Když slovenský Parlament shodil minulý týden se stolu zákon o vzdělávacích půjčkách (a školném), zamrzelo mě to. Mé tři děti kvapem dospívají do středoškolských let a šance, že politici včas pochopí, poučí se u sousedů a stihnou zavést školné na vysokých školách i u nás, je pořád menší. Zešílel jsem? Ne, jen věcně počítám.
Tvrzení, že školné bude bariérou pro méně majetné a omezí přístup ke vzdělání, je podle mě nesmyslné. Logickou součástí školného ve všech civilizovaných zemích je nějaká forma vzdělávacích půjček. Ty na jedné straně nutí občana, aby se dobře rozmyslel, co a proč chce studovat, nespoléhal jen na stát a podílel se na nákladech na vlastní vzdělání, které mu velmi pravděpodobně přinese v budoucnu i vyšší výdělek. Na druhé straně se odkládá splátka dluhu na dobu, kdy má absolvent nadprůměrné příjmy.
Vyplácí se to všem stranám. Více peněz pro vysoké školy umožňuje více studijních míst a lepší vybavení. Více lidí s vyšším vzděláním a příjmy znamená i vyšší příjmy pro stát. A pro studenty to přinese větší šanci na studium - většina vysokoškolských učitelů vám řekne, že přijímají zhruba polovinu těch, kteří jsou bez problémů schopní studovat - a menší zatížení pro rodiče, pokud si nemohou dovolit školné zaplatit rovnou.
Jsem ochoten živit své tři děti do maturity, i když je to stále náročnější. Pak mohu přispívat, ale mám za to, že by už měly převzít za svůj život i finanční zodpovědnost. K tomu mi přijdou vzdělávací půjčky spojené se školným jako ideální nástroj. Samozřejmě vím, že proti školnému vysokoškoláci pravidelně protestují. Jenže to jsou ti, kteří už byli přijati, chtějí dostudovat „zadarmo“ a o změnu nestojí. Ti, co stojí před branami a rodiče, které čeká čtyři až šest let dalších nákladů, to často vidí jinak. Školné není v našich podmínkách bariéra, ale pohodlnější cesta ke vzdělání. Škoda, na Slovensku to zatím nevyšlo.
