Nehrají spolu už šestnáct let, ale málokterá kapela je pro příznivce metalu tak zásadní jako norští Emperor. I proto sobě a svým fandům občas dopřejí pár koncertů, na nichž odehrají to ze svých alb, které má právě kulaté výročí. Frontman Ihsahn (41) s Reflexem jako s jediným tuzemským médiem týden před prvním českým vystoupením Emperoru mluvil o podstatě black metalu i o sebevraždách muzikantů.
Je v Norsku black metal pořád tolik populární?
Jasně. Jsme malá země, ale metal obecně tu poslouchá spousta lidí, ačkoliv mu média nevěnují zdaleka tolik prostoru jako v sousedním Finsku. Metal je u nás oblíbený z mnoha dobrých důvodů: drsnost naší přírody, nepřízeň klimatu i naše národní povaha k provozování a poslouchání takhle extrémní muziky přímo vybízejí. V počátcích jsme se všichni obraceli k folkloru, k pohanským základům, k vikingům a naši muziku i vzhled obrovsky ovlivnil fakt, že jsme vyrůstali mezi lesy zapadanými sněhem, v docela nehostinném, a přitom nádherném, divokém polárním kraji, na periferii. Umíte si představit, že by black metal vznikl řekněme v Los Angeles? V Japonsku nebo v Řecku, v zemích s naprosto odlišným kulturním dědictvím a atmosférou? Stěží. Jsem hrdý na to, že se termín „norský black metal“ stal v průběhu devadesátých let celosvětově proslulým pojmem a že si spousta Američanů díky naší muzice konečně přestala myslet, že je Norsko hlavním městem Švédska.
Norský black metal zrozený díky Emperoru a fenomenálním kapelám jako Burzum, Mayhem, Immortal nebo Darkthrone je velmi specifická, extrémní muzika – rychlé tempo, zvazbené kytary, kvílení, chraptění, texty plné temnoty a nenávisti…
Ano, ale základním faktorem pro mě a pro black metal obecně je naprostá, ničím neohraničená svoboda výrazu. Vaše kreativita a emoce nesmějí mít hranice, vaše mysl musí mít možnost svobodně se vydávat na výpravy naprosto kamkoli. Samozřejmě to není muzika pro běžného posluchače – ten nechápe, že naše někdejší výpady proti náboženství znamenaly víc než cokoli jiného touhu osvobodit se od dogmat a od kazatelů morálky, najít si svoji vlastní cestu mimo zaběhnutá pravidla.
Tohle všechno zůstalo, ale kam se poděly „warpainty“? Proč už nejste v obličeji a po těle celí pomalovaní bílou a černou jako v době, kdy jste se prohlašovali za satanisty a chtěli jste v lidech vyvolávat strach?
V našich začátcích, když žádná blackmetalová scéna ještě neexistovala a pár týpků se prostě snažilo objevovat ještě trochu jiné cesty, než jakými se vydali námi obdivovaní Hellhammer nebo Celtic Frost, jsme ty barvy používali s cílem odlišit se od ostatních. Hrůzu a děs vzbuzující černobílé líčení se stalo nezbytným průvodním rysem naší muziky. Tehdy scéně extrémního metalu vládl death, muzikanti vystupovali v tričkách s nápisy, v kraťasech a teniskách, a my jsme chtěli vypadat jinak než deathaři. Jenže najednou byli černobílí všichni, takže jsme ten styl urychleně opustili. Teď už bych se s warpaintem vážně necítil, ale tehdy to byla naše druhá kůže, naše přirozenost. Když dneska hrajeme ty dvacet let staré skladby v triku a džínech, publikum nás žere úplně stejně jako kdysi, když jsme vystupovali v kůži, nabarvení, oplechovaní. Troufale to považuju za důkaz pro to, že nešlo jen o image a dekorace.
Na jednom z největších metalových festivalů světa, na Brutal Assaultu v Josefově, přehrajete album Anthems to the Welkin at Dusk, které jste s Emperorem nahráli před dvaceti lety. Poté, co se váš kytarista Samoth vrátil z vězení, kde skončil kvůli vypalování kostelů. Váš někdejší bubeník Faust tou dobou seděl za vraždu, basák Tchort si za napadení odkroutil dva roky…
Psal se rok 1997, to jsme byli úplně jiní lidi než dneska. V době vzniku Anthems nám bylo jen málo přes dvacet a už jsme měli na kontě album In the Nightside Eclipse, které pro celý náš žánr, jak se ukázalo, představuje zásadní milník. Anthems bylo naším prvním albem, které bylo napsáno a nahráno najednou, neposbírali jsme ho z už existujících písniček, takže je rozhodně komplexnější, má jasnější koncepci. Hrozně jsme se tehdy soustředili na to, abychom dostáli své pověsti a nezklamali.
Už jste se díval na line-up Brutal Assaultu? Jaké kapely si nenecháte ujít?
V josefovské pevnosti jsem se už párkrát slušně vyřádil a zrelaxoval zároveň. To místo, ty hradby, má parádní atmosféru a člověk tam potká spoustu starých kámošů. Doufám, že stihnu páteční koncert Trivium, s těmi si vzájemně dost fandíme, a hned po našem čtvrtečním setu nastupují švédští Opeth, na ty si rozhodně počkám.
Black metal je plný emocí, melancholie – je pro vás inspiračním zdrojem, nebo spíš obranou před světem?
Neřekl bych, že jsem nějak deprimovaný, melancholický člověk. Ale slyšet tyhle nálady v muzice, to mě dokáže strhnout. Takhle hluboké, niterné prožitky si ze sledování letní komedie prostě neodnesete – potřebujete tragický příběh, temnou, strašidelnou atmosféru, aby s vámi rezonovala, abyste si do ní mohli promítnout svoje životní zkušenosti. Spontánnost a síla výrazu, to je to, co mě na muzice bere.
Před necelými třemi měsíci se oběsil Chris Cornell ze Soundgarden, po něm zpěvák Linkin Park Chester Bennington. Na metalové scéně je v tomhle smyslu klid…
Ano, kolem mě naštěstí lidi sebevraždy nepáchají a mě samotného by ve snu nenapadlo nad tím přemýšlet. Celý život jsem se mohl věnovat tomu, co miluju, totiž muzice, a zároveň se mi povedlo mít šťastnou a semknutou rodinu… Ti dva se stejně jako já věnovali hudbě, která vyvěrá z nepříjemných pocitů – neskládáme taneční tralala tucky s texty o instantním štěstí. Publikum vás často nutí k tomu, abyste nebyli sami sebou, ale abyste se stali jakousi reprezentací sebe sama, tím, kým vás fandové a média chtějí mít… K depresím Chrise Cornella a Chestera Benningtona se přidal pocit ustavičného tlaku, v jejich muzice prostě vězela spousta peněz a samozřejmě závislost, ke které rozhodně není těžké se v hudebním byznysu dopracovat. Když jste na šňůře, k láhvi není nikdy daleko a vždycky je na ni čas. Většinu času někam jedete, na něco čekáte, pak je třeba být hodinu a půl na pódiu v plné pohotovosti a soustředění a pak ten adrenalin musíte vyplavit… Proto říkám všem mladým, začínajícím muzikantům: Nastavte si hranice. A uvědomte si, že koncerty a podobná švanda tvoří tak deset procent toho, co děláte. Zbytek je tvrdá práce ve studiu – píšete texty, vykrajujete si melodie přímo ze srdce a na to potřebujete sílu a disciplínu. Když budete od začátku turné dennodenně chlastat, jak asi budete vypadat poslední den šňůry?
Pokračování rozhovoru najdete v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 3. srpna.
