nahoru

Syrská krize: Co přijde po Aleppu?

Petr Markvart15. prosince 2016 • 16:00
Lidé v Aleppu čekají na evakuaci z města.
Lidé v Aleppu čekají na evakuaci z města.
• foto: 
ČTK

Bylo by naivní chtít po mainstreamových médiích zcela objektivní zpravodajství. Zpravodajství a publicistika se dělají za peníze a ten, kdo platí, si může diktovat i podmínky. Je otázkou kde jsou meze ohýbání pravdy za peníze a kdo je vlastně tím, kdo financuje veřejnoprávní média. Pokud k ohýbání pravdy dochází pomalu a dlouhodobě, ani si toho nepovšimneme. Po čase pak nevěřícně zíráme na propast mezi tím, jak jsou tytéž zprávy podávány v různých částech světa, a toneme pak v rozpacích, kde se vlastně nachází pravda.

Od počátku syrských událostí, nazvěme je pracovně „syrskou krizí“, neboť skutečně nejsou ani občanskou válkou, ani povstáním, zpravodajství jednotlivých zainteresovaných stran vykazovala vysoký stupeň propagandy a poměrně málo skutečně nezávislé a objektivní žurnalistiky.

Budování předpokladů pro „zdárný“ průběh krize

Syrská krize byla připravována dlouhou dobu. Již od konce 90. let existovaly ve všech zemích západního světa závažné administrativní překážky pro vývoz určitých technologií a vojenského i bezpečnostního materiálu, a to i bez mezinárodně zavedených nebo uznaných sankcí. Prostě taková nevyhlášená, šedá obchodní válka, která se vedla s cílem oslabit bojeschopnost syrských ozbrojených a bezpečnostních sil.

Naprosto stejně si západní země počínaly i vůči Iráku, který po první válce v Zálivu, kdy otupily ostří jeho armády a letectva, postupně po dlouhých dalších 12 let vystavily sankcím na dovoz čehokoliv, kromě potravin a základního spotřebního zboží. Ve chvíli protiprávního a neautorizovaného úderu ozbrojených sil Spojených států a Velké Británie proti Iráku už jeho armáda existovala pouze na papíře.

Zároveň s opotřebovávací obchodní válkou byla proti Sýrii zahájena i další, stále důležitější součást moderních krizových scénářů – propagandistická kampaň, zaměřená zejména na rozdělování obyvatelstva a na postupnou antagonizaci těchto skupin. V tomto bodu už byly s krizemi v zemích Blízkého východu dlouholeté zkušenosti – zejména z občanské války v Libanonu, která postupně přerostla v hlubokou krizi, ne nepodobnou té dnešní syrské.

V této části její architekti jednoznačně vsadili na pestrou náboženskou mozaiku blízkovýchodních zemí, kde po dlouhá staletí vedle sebe existovaly různé konfese, náboženské skupiny a církve. Zatímco v libanonské krizi v letech 1975–1990 podporovaly západní země (poměrně logicky) spíše většinové křesťany a později u sunnity proti ší’itům a drúzům, v průběhu irácké krize (která v podstatě trvá od roku 1990 dodnes) podporovaly Spojené státy od počátku zejména většinové ší’ity a do jisté míry i sunnitské Kurdy proti vládnoucím sunnitským Arabům.

V Sýrii potom vsadili na většinové sunnity, kteří měli „povstat“ proti vládnoucí ší’itské odnoži aláwitů, podporované křesťany. Infiltrace sunnitského obyvatelstva v Sýrii probíhala především po linii náboženské, indoktrinací poutníků a praktikujících sunnitů, prostřednictvím saúdskoarabských, katarských a kuvajtských peněz a s tichou podporou Američanů, kteří dávali stále viditelněji najevo, že obhájcem zájmů syrských sunnitů bude nadále právě Saúdská Arábie.

Vypuknutí krize a její zasazení do globálního kontextu

Na tomto místě je potřeba zmínit jeden důležitý prvek politického uspořádání všech zemí Blízkého a Středního východu a severní Afriky. Tím je řečeno arabsky „rajís al-masírá“, neboli „vedoucí pochodu“, tedy jejich nejvyšší politický představitel, zpravidla prezident nebo monarcha. Jeho pravomoci jsou absolutní, je nekritizovatelný a ikonicky zbožštělý. Je symbolem země, stejně jako její vlajka nebo hymna. A je úplně jedno, zda se jedná o egyptského prezidenta, nebo saúdskoarabského krále, princip výkonu jeho moci je vždy stejný.

Od jara 2011 probíhaly v mnoha arabských zemích zvláštní procesy. Zvláštní proto, že vypukaly pouze v zemích sekulárních, bez jediné výjimky v zemích s prezidentským systémem. Tunisko, Egypt, Libye, Jemen a Sýrie se náhle, téměř souběžně, zmítaly ve spirále sektářského násilí, občanské války nebo masových demonstrací. Padali mnohaletí matadoři politických kolbišť bin Alí, Mubárak a Sáleh.

Bylo nutně potřeba tyto procesy nějak odůvodnit a najít referenční body, vedoucí k nastolení nových poměrů. Jako houby po dešti vznikají různé, převážně exilové organizace, osobující si právo zastupovat občany cílových zemí. V některých zemích současně vznikají ohromnou rychlostí i bojové jednotky „opozice“, tvořené zpočátku indoktrinovanými obyvateli domácího původu, postupně však stále častěji zcela závislé na přísunu zahraničních bojovníků, ponejvíce z Maroka, Libye, Čečny, ale i z Kosova nebo středoasijských postsovětských zemí (většinou rekrutovaných z geril a teroristických skupin, financovaných Saúdskou Arábií).

V tuto chvíli nastupují i vůdci „demokratického světa“ s rozhodným prohlášením. Podle nich ztratil Asad legitimitu k vládě nad Sýrií a musí odejít. Na otázku, o jaká právní ustanovení nebo ověřená zjištění se v těchto svých prohlášeních opírali, nám dodnes dluží odpověď například odcházející prezident Obama, tehdejší ministryně zahraničních věcí a neúspěšná prezidentská kandidátka Hillary Clintonová, dnes už bývalý britský premiér Cameron nebo tehdejší francouzský ministr zahraničních věcí Fabius.

Aby se potom Sýrii bojovalo s ozbrojenci ještě hůře, nastupují sankce. A nejenom na vojenský materiál, ale například i na syrské aerolinie, ropné společnosti, státní rádio a televizi. Sankce se zavádějí proti všem syrským bankám, čímž prakticky znemožňují provedení jakékoli transakce, včetně nákupu přístrojů pro nemocnice nebo léků. Lodní dopravu do Sýrie nelze pojistit (to zařídil britský Lloydův registr), letecká doprava nefunguje a většinu pozemních hraničních přechodů obsazují teroristé. Život v zemi se zastavil a vláda má stěží na to, aby uspokojovala nejzákladnější životní potřeby svých obyvatel. Na územích obsazených teroristy probíhá úplná dekonstrukce továren a provozů, jejich strojní vybavení je rozprodáno na trzích v Turecku. Vlny běženců z Iráku posilují lidé vyhnaní z vlastního území, kteří dále zatěžují škrcenou ekonomiku.

Naproti tomu teroristé dostávají vše, co potřebují k ničení země – zbraně, munici, materiál, logistiku, peníze, čerstvé bojovníky, ano, navíc i podivuhodně kvalitní zpravodajské informace. Na scéně se objevuje tzv. Islámský stát v Iráku a v Šámu, odporná karikatura, mající představovat se svými spektakulárními vraždami v přímém přenosu jakéhosi strašáka pro lidi. Navíc strašáka se skvělou publicitou a s téměř neomezeným přístupem do hlavních západních médií. Vždy, když se ptáme, jak lze dokázat, že západní země vlastně nikdy nechtěly s tzv. Islámským státem bojovat a už vůbec ne jej porazit, vzpomeňte si, jak rychle dokázaly jejich banky zablokovat nejenom pohyb, ale i veškerá aktiva suverénních států (Iráku, Libye, Sýrie). V případě tzv. Islámského státu, přestože jsou známy jak odesílatelé, tak i příjemci financí, se o takové možnosti zablokování aktiv a pohybů zatím nezačalo ani diskutovat.

Bod obratu a cesta k nápravě

Vojenská pomoc Ruské federace Sýrii přišla nepochybně v hodině dvanácté. Bez ní by už tato krásná země byla parcelována mezi různé frakce a největší část jejího území, včetně většiny ropných a plynových zdrojů, by ovládali krvaví klauni z tzv. Islámského státu a jejich souputníci. V syrské krizi hrál však významnou roli ještě jeden důležitý faktor. A tím byl časový posun libyjské krize vůči syrské a spěch, s nímž se západní politici potřebovali zbavit Mu’ammara Kaddáfího.

Zmatek a anarchie, které následně ovládly Libyi, totiž vytvořily onen nechtěný precedens pro Syřany. Prostí lidé i elity viděli, kam Libyi přivedlo Západem vychvalované „tažení za demokracii a lidská práva“ a odstranění léta fungujícího státního systému. A proto se valná většina Syřanů rozhodla (a přitom mnozí z nich mohli mít na stranu BAAS i na její představitele smíšené názory), že bude raději bránit svojí zemi a nedovolí její další drobení. Byl to právě onen katastrofální krach Západem řízené změny režimu v Libyi, který zachránil Asada, Sýrii i drtivou většinu jejích obyvatel.

Je zbytečné vypočítávat zde všechna ta tažení a vojenské operace, kterými nás média a propaganda denně zavalují. Je však potřeba asi říci, že pád Aleppa se stal, po vyčištění Damašku a Homsu, dalším důležitým bodem obratu. Po pěti letech bojů bylo osvobozeno druhé největší město Sýrie, centrum průmyslu i obchodu, město, ke kterému se kromě Arabů vztahují především Turci a Arméni, ale i Syřané, Kurdové a Turkméni. Zprvu kyselá, později až hysterická reakce západních médií hlavního proudu, hojně citovaných českou žurnalistickou obcí, reagující na postupné osvobozování města, signalizovala usilovnou snahu (stejně jako před dvěma lety v případě Homsu) o vyproštění vojenských poradců a instruktorů ozbrojených skupin na území města. Kšeft, na který výměnou za bezproblémovou kapitulaci těchto skupin nakonec Syřané i Rusové přistoupili, jistě nikomu ke cti sloužit nebude, ale nepochybně ušetřil mnoho životů a deeskaloval tenzi mezi čtyřmi z pěti stálých členů Rady bezpečnosti.

Co bude dál? Syrskou armádu a její spojence (mezi něž za hrobového ticha západních médií přibyla tento měsíc i nejlidnatější a nejvýznamnější arabská země, Egypt) čeká vyčišťovací akce na sever od Homsu a od Hamá a rozhodující útok na hlavní baštu teroristů z organizace Džabhat Fáteh aš-Šám (dříve Džabhat Nusrá), provinční město Idlíb a okolní území. Kapsy odporu existují stále i na jihu země, tam, kde byl zinscenován začátek syrské krize na jaře 2011. Největší boj potom Sýrii čeká na východě země, kde podél toku řeky Eufrat roztáhl svoje chapadla tzv. Islámský stát. Zde se také nacházejí životně důležité zásoby ropy a zemního plynu, pěstuje se zde bavlna, ovoce, zelenina i obiloviny. Na obzoru však již začalo svítat, neboť obyvatelé západních zemí, probouzející se z těžkého snu vlastní rozbředlé korektnosti a licoměrnosti, mezitím mění jednu vládu za druhou a překreslují politické mapy svých zemí. Co je však pro nadcházející období bojů i rekonstrukce nejdůležitější, je odhodlání lidí. Nikdo totiž není hroznějším protivníkem než občan bránící svou rodinu, národ a vlast. A Syřané, ti nepříliš bojovní, kulturní a konciliantní Syřané, to dokazují už více než šest let.

Petr Markvart


Klíčová slova: Sýrie, válka, Aleppo



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,420
21,430
28,510
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře