Na Václava Bělohradského vzpomínám jako na filosofa mého mládí. Když jsem včera viděl jeho vystoupení na ČT 24, pochopil jsem, že mé mládí je fakt v trapu a že stařecká demence se nevyhýbá ani filosofům.
V devadesátých letech získal Bělohradský můj dětinský obdiv, neboť natruc všem levicovým pseudohumanistům tvrdil, že McDonalds je fajn. Byla to v dobách, kdy oficiální filosoficko-existenciální linii ukazovali občanští aktivisté z prostředí kolem Václava Havla, kteří, jak známo, pohrdají fastfoodem a zvláště pak americkým. A tak byla Bělohradského obhajoba karbanátků v housce filosofickým osvěžením.
Plynula léta a Bělohradský se přesouval ze stránek Lidových novin na rudý papír deníku Právo. Moc jsem jeho vývoj nesledoval, ale pořád jsem měl někde v duši k tomuto filosofovi jistou slabost.
Když jsem v pondělí slyšel v Hyde Parku na ČT 24, co pan Bělohradský říká nyní, fakt jsem se zděsil. Stal se z něj kritik kapitalismu a jako každý takový to má dobré - na současném kapitalismu i postmoderní demokracii je toho ke kritizování opravdu hodně.
Bělohradský se však z filosofa stal sýčkem. Sice nadává na kapitalismus, ale nedává místo něj absolutně žádnou alternativu. Říká sice, že kapitalismus je špatný a postmoderní demokracie vyčpělá, ale nedává vůbec žádnou alternativu, neříká, jak jinak - a lépe - by mohla společnost žít.
Zkrátka: Bělohradský se změnil z filosofa v propagandistu, který sice nadává, ale žádné lepší řešení než to, které sám kritizuje, nezná.
