Dluhy se mají platit, o tom žádná. Nota bene před pár dny jsem tu o tom psal (Odpuštění dluhů: Populistický nesmysl prezidentského kandidáta Horáčka). Řada čtenářů, zejména těch, kteří si článek přečetli spíše ledabyle, mi pak následně spílala, že prý podporuji jakousi „exekutorskou mafii“.
In media res: Peněžní závazky se mají platit, ale na druhou stranu není v právním státu možné, aby na dluzích bylo přehnaně (nemorálně) vyděláváno a docházelo až třeba k likvidaci dlužnických rodin. Na tom se většinou shodneme. I zde platí axiom vyváženosti.
Je proto docela škoda, že se do povědomí širší veřejnosti zatím intenzivněji nedostala znalost judikatury Ústavního soudu ČR (ÚS ČR) anebo Nejvyššího správního soudu (NSS), která již nyní dává nemorálnímu a zbytečnému navyšování dluhů jasnou stopku.
Připomeňme si např. ve stručnosti letošní rozsudek ÚS ČR, který v návaznosti na dřívější judikaturu praví: Pokud má správní orgán (správce daně) či soud při volbě způsobu vymáhání pohledávky na výběr, je povinen volit cestu pro dlužníka ekonomicky nejvýhodnější. Náklady exekuce trojnásobně převyšující vymáhanou částku již lze považovat za nepřiměřené.
Je pravda, že v praxi nadále nejeden správní úřad, a dokonce i soud vymáhá i malé pohledávky v rozporu se zmíněnou judikaturou ÚS ČR prostřednictvím exekutorů. A to není dobře.
Co zde leží na miskách vah paní Spravedlnosti?
Na jedné misce – pro dlužníka je samozřejmě ekonomicky naprosto nevýhodné, jestliže správní orgán pověří vymáháním dlužné částky soudního exekutora. I laikovi je jasné, že tím přirozeně narostou náklady exekuce. A jak známo, náklady hradí dlužník. Na druhé straně pomyslných vah leží efektivnost pro správní orgán (např. Městský úřad v Bezdíkově). Pro věřitele je využití služeb exekutora relativně výhodné a ekonomické východisko. Důvod je jasný, např. radnice se tak zbaví nepříjemné agendy a nezatěžuje tak „zbytečně“ svoje úředníky.
Opakuji, že Ústavní soud citovanou praxi, kdy některé správní úřady pověřují vymáháním všech (!) pohledávek soudní exekutory, výrazně omezil. Pro přesnost – nezakázal ji absolutně, ale není již možné vymáhat pár stokorun prostřednictvím exekutora. Pakliže tak některé úřady dále činí, postupují de facto protiprávně. Judikáty ÚS ČR nemožno brát v demokratickém právním státu na lehkou váhu.
Čtenář si teď řekne – a co když si správní úřad bude nadále ulehčovat práci a bude povolávat exekutory do boje i při malých dlužných částkách? Hrozí „klotovým rukávům“ vůbec něco?
Ano, hrozí, nedbalý úřad by v takovém případě musel zaplatit jak náklady řízení dlužníka, tak náklady exekutora.
Závěr
Řešená problematika je samozřejmě složitější a při psaní článku do tohoto populárního periodika jsem se musel samozřejmě dopustit zjednodušení, koneckonců nejsme zde v odborném právním časopisu.
Hlavní poselství mého textu bylo a je v tom, že stát a soudy jsou si tématu nepřiměřených a zbytečně nákladných exekucí dávno vědomy. A snaží se s nimi postupně a odpovědně bojovat. Skutečnost, že dluhové téma zneužívají různí populisté (ve smyslu zavřeme či alespoň zrušíme exekutory), je námětem na jiný komentář.
Patrně teď některé čtenáře nadzvednu ze židle, nicméně i přes výše napsané mám za to, že exekutoři jsou v demokratickém právním státu potřeba, avšak musí být s jejich „posláním“ nakládáno opravdu rozumně a uvážlivě.
Autor je právník a publicista
