nahoru

Výlet

JAN JAROŠ 28. března 2002 • 17:49

Foto
S osobností scenáristky a režisérky Alice Nellis budeme muset počítat i do budoucna. Překvapila hned svým debutem Ene bene a nastoupenou cestu precizních, přitom komediálně odlehčených rodinných analýz dále s úspěchem rozvíjí. Ve svém novém filmu VÝLET se již obešla bez výrazného vnějšího podnětu, kterým v předchozím díle byly volby. Vzdává se vyklenutější dramatické stavby, spoléhá na průkaznost řetězce povětšině trapných epizod, jež rozvětvená rodina zažívá během své cesty na Slovensko. Poslání je nadmíru vážné - urna s popelem má být podle posledního přání zesnulého odvezena právě tam. Postupně se ukazuje, že ledasco je jinak, celé putování poznenáhlu odhaluje dosud skrývané, letitým mlčením upevňované výčitky a konflikty. Hrdinové (zvláště matka a její dvě již dospělé dcery, ale také krizí nahlodané manželství jedné z nich) musí vynaložit hodně úsilí, aby si k sobě znovu našli cestu. Dcery vyčítají, že se o ně sice starala, ale nikdy ji nezajímaly jejich starosti, jejich city a pocity. A usedlé manželství jedna z nich vnímá jako cosi svazujícího, z čeho by se chtěla osvobodit, ale schází jí jakákoli vize, jak by se chtěla seberealizovat.
Nečekejme nějaké excesy, ba ani módní morbiditu: vše překrývá přinejmenším vnějšková vstřícnost. Hromadí se povětšině drobné výhrady, nicotná nedorozumění, která sama o sobě nic neznamenají, ale v celkovém součtu vytvářejí obtížně překonávatelnou bariéru. Režisérka ovšem sděluje také to, že žádná minulost nemůže ospravedlňovat současnou bezradnost, jak dále nakládat se životem, kde hledat záchytné body, že člověk vlastně neustále začíná znovu. A záměrně pomíjí jakékoli společenské kontexty - avšak i ryze privátní osudy mimoděk prozrazují mnohé o podmínkách, v nichž žijeme.
Proto působí až rušivě ty epizody, které se chtějí dotýkat "tepu doby" - jsou to pouhé izolované schválnosti. Ještě lze přijmout rozmíšku s komisní slovenskou celnicí, ale již zcela zbytečným shledávám zjevení asijských uprchlíků domnívajících se, že konečně dorazili do zaslíbeného Německa. Velký kus práce odvedl také kameraman Ramunas Greičius, jenž zobrazované události postihuje v nenápadných, civilistních obrazech podřizujících se tlumené barevnosti.
Putování s urnou jako zdrojem tragikomických událostí není nijak objevné: zužitkoval je Ken Loach, na právě skončeném Febiofestu jsme mohli vidět Poslední rundu. Alice Nellis však zvolila zjemnělou, jakoby zpola zastřenou, místy jen náznakovou mozaiku rozklížených vnitrorodinných vztahů. Trochu snad vázne provázanost jednotlivých motivů, rozjezd vyprávění vnímám jako trochu škobrtavý. Výmluvnost mnohých scén doceníme až dávno po jejich odeznění. Režisérčinou největší předností jsou okamžitě nastolené postřehy, často jen glosovité rozmluvy, náhodné poznámky, jejichž střípky bezvadně charakterizují jednotlivé postavy i probíhající dění.
A samozřejmě nelze pominout herecké ztvárnění, v nasazení hlasu, mimice i gestech zcela přesvědčivé, ba fascinující právě svou nezaostřeností, absencí jakékoli afektovanosti i ve vyhrocených okamžicích, volným plynutím různých přeryvů, přelévajících se z jednoho do druhého, současným sledováním různých dialogických plánů.
Vyprávění dominují Iva Janžurová s oběma svými dcerami, Theodorou a Sabinou Remundovou, do sestavy platně vplouvá i Igor Bareš v úloze dobráckého (a proto podváděného) muže, zaujme i Naďa Kotršová v roli svéhlavé babičky. Každý z herců spolehlivě zvládá svůj part, ovšem pozornost na sebe poutá především Janžurová svou výrazovou proměnlivostí, fascinuje hlasem rozpjatým od skleslé nedůtklivosti přes podrážděné odsekávání až k očistnému ztišení, skrze něž konečně vyvřou nejhlubší, nejvíce potlačované emoce. Co říci závěrem? Popřát, aby se vydařil i třetí film!

JAN JAROŠ


Kurzy měn
25,290
20,530
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře