Kardinál Vlk reaguje na Reflex.cz a ptá se: Byla tajná dohoda Hradu a církve o restitucích? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kardinál Vlk reaguje na Reflex.cz a ptá se: Byla tajná dohoda Hradu a církve o restitucích?

Miloslav Vlk29. srpna 2014 • 16:00
Kardinál Vlk reaguje na Reflex.cz a ptá se: Byla tajná dohoda Hradu a církve o restitucích?
Kardinál Miloslav Vlk
• foto: 
Jiří Benák / iDnes / Profimedia.cz

Spor o vydání historického Mladotova domu na pražských Hradčanech dostává nové kontury. Reflex.cz minulý týden upozornil v textu Tomáše Perglera na vyjmutí této nemovitosti z restitučního zákona. To podnítil kardinála Miloslava Vlka k rozsáhlé reakci. V ní kritizuje bývalého prezidenta Václava Klause a nepřímo i svého nástupce Dominika Duku za to, že exprezidentovi ustoupil. Naznačuje také, že prezident a pražský arcibiskup uzavřeli tajnou dohodu o Svatovítské katedrále.

reklama

Kardinálův text, který vyšel včera na jeho webu kardinál.cz, otiskujeme v plném znění:

Diskuse pokračují: komentář k článku Tomáše Perglera

Reflex.cz uveřejnil dne 21. 8. 2014 článek Tomáše Perglera „Restituční zmatky na Hradě. Jak je to s Mladotovým domem“. Autor má zcela pravdu v konstatování, že restituční zákon 428/2012 Sb. z 8. 11. 2012 § 18 odst. 10 mluví o vyjmutí dvou uvedených objektů, Svatovítské katedrály a Mladotova domu, z restituce. Chce tu zřejmě říci: Jaképak dohadování, když jsou ty dva objekty z restitucí vyjmuty. V tom má Pergler na první pohled pravdu. Ve svých úvahách však zůstává právně zcela na povrchu a nejde na kořen problému. Této otázky jsem si byl také již dříve vědom, ale nechtěl jsem tuto citlivou věc rozviřovat a pokládat na stůl. Vzhledem k tomu, že to nyní T. Pergler udělal, musím se k této záležitosti vyslovit.

On sám ve svém článku naznačuje, že tyto dva objekty se jako přílepek § 18 do zákona dostaly, protože „prezidentská kancelář si pak při jednáních s církvemi vymínila, že zákon katedrálu a některé další budovy z restitucí přímo vyloučí“. Blíže přímo nezmiňuje, kdy k takové dohodě mělo dojít, veřejně či neoficiálně, mezi čtyřma očima. Jakým způsobem bylo tohoto „vyloučení“ z restitucí dosaženo, je v nejrůznějších tehdejších materiálech, oficiálních i kuloárových, vícekrát naznačeno. Ví se, jak celý proces probíhal a kdo se v něm angažoval. Informované osoby říkají, že vložení tohoto bodu formuloval JUDr. Aleš Pejchal, když ještě pro Hrad pracoval.

V kuloárech tehdy kolovalo, že při přípravě restitučního zákona přišel z Hradu „přímý pokyn“ tyto dva objekty, katedrálu a Mladotův dům, z restituce vyloučit. To prý byla „dohoda mezi církví a Hradem“.

Snažme se však nejprve uvažovat trochu právně. Zákonodárce zvolil odlišnou techniku než předtím ve vztahu k věcem, jejichž vydání si nepřál. Ustanovení § 8 odst. 1 restitučního zákona výslovně uvádí, které věci nelze vydat. Katedrála a Mladotův dům mezi nimi nejsou. V případě překážky vydání podle § 8 odst. 1 se jedná o věci, jež jsou předmětem majetkového vyrovnání, ale o kterých zákonodárce rozhodl, že se nebudou vydávat. Pokud chtěl zákonodárce vyloučit katedrálu a přilehlé nemovitosti z naturální restituce, měl postupovat obdobným způsobem jako v § 8 odst. 1. Technika, již zvolil u těchto dvou objektů, je však zcela opačná: komentované ustanovení katedrálu a další nemovitosti vylučuje z věcné působnosti zákona.

Co to znamená? Předně lze dovodit, že ve vztahu ke katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha dosud nedošlo k majetkovému vyrovnání. Jestliže Ústavní soud mnohokrát zdůrazňoval, že „je pouze věcí zákonodárce, jak dořeší zmírnění majetkových křivd způsobených církvím a círk. právnickým osobám přijetím dalšího zákona“ (např. stanovisko Pl. ÚS-st. 22/05, 13/2006 Sb.), a současně poukazoval na povinnost přijmout „zvláštní právní předpis, který by vypořádal historický majetek církví a náboženských společností“ (nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07, 242/2010 Sb., 132/2010 ÚS.), můžeme mít za to, že otázka katedrály je prozatím ponechána zákonodárcem jako otevřená. Zda usiluje o její vyřešení zvláštním zákonem, není známo — mlčí i důvodová zpráva.“ (Tolik Komentář k zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, Kříž, Valeš, C. H. Beck, 2013, str. 303.)

V restitučním zákoně 428/2012 Sb. v bodu 10 paragrafu 18 není nikterak ani půl slovem jakkoliv zdůvodněno, proč je ono obecné ustanovení § 3 o oprávněných osobách a § 4 o povinných osobách narušeno tímto ničím nezdůvodněným konstatováním o vyloučení. Není to zdůvodněno ani jinde v samotném textu zákona, např. v § 8, kde se vypočítává, proč nelze vydat některé věci, ani v samotném § 18 odst. 10. V obou paragrafech žádná zmínka, žádné zdůvodnění. O příčinách mlčí i „Důvodová zpráva“ zákona, její „Zvláštní část“, kde by tato skutečnost měla být uvedena. Z toho všeho je zcela patrné, že jde o „přílepek“, který není zdůvodněn v žádném příslušném paragrafu zákona 428/2012 Sb., a že se sem tedy dostal jinou než právní cestou. Je tu pouze řečeno, že „katedrála sv. Víta, Václava, Vojtěcha je státním i církevním, duchovním i kulturním symbolem celého českého národa“. Je opravdu nehorázné, jak si někdo zahrává se slovy, jež by měla být posvátná. Říká tu, že katedrála je „státním... symbolem celého českého národa“. Toto vyjádření v právním dokumentu je ukázkou nízké úrovně kultury a právního myšlení autora, který zřejmě netuší, že státní symboly jsou jasně definovány a vypočteny v ústavě, v jejím článku 14, odst. 1, a pak znovu stanoveny zákonem č. 3/1993 Sb. O katedrále jako státním symbolu se nikde nemluví. Je to výmysl. Jaká troufalost! Před tváří společnosti to prochází. Nikdo neprotestuje, že si „právník“ takto zahrává.

A dále: „Mladotův dům a tzv. staré proboštství jsou součástí jedinečného komplexu staveb v areálu Pražského hradu.“ Není uveden žádný právní argument. Jedno i druhé vyjádření jsou spíše ideologickou frází, ale nikoliv právní formulací, která by měla v kontextu zákona samotného nebo i jinde, v jakékoliv zákonné normě našeho právního řádu, faktickou oporu. Je to divoká akce, mimo cestu práva. Ukázka „právní kultury“ politiků a veřejných činitelů.

Že se arcibiskupství pražské a Hrad dohodly? Zase se tu musíme ptát, kdy, z jakého důvodu, na jakém právním podkladě? Měla k tomu každá z obou jednajících stran oprávnění? Měly k takové „dohodě“ právní legitimování?

Právě narážky T. Perglera na „dohodu“ prezidentské kanceláře a arcibiskupství zřejmě poukazují na „Slavnostní prohlášení“, které dne 24. 5. 2010 podepsali prezident Václav Klaus a arcibiskup pražský kardinál Dominik Duka. Prezident Klaus při této příležitosti v televizi prohlásil, že tím končí všechny dohady a spory o katedrálu, což je velkým plácnutím do vody, protože v onom Slavnostním prohlášení není ani slovo o majetkovém pořízení. Jmenovaný dokument není především žádná „dohoda“ o vlastnictví. Slovo „dohoda“ se totiž v dokumentu vůbec nevyskytuje. Jedná se o „slavnostní prohlášení“. Ani slovo „majetek“ zde není uvedeno. Jádrem prohlášení je: „Zabezpečit spolehlivou a harmonickou spolupráci mezi státem a římskokatolickou církví při správě katedrály...“ Neříká se nic o jejím vlastnictví. Účelem je určení podmínek společného provozování katedrály. Dále se říká, že „je správné řešit tento spor ve vzájemné dohodě“. Zase žádné vyjádření o vlastnictví, jak by to někteří chtěli veřejnosti namluvit. Důležitý je tu ale výraz „řešit spory ve vzájemné dohodě a nepokračovat v soudních sporech o vlastnictví katedrály a dalšího nemovitého majetku v areálu Pražského hradu“.

„Prohlášení“ tedy nemá v úmyslu řešit otázku vlastnictví katedrály. Chce pojednávat jen o užívání, aniž řeší, komu objekty patří. Co oba signatáři měli vlastně skutečně v úmyslu, jaké poselství chtěli veřejnosti sdělit, tu nelze poznat. Václav Klaus tehdy uvedl, že končí dohady o vlastnictví, čímž vzbudil mylný dojem o tomto prohlášení. Je však zcela zřejmé, že zůstává v platnosti to, co JUDr. Ištvánek podle známého komunistického vládního nařízení 55/1954 Sb. rozhodl, že totiž uvedené majetky patří Hradu, čili opožděné zestátnění, které neudělal ani totalitní režim v 50. letech.

Podpis slavnostního prohlášení je ve skutečnosti zavádějící „divadlo“, jež mělo navodit dojem (a V. Klaus se o to velmi snažil), že otázka katedrály a dalších objektů na Hradě je vyřešena. Ale zůstalo jen při divadle.

„Prohlášení“ málokdo pořádně četl. Většina se spokojila s rozruchem, který s tím byl v televizi spojen. Přijala názor, že „problém je vyřešen“.

Jak byla věc chápána ze strany Hradu, ukázal jasně ministr prozatímní, Rusnokovy vlády Pecina, jenž chtěl z toho „prohlášení“ vytvořit „vládní opatření“. V médiích řekl: „Poté, co se církev opětně slavnostně s ČR o vlastnictví zmíněného majetku dohodla, a to opětně ve prospěch státu, navrhuje se proto upřesnění zmíněného zákona.“ To jsou opravdu „restituční zmatky na Hradě“, jak nadepsal svůj článek Pergler. O šlendriánu, který zmíněný ministr svým výrokem jasně prokázal, a o jeho intelektuálních kvalitách nebudu zde hovořit. Je ale velmi pozoruhodné, jak hodnotí ono prohlášení, aniž ho četl, a že v něm nalézá i to, co v něm není. Zřejmě měl informace z Hradu a ty „promítal“ do prohlášení a chtěl to „zestátnění“ bez hluku nějak právně zformulovat.

Ale ještě jednou zpět k onomu „vynětí“ některých objektů z restituce na Hradě. Je nutné připomenout, že v textu není nikterak zdůvodněno, proč všechny ostatní budovy církevního majetku na Hradě mají jiný režim, ačkoliv všechny objekty byly církvi odebrány na základě stejného protiprávního vládního nařízení z roku 1954 výrokem soudruha dr. Ištvánka. T. Pergler mluví o dohodě, ale V. Klaus jednou prohlásil, že žádná jiná tajná dohoda neexistuje. Čili oficiálně neexistuje, a přece Hrad jednal tak, jako by nějaká dohoda existovala. Zažádal o vynětí dvou objektů. Církev se k tomu nevyslovila. Proč? Byla přece jen nějaká tajná dohoda, nebo to bylo uděláno za jejími zády, nebo vědomě to nechala běžet?

Protože v „Prohlášení“ není nic o majetku ani o vlastnictví, nelze oběma signatářům vytýkat, že nejsou legitimováni, že nejsou legitimními statutárními zástupci svých institucí, protože oni přece nejednají o vlastnictví, i když Klaus tehdy přitom v rozhovoru pro televizi prohlásil, že je to konec sporů a soudů o vlastnictví těch objektů. Ale po rozhovoru V. Klause s Jakubem Železným před prezidentovým odchodem z funkce loňského roku, když spolu „bilancovali“ a mluvilo se o té „slavné“ amnestii a Klausových názorech na hodnoty a poctivost, se nelze divit, že i v těch jednáních o církevním majetku na Hradě Klaus nesledoval žádné hodnoty, ale jen své zájmy. Rozhovor tehdy vzbudil velkou pozornost. Škoda že mu církev tolik věřila.

Takže „restituční zmatky na Hradě“, jak nadepsal svůj článek Pergler, jsou závažnější, než on si sám představoval. Jsou ale také zajímavým obrázkem kultury právního myšlení některých našich politiků.

Je tu však ještě jedna závažná věc. Když strana církevní, zodpovědná za majetek, zjistila, že v zákoně je onen „přílepek“, a nic proti tomu neudělala, porušila kán. 1284, který mluví o povinnosti správců pečovat o církevní majetek s pečlivostí dobrého hospodáře. Touto povinností se rozumí i využití všech dostupných právních prostředků za účelem znovunabytí církevního majetku, například vyvolání řízení u obecného soudu s návrhem na předložení věci Ústavnímu soudu, aby zrušil „přílepek“ pro neústavnost. Ústavní soud se tímto „přílepkem“ zabýval pouze z hlediska podání církvím nepřejících zákonodárců v rámci návrhu na zrušení celého zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, jak je jasně uvedeno v bodu 298. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13: „Eventuální zrušení napadeného ustanovení by naopak jmenované nemovitosti do věcné působnosti zákona č. 428/2012 Sb. zařadilo, což se jeví jako rozporné se smyslem návrhů navrhovatelů a vedlejších účastníků.“

Jestliže církev přenechává - jinak nelze nynější nebránění proti neústavnímu „přílepku“ a ani předchozí zpětvzetí ústavních stížností chápat — druhému subjektu církevní majetek tak obrovské ceny a úžasné kulturní a umělecké hodnoty, vyžaduje k tomu kodex kanonického práva písemný souhlas Apoštolského stolce, který byl o celé záležitosti informován tehdejším nunciem Causerem. Tento souhlas s „přílepkem“, respektive s pasívním postojem k němu, a ani s předešlým zpětvzetím ústavních stížností tu nebyl. To je patrno například z odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 1240/09, které reprodukuje vyjádření církevní strany, že pro uvedený právní úkon zpětvzetí není souhlas Apoštolského stolce třeba. Také stát tu porušuje § 4 odst. 3 zákona o církvích a náboženských společnostech, kde je zakotveno, že církve spravují své záležitosti podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech. To měl stát taktéž respektovat. Tato okolnost má dosti závažný důsledek. ČR nemá dosud platnou smlouvu s Vatikánem, respektive smlouva byla podepsána, ale Parlamentem neratifikovaná. V textu podepsaném tehdejší sociálně demokratickou vládou i vatikánskou stranou je čl. 17, jenž byl později přeformulován. V něm se „ČR zavazuje co nejdříve dovést k závěru řešení majetkoprávních vztahů“. Takže tento stav restituce, zvláště na Hradě, bude velkou překážkou normalizace vztahů s Vatikánem. Jsme v Evropě snad jediným státem, který tyto vztahy upraveny nemá.

Na začátku uvedený článek Tomáše Perglera představuje dalekosáhlejší pravdu, než si autor sám myslel.

Miloslav Vlk


Klíčová slova: reflexcirkevkardinal



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama