Spisovatelka Světlana Alexijevič o Putinovi, Ukrajině a podstatě ruského člověka

13. listopadu 201408:00
Spisovatelka Světlana Alexijevič o Putinovi, Ukrajině a podstatě ruského člověka
Světlana Alexijevič
• foto: 
Petr Machan / FSP

Spisovatelka a žurnalistka Světlana Alexijevič, jíž v češtině vyšla výjimečná kniha reportáží Modlitba za Černobyl a vyprávění bojovnic Rudé armády Válka nemá ženskou tvář, je nenápadný člověk. Mluví tichým hlasem, často hledá to správné slovo, znovu se o něm opatrně ujišťuje. Nešokuje, nechce ohromit. Po celou dobu našeho rozhovoru mi vlastně ani nepřišlo na mysl, že sedím proti ženě, jež letos byla v nejužším výběru na Nobelovu cenu za literaturu.

Letošní 24. ročník Festivalu spisovatelů Praha, jehož jste se stala mimořádným hostem, se zabýval tématem „lásky a nenávisti“. Znáte výrok přisuzovaný prezidentu Václavu Havlovi „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“?

Nejsem si zcela jistá, že bych o něm slyšela. Dělá na mě dojem, že od samotných lidí očekává snad až příliš. Bylo by to jistě krásné, kdyby tomu tak bylo, ale mé životní zkušenosti, stejně jako zkušenosti mnoha lidí ze země, kde jsem se narodila, často vyprávějí o něčem jiném. Nemusí jít pouze o zážitky těch, kteří prošli světovou válkou nebo gulagy, ale i o prožitky lidí s naprosto obyčejnými životy v bývalém Sovětském svazu. Ukrajina, Bělorusko a Rusko bývaly vždy spjaty mnoha vazbami, nejen těmi mocensko-politickými, ale i těmi obyčejnými, lidskými. Z poslední doby mám pocit, že lidé ztratili mezi sebou spojení – jako kdyby byla vypnuta elektřina. Nic mezi námi nejiskří. Ztratili jsem důvěru v sebe samé, jeden nevěří druhému. A v takové atmosféře nedůvěry a podezřívání se samozřejmě nejvíce daří kultu síly: to je také důvod, proč byl v Rusku prezidentem znovu zvolen Vladimir Putin. Nezbývá nám nic jiného, než abychom se o vrácení důvěry a onoho spojení znovu pokoušeli – obyčejným každodenním dílem.

Ve své poslední knize Konec rudého člověka často používáte termín „homo sovieticus“, sovětský člověk, s nímž kdysi přišel filozof Alexandr Zinovjev. Žije dosud „homo sovieticus“?

Již Dostojevskij psal, že v ruském člověku je jenom malá část člověka západního. Ruský člověk často potřebuje, aby se mu shora dostalo velké myšlenky a vzápětí vedení a podpory. S tím vším velmi dobře zachází právě Putin. Ostatně sám Zinovjev v závěru života učinil velký obrat, což překvapilo nejen mě, neboť se dostal od satiry až na pozice podpory například Stalinova odkazu. Pro pochopení toho, co je ve skutečnosti ruský národ, je zapotřebí vědět, že tento národ je ochotný učinit vše – nikoli pro národ samotný, ale pro myšlenku svého národa. Jedna hrdinka mé knihy říká: „Sovětský svaz zemřel, ale my jsme zůstali.“ Lidé, kteří zůstali, se v zásadě příliš nezměnili. Byli a jsou ochotni velkých obětí – například vlastním tělem udusit plameny, jež šlehají z Černobylu... Jde přitom o zcela obyčejné lidi, kteří od života neočekávají příliš. Podléhají velmi snadno vlivu masové psychózy, takové té plíživé fašizaci společnosti.

Co se podle vás děje na východě Ukrajiny? Jde o válku občanskou, nebo, jak se dnes módně říká, „válku hybridní“?

V první řadě jde o zájem Ruska. Lidé v Donbasu nikdy nepatřili zcela na Ukrajinu. Ale vojenské úspěchy, kterých vzbouřenci nyní dosahují, by nevznikly, nebýt ruské vojenské podpory. V obecném slova smyslu se jedná o zájmy geopolitické...

Tedy i Ameriky.

Samozřejmě, i Ameriky. Pro Rusko samotné by ztráta Ukrajiny byla obrovská katastrofa, protože, jak jistě víte, Putin se snaží o vytvoření eurasijského svazu. Čím by však byl tento svaz pouze s malinkým Běloruskem a Kazachastánem? Bez Ukrajiny by neměl valného významu.

Vy sama nyní žijete po desetiletí, které jste strávila mimo Bělorusko, opět v Minsku. Jak se v něm cítíte?

Když jsem z Běloruska odjížděla, byl to z mé strany protest. Odjela jsem sama a stejně tak jsem se sama vrátila. Prezident Lukašenko mě trpí. Nedostává se mi žádné mimořádné pozornosti. Víte, Lukašenko je sám ve velmi zvláštní a složité situaci. Z Ruska bývá často kritizován, přesto s Moskvou udržuje úzké kontakty. Občas se snaží také zalíbit Západu. Vypadá to někdy dost schizofrenně. V Bělorusku ovšem mé knihy nevycházejí, nemohu chodit do rádia ani do televize. Vše, co mi vychází, přichází z Ruska.

Jak by se mělo jednat s putinovským Ruskem? Trestat ho sankcemi, nebo se s tímto režimem domluvit? Mělo by se vůbec mluvit s Putinem?

Ano, samozřejmě. Sankce jsou realitou na obou stranách a Rusko není jen Putin. Pouze cena lidského života na Západě a na Východě mají v některých očích často zcela jinou váhu. Na východní Ukrajině dnes umírá mnoho velmi mladých lidí, jsou to doslova chlapci, děti. Když dnes projíždíte Ukrajinou, v každém menším městě se konají pohřby. Přivážejí mrtvé na velkých autech v mrazicích boxech. Novináři ty příjezdy fotografují a z domů vycházejí lidé – po kolenou. Oni vědí velmi přesně, co se v jejich zemi děje. Trpí za svoji zemi, jako tomu bylo i dříve. Přinášejí oběti, protože všichni rozumní lidé vědí, že to nejstrašnější, co by se mohlo stát, by byl postupný rozpad Ukrajiny.

Ukrajina je zároveň zemí s vysokou koncentrací oligarchů. Kým je pro vás prezident Petro Porošenko řečený „čokoládový král“?

Porošenko je pro mě momentálně optimální. Oligarchové jsou ale přece všichni, Putin i Porošenko – všichni jsou to miliardáři. Na Ukrajině stejně jako v Rusku ale žijí také obyčejní lidé, kteří mi vyprávěli své příběhy, kteří mi věřili.

Jakou knihu nyní máte na svém nočním stolku?

Píšu právě novou knihu, měl by to být příběh lásky mezi jedním mužem a ženou. Dalším mým tématem, jemuž se věnuju velmi intenzivně, je putování ke smrti. Nikdo nás o této pouti nikdy nic nenaučil. Čtu proto básně i filozofická pojednání. Mezi mými oblíbenými autory, k nimž se stále a pravidelně vracím, je například ruská básnířka Olga Sidaková a z filozofů především Gruzínec Merab Mamardašvili.

Světlana Alexandrovna Alexijevič se narodila 31. května 1948 v Sovětském svazu, v ukrajinském městě Stanislav (nyní Ivano-Frankovo) ukrajinskému otci a běloruské matce. Pracovala jako investigativní novinářka. Její knihy se zabývají emocionálními dějinami sovětské éry. V češtině dosud vyšly dvě její knihy: Válka nemá ženskou tvář (1986) a Modlitba za Černobyl (2002).

Světlana Alexijevič
: Konec rudého člověka aneb Secondhandový čas (ukázka)

Běloruská spisovatelka Světlana Alexijevič podrobuje analýze život a čas v bývalém Sovětském svazu. Nikoliv ovšem z perspektivy hrdinské, dějinné nebo geopolitické, ale z úrovně ryze intimní, vnitřní, doslova domácké.

Za tuto knihu získala ve Francii v roce 2013 prestižní ocenění Prix Médicis essai.

Poznámky spolupachatelky


Dáváme sbohem sovětské epoše. Tomu životu, jenž patřil nám. Snažím se poctivě naslouchat všem, kteří se podílelil na socialistickém dramatu...

Komunismus byl šílený projekt: proměnit „starého“ člověka, starého Adama. Ale ono to fungovalo... Možná to bylo to jediné, co fungovalo. Během sedmdesáti let a něco jsme v marxisticko-leninské laboratoři vytvořili zvláštního člověka: Homo sovieticus. Jedni ho považují za tragickou postavu, jiní mu říkají sovok, ubohá sovětská nula. Zdá se mi, že toho člověka znám, znám ho dokonce velmi dobře, žili jsme spolu bok po boku během tolika let. Tím člověkem – jsem já.

Jsou to lidé, s nimiž se scházím, mí přátelé, mí rodiče. Projela jsem během několika let bývalý Sovětský svaz křížem krážem, protože Homo sovieticus, to nejsou jen Rusové, ale také Bělorusové, Turkmeni, Ukrajinci, Kazaši... Ani nyní, když žijeme v rozdílných zemích a mluvíme rozdílnými jazyky, si nás nikdo s nikým nemůže splést. Poznají nás okamžitě! My, socialističtí lidé, jsme stejní jako ti ostatní, ale zároveň stejní nejsme, máme svůj vlastní slovník, své vlastní pojetí dobra a zla, hrdiny a oběti. Máme zvláštní vztah ke smrti.

Ve vyprávěních se nám neustále vracejí slova, jež zraňují naše uši, výrazy jako „střílet“, „zastřelit“, „likvidovat“, „poslat na šibenici“ nebo ještě různé sovětské varianty zmizení: „arestace“, „deset let bez práva na korespondenci“, „emigrace“. Za co by stál lidský život, kdybychom nemysleli, není tomu ještě tak dávno, na ty miliony lidí, jež zahynuly násilnou smrtí? Jsme naplněni nenávistí a předsudky. Všichni odtamtud přicházíme, z té země, jež poznala gulagy a strašlivou válku. Kolektivizaci, odkulačení, deportace celých národů...

To byl socialismus, to byl náš život, jednoduše řečeno. Svého času jsme o tom moc nemluvili. Ale nyní, když se všechno tak nezvratně změnilo, ten život, jenž byl náš – náhle zajímá všechny, a je úplně jedno, jaký vlastně byl, byl to náš život. Píšu, sbírám střípek po střípku, drobek po drobku, socialistické dějiny „domácí“... „vnitřní“. Způsob, jenž dával žít duši lidí. Toto mě vždy přitahovalo, ten malý prostor – lidského bytí... Být člověkem. Ve skutečnosti to bylo právě zde, kde se všechno odehrávalo.

Přeložil © Josef Brož, 2014

Klíčová slova:

Diskuse ke článku


 
reklama
Nejčtenější články
DesktopMobile