Ochota pomoci handicapovaným a ohleduplnost k nim by měly být samozřejmostí. Nelze však připustit, aby handicapovaní omezovali zbytek společnosti a prosazovali ve jménu budování svého image cenzuru.
Deník Referendum minulý týden upozornil na protestní akci iniciativy AntiBRZDA. Aktivisté navštívili premiérové promítání filmu Než jsem tě poznala a pod plátno umístili transparenty s nápisy Ne smrt, raději asistenci!, Volím život, volím vozík! či Eutanazie není romantika!
Film je totiž příběhem ochrnutého muže, který se se svým postižením nesmířil a chce zemřít. A to aktivistům vadí. Samo sdružení AntiBRZDA se charakterizuje jako politická organizace postižených i nepostižených, ale už z názvu je vidět, že to nemají až zas tak do detailu promyšlené. Jejich název je totiž nesmysl. Ono BRZDA znamená „bezbariérová, radikální, zrovnoprávňující, demokratická a aktivistická“. To se dá celkem pochopit. Ono anti na začátku názvu organizace ale vlastně říká, že aktivisté jsou proti bezbariérovosti a demokracii... AntiBRZDA vydala ke své performanci proti filmu tiskové prohlášení, ze kterého cituji:
„Co si z takového filmu máme odnést? Že život s postižením je tragický osud; že je na obtíž; že se nedá žít s radostí a uspokojením?“ říká aktivista Karel Chlouba. „V chudé společnosti bez sociálního státu si skutečně ochrnutý člověk může přát smrt, protože mu systém nedovoluje důstojně žít. Avšak vůle zemřít u bohatého ,hrdiny‘ tohoto filmu vedle stovek takových lidí, kteří v horší sociální situaci žijí dobré životy, působí hloupě a směšně. Je trapné, že jediné filmy, které se o ,postižení‘ točí, jsou v podstatě karikatury, které jsou určeny většinové společnosti a mají ji naplnit uspokojením z toho, že ,jsme přece normální‘,“ napsala v prohlášení aktivistka Karolína Chloubová.
Musím přiznat, že jsem se po přečtení dost naštval. Kritizovaný film totiž reflektuje v realitě nevzácnou situaci, kdy postižený svůj handicap neakceptuje a chce zemřít. Takových lidí jsou jen u nás stovky, o řadě z nich jsem psal a osobně je poznal. Jejich postoj je naprosto legitimní, nikdo jim do něj nemá co kecat, a to ani v případě, že je sám na vozíčku. Vlastní invalidita neopravňuje člověka k soudům nad jinými invalidy.
Pokud paní Chloubové přijde hloupé a směšné zobrazovat příběh, jaký potkal například mého kamaráda, jenž se včas nestihl zabít, měla by se jít léčit na psychiatrii. Jak amyotrofická laterální skleróza mého kámoše postupovala, jak se přestával hýbat, tak mě opakovaně prosil, abych mu sehnal jed. A do smrti budu mít výčitky, že jsem mu ze strachu před trestem nevyhověl. Umíral dlouhé měsíce, nehybný, ochrnutý, a nesmírně trpěl, protože už žít nechtěl, ale neměl, jak se zabít. A takové příběhy jsou podle aktivistky směšné.
A navíc – takové filmy by se podle ní vůbec neměly točit. Doslova říká: „Emancipace lidí s postižením znamená i to, že se nebude točit ,o nich‘, ale ,s nimi‘. Že se součástí kulturního kánonu stanou i příběhy, které budou vyprávět o ,postižení a jinakosti jinak‘.“ A to už je nehoráznost skutečně kolosální.
Nikdo – ani invalida – nemá právo volat po zákazu nějakého názoru či postoje, který se mu nelíbí. Skutečnost, že je člověk na invalidním vozíku, z něj nedělá ani arbitra, ani světce. Mezi tělesně postiženými najdeme úplně stejné rozložení povahových znaků a inteligence jako v nehandicapované populaci. Takže nelze chápat iniciativu AntiBRZDA jinak než jako protesty dobrovolných hasičů po odvysílání Formanova Hoří, má panenko.
Prostě nějací poťapanci chtějí, aby se o nich referovalo jen tak, jak se jim líbí – což je samozřejmě tím nejhorším představitelným útokem na demokracii, svobodu slova a svobody umělecké tvorby. A skutečnost, že požadavek vznášejí invalidé, jeho nehoráznost neomlouvá.
