Tak, jak se kritici vyřádili na filmu Václava Havla Odcházení, tak teď exhibují politologové a právníci v případě postoje Václava Klause k vládní krizi. Jenže prezident postupoval podobně už v případě předchozích vlád. Má pravdu, když požaduje po předsedech politických stran, aby řekli, jakým mechanismem a způsobem chtějí udržet moc. Není to zneužití pravomocí hlavy státu, ani obcházení ústavy.
Podívejme se totiž, co se s českými vládami děje.
Klaus požadoval už po Stanislavu Grossovi, Jiřímu Paroubkovi a dvakrát i Mirku Topolánkovi, aby mu jasně deklarovali, jakou podporu bude vláda mít ve sněmovně, aby mohla pracovat pokud možno celé volební období. Politici totiž vytvářejí v případě kabinetů nejrůznější konstrukce, které se poměrně brzy ukážou jako nepoužitelné. Jsou většinou založeny na mylných předpokladech a zbožných přáních. Jenže když se české vlády hroutí jako domečky z karet, je za to někdy obviňován neprávem i prezident. Proto je správné, že on se premiérů a předsedů politických stran ptá, jak budou fungovat.
Jen si vzpomeňme na tlak, který vytvořila na Klause média i politici po sněmovních volbách v roce 2006. Tehdy vyhrála ODS, ale jednání Mirka Topolánka se šéfem ČSSD Jiřím Paroubkem zkrachovala a Topolánek pak předložil Klausovi vládní sestavu, kterou prezident ne moc nadšeně jmenoval 4. září toho roku. Jenže 3. října poprvé v historii České republiky nezískala ve sněmovně vláda důvěru a o osm dní později skončila. Výhrady Klause tehdy málokdo poslouchal, naopak, bylo mu vyčítáno, zasahuje nepřiměřeně do politického dění.
To samé, ale v ještě v daleko větší míře, se odehrálo při sestavování druhého kabinetu Mirka Topolánka. Klaus ji nejdříve odmítl jmenovat, protože její důvěra ve sněmovně byla založena na přeběhlících a měl také pochybnosti o Straně zelených. Nakonec ji prezident, protože musel, jmenoval 9. ledna 2007. Jak víme v březnu 2009 tato vláda padla, a to právě kvůli své křehkosti, jiným přeběhlíkům a rozpadu zelených. Klaus měl pravdu.
Václav Klaus při dotazech na budoucí vládnutí, vychází i z vlastních zkušeností. Ví, že udržet vládu za podobných situací není jednoduché. Sám vládl jako premiér v letech 1992 až 1996 s menšinovou vládou a to se projevilo při zeslabování některým reforem. Jeho druhá vláda (existovala v letech 1996 až 1997) se rozpadla po skandálech s financováním politických stran. Proto je dobře, že prezident chce záruky, aby vlády vydržely déle, než jeden rok.
