Prohry ke sportu patří, ale naděje byla, tvrdí o kauze Sáblíková právník Jan Šťovíček | Reflex.cz
nahoru

Prohry ke sportu patří, ale naděje byla, tvrdí o kauze Sáblíková právník Jan Šťovíček

Marek Gregor15. srpna 2016 • 16:30
Prohry ke sportu patří, ale naděje byla, tvrdí o kauze Sáblíková právník Jan Šťovíček
foto: František Vlček / Mafra / Profimedia.cz

Na Lipně v Olympijském parku se po návratu z Ria zastavil právník Jan Šťovíček. Proč jsme prohráli spor o start Martiny Sáblíkové a byla vůbec šance na úspěch?

Jak se prohrávají olympijské spory?

Prohry ke sportu patří, i naše právní kauzy někdy sportovní závody připomínají. Vždycky uděláte všechno, aby výsledek dobře dopadl, jenže někdy se nemusí sejít sled okolnosti, proto to ne pokaždé vyjde. A ano, jako ve sportu: prohrávat se musí umět. Samozřejmě že Martina z toho byla obrovsky zklamaná a my taky, protože jsme věděli, že šance tu byla. Její situace se dá přirovnat k nečekanému zranění. Osm let se na to připravuje, a nedej bože dva měsíce před olympiádou se zraní. Lékař řekne: Je šance, že se to do dne závodu zahojí, ale nedokážu to slíbit, řeknu to až dva dny předem. Pak je taky přece nutné odjet a doufat v pozitivní výsledek.

Přiznejme si, že vaše veškeré snažení by nebylo zapotřebí, kdyby si někdo z Českého svazu cyklistiky (ČSC), kdo umí lépe anglicky a francouzsky, přede dvěma lety řádně přečetl nominační kritéria Mezinárodní cyklistické unie (UCI). Vždyť Martině Sáblíkové dokonce přišla z ČSC oficiální gratulace, že se na hry do Ria kvalifikovala?

Myslím, že to říkáte správně, na druhou stranu, vezměte si, že menší svazy, jako cyklistika – a jsou i ještě menší, i v olympijských sportech –, nemají dostatek prostředků, aby si zaměstnaly kvalitního angličtináře, který jim vždy všechno doslovně přeloží, jenž bude rozumět pravidlům. Zčásti to jsou dobrovolníci, zčásti nadšenci, proto bych je nerad nějak trestal. Podobná kauza by se mohla stát v jakémkoli jiném menším sportovním svazu, chybovat je lidské, ale je třeba z chyb vyvodit důsledky, zejména zajistit, aby se už nikdy neopakovaly. Pokud se týká kauzy Sáblíková v rámci cyklistiky, tak věřím, že do budoucna se změní ta nesmyslná kvalifikační pravidla UCI, mimochodem jedna z nejméně srozumitelných ve světě sportu, vždyť ve sporu nebyla jen Martina, ale třeba i Italové se svým sprinterem v keirinu.

Pokud vím, strategii jste v průběhu sporu měnili.

My jsme velmi dobře věděli, že v běžném řízení před CAS, které se řídí striktně přesnými právními předpisy, bychom moc šancí neměli. Jednak z časových důvodů, jednak z důvodů charakteru rozhodování panelu. Museli jsme spor dostat k tzv. ad hoc divizi CAS, jenž zasedá během olympijských her, protože ta rozhoduje pouze podle Olympijské charty a podle principů obecné spravedlnosti, tudíž se tam může stát úplně všechno. Jenže ten začíná zasedat až 10 dní před začátkem olympijských her, proto je spor potřeba nastavit tak, aby vyvstal v daném časovém okně. Jsme přesvědčeni, že se tak stalo: Až 2. srpna si předseda ČOV Jiří Kejval s prezidentem Mezinárodní cyklistické unie (UCI) Brianem Cooksonem definitivně potvrdili, že dohoda o smírném řešení není možná, a že tedy soud předložíme CAS. Panel to však bohužel neuznal, došel k závěru, že do zmíněného časového okna jsme se nevešli.

Další částí vaší strategie bylo získat místo po některém z národních olympijských výborů, který své místo odmítl?

Jenže UCI nám nikdy nesdělila, komu to uvolněné místo přerozdělila. Pak vyvstala další možnost v podobě uvolněného místa díky ruské dopingové kauze, myslím největší a opravdu reálná šance, jenže distancovaná Olga Zabelinská se odvolala a měla jednání u soudu v pátek, v den zahájení olympijských her, a v sobotu ráno jí oznámili, že soud rozhodnutí MOV zrušil a že startovat může, s vysvětlením, že nikdo nemůže být za jeden prohřešek trestán dvakrát. Osobně se tomu ani tak nedivím, z právního hlediska to chápu. A protože už v pátek jsme tušili, že se to stane, o den dříve soud podobně povolil start dalším ruským sportovcům – plavkyni Jefimovové a dvěma veslařům – sedli jsme si a přepisovali žalobu. Spor jsme postavili na tom, že možné je přidělit ještě další místo nad určenou kvótu kvalifikovaných, v čemž nám paradoxně pomohly případy ruských cyklistů, jejichž místa byla už přerozdělena někomu jinému a pak, když soud řekl, že mohou závodit, ukázalo se tak, že místo 67 cyklistek najednou nevadí, když jich pojede 68. Proto jsme mohli prohlásit, že chceme jedno místo navíc, a zatlačit na zásady spravedlnosti a zdravého rozumu. Přece Usain Bolt kvůli tomu, aby mohl absolvovat sprinterské závody, nemusí také běžet maratón?! Vždyť už hned v sobotu, kdy se jel silniční závod mužů, se ukázala nesmyslnost kvalifikačních požadavků UCI. Později v časovce druhý Holanďan, Tom Dumoulin, odstoupil hned po 10 kilometrech a další skupina časovkářských favoritů to pojala jako trénink a dojela v klidu s půlhodinovou ztrátou.

Sám působíte v roli sportovního rozhodce u sportovní arbitráže CAS v Lausanne. Je etické, abyste pro ČOV připravoval podobnou kauzu jako v případě Martiny Sáblíkové?

V tomto případě mám zakázáno, abych dělal ČOV právního zástupce, a proto jsem se osobně nemohl zúčastnit jednání, ale zároveň jsem také členem výkonného výboru a předsedou legislativní rady ČOV, takže tato kauza přímo spadá do mé kompetence, a ač ne přímo na místě konání, jsem byl osobou jednající za účastníka sporu.

Proč se tedy prohrálo?

Jako rozhodce dokážu odhadnout, jak kolegové přemýšlejí, vždy je nejjednodušší napsat, že předložení se odmítá z procesních důvodů, ale to není úplně otevřený přístup a já osobně to velmi nerad dělám. Zvláště v podobně citlivé kauze jako v případě Martiny Sáblíkové. Proto mě nakonec překvapil fakt, že rozhodci se k takto jednoduchému zdůvodněnému rozhodnutí vůbec uchýlili. Případ tím totiž smetou se stolu, aniž by si dali práci své rozhodnutí vyspecifikovat. Myslím si, že to svědčí o tom, že rozhodnutí nebylo jednoznačné. Zároveň pak bylo důsledkem naprosté zavalenosti a přetíženosti soudu. Vždyť byl druhý den olympiády a oni měli už asi 25 případů, především kvůli ruskému dopingu. Ale i jiné kauzy, typu žádosti Vanuatu o přidělení místa v plážovém volejbale. Tolik kauz olympijský soud nikdy neřešil. V Londýně za celé hry bylo ve hře jen asi 10 sporů. Tedy je jasné, že pro soud to bylo těžko zvladatelné kapacitně, a když jste přetíženi, máte řešit například během dvou tří dnů třeba čtyři případy, času je prostě málo a to nám, myslím, rozhodně nepomohlo.

Rozhovor s Janem Šťovíčkem o atmosféře v Riu, a především o problémech boje s dopingem již tento čtvrtek 18. srpna v Reflexu číslo 33.

VÍCE O OLYMPIÁDĚ NA REFLEX.CZ >>> 

VŠE O LOH 2016 V RIO DE JANEIRU ČTĚTE ZDE >>>





Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější