Dvě nejstarší politické strany v Čechách jsou ČSSD a ČSL. Ta druhá byla v době vzniku Československé strany lidové v roce 1919 ještě bez KDU. K přejmenování na KDU-ČSL došlo v roce 1992. Od prvních voleb v ČSR roku 1920 až do roku 1938 byla ČSL součástí parlamentu a většinou se podílela i na vládách nově vzniklého státu.
Od samého počátku byla ona katolicky orientovaná politická organizace trnem v oku francouzské výzvědné službě. V březnu 1919 se v Praze etablovala Francouzská vojenská mise a v Milovicích její tzv. „Druhé oddělení“ (Deuxieme Bureau). Francouzské levicové vlády hýčkaly vůči katolickým organizacím v bývalém Rakousku-Uhersku maximální nedůvěru. I když Paříž v ČSR lidovou stranu dalo by se říci „trpěla“, tak například v Rakousku jí striktně zakázala. Rakouská strana lidová (ÖVP) směla vzniknout až v roce 1945. Tedy teprve po druhé světové válce. Podobně tomu bylo v Maďarsku (KDNP směla vzniknout až roku 1943; výsledky voleb 2006 = 42,03%; 2010 = 52,73 - lépe už to nejde!) a v Jugoslávii. Francouzská vláda zakázala Jugoslávcům dokonce i federativní uspořádání státu. Jugoslávská federace se zrodila teprve na konci druhé světové války.
Pod dohledem
První předseda ČSL, ThDr. Šrámek, byl takřka denně sledován francouzskými agenty „Deuxieme Bureau“ i kontrarozvědkou ČSR. Tehdejší šéf zpravodajské služby generál František Moravec po roce 1948 v exilu prohlásil, že dostal z Paříže příkaz učinit vše pro to, aby se ČSL nestala stranou „všelidovou“, alias masovou. Přes veškerá omezování byli lidovci součástí parlamentu a takřka všech vlád v letech 1920 - 1938.
V době protektorátu Čechy a Morava mezi lety 1939 - 1945 němečtí nacisté - na rozdíl od francouzské „Deuxieme Bureau“ - nic „nemonitorovali“. Práci si usnadnili tím, že všechny politické strany ihned zakázali (mimo fašistického Národního souručenství), a kdo s tím nesouhlasil, strávil zbytek života v koncetračním táboře.
Předseda ČSL ThDr. Jan Šrámek emigroval do Londýna a stal se premiérem exilové vlády. MI-6 a sir Anthony Eden (tehdejší ministr zahraničí Spojeného království) jej potřebovali jako protiváhu k prosovětsky orientovanému presidentu Benešovi a Janu Masarykovi.
Po II. světové válce se stala ČSL součástí tzv. „Národní fronty“ a vládla s komunisty až do roku 1989. Po „sametovém“ převratu je jí to často vyčítáno a je degradována na na úroveň outsidera („politická prostitutka“) bojující o pětiprocentní parlamentní hranici. Dochází k tomu zcela neprávem. Skutečnost, že se ČSL a ČSS (Československá strana socialistická) mohly v době komunismu stát stranami vládními, zabránila při brutálních politických čistkách tomu nejhoršímu. Krvavé politické procesy nedosáhly tak extrémních rozměrů jako v SSSR, v Maďarsku, v Bulharsku a v dalších komunistických zemích.
Místopředseda (1948-51) a později předseda ČSL (1951-68) Josef Plojhar zachránil desítky lidí před tresty smrti a stovky jiných před mnohaletými tresty v v komunistických kriminálech - včetně mého vlastního otce. Plojhar založil sdružení „Pacem interis“ (Mír na zemi), ve kterém hodlal organizovat kněžstvo, aby je ochránil před persekucemi ze strany KSČ. Ideologickou základnou „Pacem interis“ byla křesťanská touha po míru jako faktum a komunistická politika „mírového hnutí“ jako teoretická fráze.
Neviditelný program
V této souvislosti je zajímavým úkazem východoněmecká Křesťansko-demokratická unie (CDU). Ačkoli tato strana byla v době NDR ještě aktivněji napojena na komunistickou SED, nikdo jí to v SRN nevyčítá. CDU v bývalé NDR vyhrává jednu volbu za druhou. Po převratu se spojila se západoněmeckou CDU/CSU.
Poslední volby v ČR jsou svědectvím drtivé porážky KDU-ČSL. Poprvé od roku 1920 není strana ani ve vládě, ani v parlamentu. Příčin je hned několik. Bývalý předseda KDU-ČSL Jiří Čunek rozvrátil stranu natolik, že Cyril Svoboda v tak krátké době neměl dost času jí konsolidovat. Vznikla strana TOP 09 a odchod Miroslava Kalouska ponořil KDU-ČSL pod pětiprocentní voličskou hladinu.
Přestože má KDU-ČSL vynikající volební program, nikdo o něm nic neví. Do voleb se šlo s heslem „Volíme dobrý den!“ Tato výzva ovšem nemá žádný politický obsah. Volič tím vůbec nechápe, co má vlastně volit. Žádá od stran řešení nezaměstnanosti, globální hospodářské krize, potírání korupce i kriminality. Parola „Volíme dobrý den!“ mu nic takového nenabízí. Místopředseda KDU-ČSL Pavel Svoboda před volbami prohlásil: „Chcete žít jako Němci v Bavorsku? Musíte volit jako Němci v Bavorsku!“ Lze říci nakonec i toto: „Chce KDU-ČSL vyhrávat volby jako CSU v Bavorsku? Musí dělat politiku jako CSU v Bavorsku!“
JAN BERWID-BUQUOY, vévoda Z Ellgutu (1946). V roce 1968 ještě jako Jan Kopecký emigroval do Rakouska. Na vídeňské universitě vystudoval sociologii a ekonomii. V průběhu studia byl spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa. Po příchodu do západního Berlína studuje na Berlínské svobodné universitě Politické vědy a získává titul ˇDiplom – politologie“ , obdobu českého magistr. Na Svobodné universitě pak během let dosahuje titulu docenta a přednáší zde politické vědy. Píše literaturu faktu, většina z jeho jedenácti děl vyšla prozatím jenom v Němčině.
