Ťi-chua šeng-jü čeng-cche. Tento čínský název kromě sinologů nikomu nic neříká. V překladu se jedná o takzvanou politiku jednoho dítěte. Jeden z nejkontroverznějších projektů moderní lidské historie. Čína ho tento týden zrušila.
Politiku jednoho dítěte vyhlásili reformní čínští komunisté v roce 1979. O co šlo? Asijská velmoc, která se probouzela z temného snu vraždění za dob kulturní revoluce Mao Ce-tunga (ta skončila jeho smrtí v září 1976), se rozhodla pro dalekosáhlé ekonomické reformy. Jenže úřady a všemocná komunistická strana se obávaly, že reformám se nebude dařit, protože Číňanů přibývalo moc rychle. Část problémů se měla vyřešit tím, že jedna rodina měla mít jen jedno dítě a tím bude moci být potlačování chudoby a postupné rozšiřování prosperity rychlejší a jednodušší.
Přestože se jednalo v podstatě o hnusný projekt sociálního inženýrství, který neměl obdoby, záměr se vlastně podařil. Potlačení rychlejšího růstu populace (nenarodilo se podle odhadů 100 miliónů dětí, které by jinak přišly na svět) skutečně katapultovalo Čínu do popředí a stala se z ní hospodářská supervelmoc světa, které dnes dokážou v tomto směru konkurovat jen USA.
Politika jednoho dítěte měla a má ale i své velmi stinné stránky. Po určitém čase začal neúměrně narůstat počet chlapců a mladých mužů proti dívkám a ženám. Dnes je jich ve dvou posledních generacích až o 10 procent více. Mladí muži se najednou ocitali bez dostatku žen, se kterými by se mohli oženit. Dívky se rodily méně. Byly dokonce zabíjeny po narození. Ženy byly nuceny k potratům, pokud test (ty byly proto zakázány, ale přesto se uskutečňovaly) ukázal, že potomek bude ženského rodu. Každý chtěl chlapce, protože měl povoleno jen jedno dítě. Vedly k tomu navíc i tradice a zvyky. Chlapec byl vždy v čínské společnosti důležitější pro rodinu než děvče.
Situace se ale i z těchto důvodů začala vymykat kontrole, společnost byla vychýlená. Navíc kvůli zpomalení populačního boomu začalo obyvatelstvo stárnout a Čína najednou pociťovala něco, co nikdy nezažila – nedostatek mladých pracovních sil. To už začalo vyvolávat sociální problémy a ohrožovalo to zázračný hospodářský růst trvající už přes 30 let.
Vláda z těchto důvodů už před lety přistoupila k revizi politiky jednoho dítěte. Systém byl upraven tak, že kolem 35 procent populace mělo pořád povoleno mít jen jedno dítě (a byli to paradoxně ti, kteří režim nejvíce podporují, tedy vojáci, policisté, úředníci, učitelé, zdravotníci, a vůbec státní zaměstnanci). Přes padesát procent už dostalo povolení mít druhé dítě, pokud to první byla dívka. To kvůli tomu, aby nebyla děvčata zabíjena. Deset procent obyvatel Číny dostalo povolení mít rovnou dvě děti a národnostní menšiny (například Tibeťané) mohli plodit potomky bez omezení. Jenže ani to nepomohlo, složení populace bylo pořád více a více nevyhovující.
Včera tedy vládnoucí komunisté politiku jednoho dítěte konečně zrušili. Kdy se ale po tomto neskutečném experimentu vrátí čínská společnost k tradiční a obvyklé rovnováze, neví v podstatě nikdo.
