Soud: Vyhoštěný Afričan byl ponížen. Policisté dostali těžký domácí úkol | Reflex.cz
reklama
nahoru

Soud: Vyhoštěný Afričan byl ponížen. Policisté dostali těžký domácí úkol

Jana Bendová11. listopadu 2015 • 10:00
Soud: Vyhoštěný Afričan byl ponížen. Policisté dostali těžký domácí úkol
Ilustrační snímek
• foto: 
ČTK

Policisté to včera schytali u Ústavního soudu. Napříště musejí při vyhoštění a deportaci cizinců postupovat lidsky, s respektem k důstojnosti člověka. Pro policii je to tvrdé zadání – jak důstojně posadit do letadla člověka, který se zuby nehty brání a není zrovna tintítko?!

reklama

Podle soudu policisté chybovali při konkrétním pokusu o vyhoštění Kamerunce, když se ho snažili násilím dostat do letadla. Dopustili se ponižujícího zacházení, použili slzný sprej, pouta a vezli ho k letadlu na zavazadlovém vozíku. Soud – a to je třeba dodat — zároveň uznal, že cizinci se musejí rozhodnutí o vyhoštění podrobit a policie má právo konat i proti jejich vůli. Ale lidsky a důstojně. Přičemž ono lidsky a důstojně také znamená, že se vyhoštěný o datu deportace dozví nejpozději 24 hodin předem.

Nejprve stručný příběh dotyčného cizince. Kamerunec žil v Česku od roku 2010, od května 2013 ilegálně. V lednu 2014 policie rozhodla o vyhoštění, a to do třiceti dnů. Afričan však nevycestoval. Neuspěl s odvoláním a se správní žalobou. V květnu pak přišel na policii s tím, že by chtěl svůj zdejší pobyt nějak vyřešit, a skončil v zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové. Fakticky byl vyhoštěn až v červenci 2014. Ústavní soud pak vynesl verdikt už v jeho nepřítomnosti. Může požádat o odškodnění.

A teď si představme, že by muž nebyl zadržován v tolik kritizované detenci a termín nuceného návratu by mu policie oznámila několik dní předem. Čekal by způsobně na letišti na odlet svého letadla, pokud bylo jasné, že odejít rozhodně nemíní? Těžko. Nejspíš by zmizel tak, jako zmizely a mizí v jakési evropské šedé zóně milióny dalších cizinců, již o návrat ze zaslíbené Evropy nestojí.

Těch, kteří žijí na kontinentě bez registrace, mimo jakýkoliv systém, je údajně až patnáct miliónů. Evropa si neví rady nejen s těmi příchozími, neví si ani rady s těmi, jež chce obratem poslat pryč. Podle statistik jich unijní země vracejí v průměru 39 procent, z aktuálně příchozích běženců by „adeptů“ na návrat mělo být až 60 procent. To jsou statisíce lidí, jimž by Unie měla zajistit cestu zpět, třeba i proti jejich vůli. Nedaří se jí to, je v pasti svých širokých právních možností, lidskoprávních záruk, volných hranic a pocitů jakési „viny za blahobyt“.

Zdejší úřady mají štěstí, že se Česku vlny běženců víceméně vyhýbají. Co by dělaly, jak by obstály, kdyby dorazily desítky tisíc lidí, pakliže jeden muž „zaměstnával“ úředníky, policisty a právníky dlouhé měsíce, než ho dokázali posadit do letadla?

Vyhošťování cizinců u nás může trvat i roky, mnohé z nich pak musí při nuceném odjezdu ze země doprovázet policejní eskorta. Někteří si tu v mezičase dokonce pořídí dítě, což je zákonná překážka pro zrušení pobytu. Ministr Chovanec kdysi pro Reflex uvedl, že se najdou i lidé, kteří jsou schopni si kvůli nařízené deportaci zlomit ruku, prokousnout jazyk, pořezat si ruce, zkrátka udělat cokoli, jen aby nemuseli pryč. Samozřejmě že to jsou krajní případy. Ale umím si představit to aktivistické haló, až si jednou nějaký zoufalý běženec včas předem informovaný o datu deportace sáhne na život a poputuje to lidskoprávními cestičkami k soudu jako újma na zdraví kvůli psychickému strádání. I to by v intencích verdiktu Ústavního soudu bylo přece nelidské a nedůstojné.





Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama