Včerejšek byl docela zajímavý den. Takový ten den, kdy člověk sice nedělá dohromady nic, ale zato pořád. Po takových dnech pak večer bývám unavený a mám pocit, že jsem toho musel zvládnout strašně moc, ale když se ohlédnu, nevidím za sebou skoro žádné výsledky. Aspoň ne nějaké užitečné.
Světlým bodem byla návštěva First Tuesday. Nevím sice, o jakém novém tématu se tam vedly přednášky a prezentace, ale zato jsem se sešel se svým starým (možná by bylo lepší říct raději dobrým :-)) kamarádem Petrem B..
Na setkání s ním jsem se těšil, protože když jsme se potkali posledně, velkomyslně mi dovolil ukrást mu jeden nápad, který jsem mezitím hbitě aplikoval na svůj projekt Catwalk, a pochopitelně jsem se těšil, že by ho třeba v mezičase mohlo napadnout ještě něco dalšího. Nezklamal mě a navrhl mi, abych si psal veřejný internetový deníček.
Jeho nápad sice nebyl až tak nový, ale o to zajímavější. Jednu dobu - asi před třemi nebo čtyřmi lety - jsem už něco velice podobného dělal. Dával jsem své postřehy na freeweb s naprosto nezapamatovatelnou adresou (ani já jsem si ji nemohl zapamatovat) a z nějakého důvodu jsem předpokládal, že by moje cancy mohly někoho zajímat (vážně nevím, jak mě něco takového mohlo napadnout :-))). Kupodivu to zřejmě někdo četl - ten web po několika měsících dosáhl návštěvnosti asi dvou nebo tří set čtenářů týdně - pak ale geocities můj účet ukončily a já v tom už nepokračoval.
Petrova nabídka mě zaujala. Poté, co jsem před dvěma lety odešel z časopisů a vrátil se k řemeslu, mi chorobně chybí psaní; za každou příležitost někde písemně exhibovat jsem tudíž velice vděčný. Když jsem o tom cestou z FT v autobusu přemýšlel, uvědomil jsem si, že je to záležitost velice podobná životu před objektivem webové kamery. Rozdíl je v tom, že kamerka zachycuje pouze vnější projevy života, zatímco já mám možnost se se svými čtenáři podělit o svůj vnitřní svět. Samozřejmě mi hned na mysli vyvstaly i pochybnosti. Bude se tenhle projekt vůbec realizovat? Budu se umět podělit s cizími lidmi o svou duši? Budou mé názory a pravdy vůbec někoho zajímat?
No, uvidíme.
