Je to takový prezidentský týden: v úterý uplynulo 167 let od narození TGM, včera měl veřejnou premiéru film Masaryk o exministru zahraničí a dnes oficiálně ohlásil svou opětovnou kandidaturu na prezidenta Miloš Zeman. Co je spojuje?
TGM byl fascinující postavou českých dějin. Prvních 64 let svého života univerzitní profesor a tvůrce mnoha knih, z nichž většina nepřežila svého autora. TGM byl pro českou společnost v letech 1882, kdy přišel do Prahy na univerzitu, až do začátku první světové války v roce 1914 hodně netradiční postava – trochu sektář, ohromný bojovník a polemik, rozhodně solitérní postava mimo hlavní proudy.
Současně dvakrát zasedl v rakouském parlamentu za marginální realistickou stranu, jíž byl jediným poslancem i programem. Jeho životní finále (rozbití monarchie, vznik republiky, prezidentský úřad) jakoby dalo finální smysl jeho životu.
To, jak odešel do emigrace ve věku, kdy většina odchází do důchodu, a začal vytvářet politický a vojenský odpor proti Rakousku-Uhersku, je ukázkou politické akce velkého formátu, srovnatelnou s úsilím vládců typu Karla IV. povznést české země.
Občasné stesky, že zničil nadnárodní habsburskou monarchii, neobstojí. Monarchie měla tisíc a jeden důvod se reformovat a více vyjít vstříc politickým zájmům většinových neněmeckých národů. Neudělala to a proti těmto zájmům se dlouhodobě nedá jít.
TGM nezabil mocnářství, to se zabilo samo svou proněmeckou politikou, která vyústila v první světovou válku, kde všechno berou vítězové.
Tragický typ
To jeho syn Jan, miláček části prvorepublikové společnosti a po druhé světové válce i symbol demokracie, byl úplně jiný případ. Slaboch průměrného intelektu, který však měl charisma, uměl si získávat obyčejné lidi a hlavně se jmenoval Masaryk.
Jak se odvážil vzít si na sebe tolik politické odpovědnosti, když musel vědět, že jeho duševní problémy ho tak neuvěřitelně limitují? Nakonec skončil na pár dní ve vládě s komunistou Gottwaldem, který právě popravoval demokratickou republiku, kterou instaloval jeho otec. Z prací mnoha historiků vyplývá, že jak komunisté, tak demokraté „našemu Honzovi“ slibovali, že ho po odchodu Beneše udělají prezidentem.
Magie Pražského hradu zřejmě byla tak silná, že Jan Masaryk řekl to slavné „s touto vládou si rád zavládnu“, aby o pár dní byl jinou klikou komunistického režimu povystrčen z okna Černínského paláce. Tragická postava i bez ohledu na svou smrt.
Tah k moci
Na hodnocení Miloše Zemana je trochu brzy. Jeho příznivci by zde napsali, že je to jeden z mála evropských politiků, kterého přijímají prezidenti tří velmocí (USA, Rusko, Čína), což zde od dob Masaryka a Havla nebylo. Jeho odpůrci budou mluvit o zlu v červených trenýrkách a budou v tom hodně vynalézaví a vtipní. Většinou se v tom budou odrážet rozdílné preference a vkus než pokus Zemana popsat.
Politický osud Zemana je psychologicky příběhem člověka, kterého baví hra s mocí a o moc a v téhle kategorii nemá sobě rovného. Má v sobě kus odvahy jít proti hlavnímu mediálnímu proudu. Dá se říct, že proti vůli většiny mediálního světa dosáhl tří nejvyšších ústavních funkcí (předseda parlamentu, premiér, prezident). Dodejme, že v době, kdy ještě nehrály větší roli sociální sítě, které do značné míry rozbily kartelové dohody vycházející ze skupinového myšlení novinářů jako sociální skupiny. Zeman rozhodně není ustrašenec typu Bohuslava Sobotky a v době krize se dokáže zmobilizovat k výkonu. To není málo. Politika je zčásti reaktivní obor, kdy nemáte agendu ve svých rukou a musíte reagovat na věci kolem sebe. Často není čas na přípravu a rozhoduje to, stručně řečeno, jestli jste nebo nejste přizdisráč. Zeman není. Jeho problém je v něčem jiném.
Jaký obsah?
Problém se Zemanem je v tom, čemu se v angličtině říká policy, tedy obsah politiky. Říká, že měl svůj sen, ale v tom snu figuroval především on sám. Jeho politické vize jsou příliš obecné a někdy se zdají jen jako povinné prostocviky, aby zakryl svůj primární tah k moci. Dál už nic není.
A tam, kde nejsou silné ideje, může politik sklouznout k intelektuální domýšlivosti, která se projevuje například tím, že koketujete s nejvyššími představiteli dvou autoritářských mocností (Rusko a Čína) a propadáte představě, že oni vás berou jako sobě rovného a vy jste schopen s nimi něco uhrát. Těžko.
Oni vás většinou k ničemu nepotřebují a rádi vás využívají jako „užitečného idiota“, kterému dají líznout své velikosti, popostrčí nějaký drobný byznys „vašemu“ podnikatelskému světu, čímž si vás získají a zavážou. V tom jsou velká rizika Zemanovy politiky. Tím, že intelektuální ješitnost může dovést ho i politiku, kterou dělá, na scestí.
V tom smyslu má Zeman blíž k Janu Masarykovi než k TGM.
