nezávisleji potvrzuju, že je dost lidí, které závan naivistické svěžesti evidentně baví. Plným sálem se převalují vlny smíchu. Po představení se hodně lidí chodí dívat na loutky a na Formany zblízka. Je lehké se s nimi seznámit, je to vlastně součást představení. "Rušíme schválně bariéru mezi jevištěm a hledištěm," řekl mi Matěj Forman. Pozorovala jsem ty diváky a říkala si: budou mít uměřený a zdravý životní styl, na pracák nechodí - umějí se zaměstnat. Státní pokladnu asi moc nestojí. Mají ze svých daní nárok na trochu alternativní zábavy podle svého gusta? Věnovali by ze svých daní něco lodi Tajemství, kdyby byla taková kolonka v daňovém přiznání? Řekla bych, že ano. Jednu dávku Tajemství si města letos mohla koupit za nějakých padesát tisíc - to zahrnuje představení pro děti během dne a večerní pro kohokoli. Město Litoměřice letos koupilo, i Kralupy, Neratovice, Lovosice, Děčín, Nymburk - ten dokonce dvě. V Ústí
Foto
si to vzala soukromá agentura. V Kolíně nekoupili, ve Štětí taky ne: tam se omlouvali, prý rádi by, ale mají velké kulturní sousto - pořádají FEDO, festival dechovek a pochod mažoretek z různých koutů českých zemí. Loď tam přijela stejně a hrála "na kasu", město zařídilo jen předprodej a propagaci. Tajemství je takový plovoucí kibuc, posádka má silného kolektivního ducha. Asi šest stálých plus několik fluktuujících lidí. Sorta stavěná na to, aby si nevadili při práci ani při prostojích. Přechod mezi umělcem, řemeslníkem a organizátorem je nezřetelný. Práci tu mají konkrétní: úklid lodi po představení a příprava scény i hlediště na představení, úklid a doplnění zásob baru, údržba lodi, organizace plavby, vyhlížení kotviště, přistávání. A mezitím čas, kdy můžeš jen vyčkávat a klábosit. Průzračné ráno na řece, plujeme. U Lovosic se na levoboku zjeví elegantní dáma v bílém, s pudlem tón v tónu, zmáčkne tlačítko plavební komory a my klesáme. U Ústí pak skalnatá romantika ą la Heinova Lorelei, opuštěné továrny a nás nechávají přistát u břehu, kde je po pás trávy. Budou moct diváci nastoupit, aniž by se muselo jet do Hornbachu pro srpy a posekat to? V dálce na nás čeká hřmotný muž s vizáží postaršího rockera. Je to místní pořadatel, a když se nás tam, kde je, nedočká, zakleje do telefonu.

Každému rovné šance?

Foto
Štětí je městečko připojené ke zbytku světa podél řeky se vinoucí silničkou jak vaječník vejcovodem k děloze. Projedeme s fotografem náměstím a nevšimneme si ho - je totiž totálně pusté. Kroužíme městem, nikde nikdo, jen sem tam zpoza rohu vykročí nějaká uniformovaná dívenka - mažoretka. Jsou úplně stejné, ale různých velikostí - od pěti do patnácti? Ty různé rozměry stejného mi připomínají matrjošky. Hospoda na náměstí. Holá ratejna, vyzdobená jen pěti hracími automaty. Několik mladých dechovkářů čekajících na vystoupení se baví zpěvem parodií na písně typu "skal a stepí divočinou". Utíkám na loď. A ač se tam asi sedm hodin až do začátku večerního představení nudím, do města už mě nikdo nedostane.

Kupecké počty

Foto
Každý by chtěl víc peněz. Když si je na svou činnost nedokážou sehnat, tak ať tu nejsou, řekl by liberál. A dodal by, že existovat má jen to, po čem je slyšitelná poptávka ... Kdo by ale vlastně měl takové představení zaplatit? Soukromé peníze do kultury dnes nedávají mecenáši, kteří dříve utráceli za něco, co sami znali a milovali, ale firmy a jmenovitě jejich marketingový aparát. Ty sice stále častěji financují zábavu svých zákazníků, ale dávají hlavně na velké, známé a mediálně sledované akce. Mimo jiné proto, že nestíhají sledovat kulturní dění až do úrovně kapilár a nemají kapacity na to, rozdělovat peníze mezi "drobotinu". V regionech je kontakt mezi místní kulturou a byznysem těsnější a osobnější, ale zase tu nejsou peníze, které by stály za řeč. Proto mezi firmami bude Tajemství sponzora hledat těžko. Ještě tak možná bohatého zákazníka: loď by se snad mohla trochu finančně zahojit představeními pro firemní hosty, zaměstnance, klienty. Nezbývá než se přisát k prsu veřejných zdrojů. Nežádat o peníze stát či obec znamená masochisticky se vyhladovět, zatímco ostatní běhají kolem stolu a sbírají, co spadne. Jít do toho ale znamená přijít o nevinnost. Mašina financování kultury státem a městem je takový opilý koráb. Důvěru, že jde o rovnou soutěž, ve které se posoudí pouze kulturní přínos projektu a nehrají roli osobní zájmy a tlaky, může mít jen někdo, kdo se o tyhle věci nikdy nezajímal. A co se týče nabídky a poptávky - jako že lidi si o to své řeknou, když to doopravdy chtějí? Když loď Tajemství přijede třeba do Litoměřic a místní se o tom dozvědí, přijdou a užijí si pěkný večer. Ale když loď nepřijede, nezačnou přece kvůli tomu stávkovat před radnicí a dožadovat se jí! V dnešní přehršli zábavy se nejedna loď ztratí a díra po ní není moc vidět. Chtít něco a užít si to předpokládá vědět, že to je. A proč to mít rád. Příklad, co mi vyprávěl Matěj Forman: hráli ve Francii pro jednu školu, děti se vrtěly a po představení vypálily ven. Až na jednu třídu, která zůstala. "Tyhle děti za námi nakonec přišly, braly do ruky loutky, ptaly se, věděly, odkud jsme, o Praze ... Měly takového autoritativního učitele, jenž je prostě předtím několik dní zasvěcoval do toho, na co a na koho to vlastně jdou ..."

Chcete mě?

Tajemství přežívá nebo živoří, jak chcete. Jestli ho nakonec pohltí entropie a zase se navrátí do původní podoby rezavých necek, nikdo se z toho nezblázní. To, že kultura chudne, se hned nepozná. Že se kalhoty prošoupaly, poznáte často taky až tehdy, když látka rupne. Dva milióny ročně by stačily na to, aby Tajemství nezmizelo z českých řek. Aby občas nasadilo Nachové plachty, které mnozí ještě neviděli. A kdyby mělo Tajemství o dost miliónů víc, mohlo by se plavit kolem Evropy, zastavovat v různých městech a doplout třeba až do Benátek. A dělat Čechům dobrou službu. Tak, jak už to udělalo jednou v Antverpách: získávat nám u Evropanů sympatie. Nebylo by to málo, taková devíza má cenu zlata a my zrovna moc věcí, které by nám v cizině dělaly dobré public relations, nemáme. Jo a ještě k Nachovým plachtám: to je taková pohádka pro dospělé o tom, jak se vyplatí žít poezií i ve světě prózy. Někdo tomu věří. Já vlastně taky.

Diskuse na téma:
Myslíte, že by podobné kulturně přínosné projekty měly být více dotovány ze státních prostředků?

Jitka Polanská


Kurzy měn
25,760
22,300
29,390
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější