Dobrý den, pane profesore, moc ráda čtu Vaše odpovědi na dotazy čtenářů v Reflexu. Jsou vždy vycizelované a zajímavě myšlenkově formulované. Jsou pro mě jakýmsi osvěžením v četbě a podnětem k zamyšlení na nejroztodivnější témata.
Už dlouho mi leží v hlavě myšlenka, že autoimunitní nemoci, kterých v posledních desetiletích značně přibylo (Crohnova nemoc, ulcerózní kolitida, Bechtěrevova nemoc, revmatoidni artritida, lupénka, ale i lupus erytematodes – SLE, pemfi gus ... a další), jsou autoimunitní, autoagresívní ... a tím pádem jsou vlastně jakousi nedokonanou sebevraždou.
Co si o těchto nemocech myslíte? Jaký má vliv psychika – hlavně postoj a nazírání pacienta na sebe samého, traumata v průběhu života – na vznik těchto nemocí? Jsou známé nějaké výzkumy, nebo máte Vy nějaké postřehy, jež by se týkaly těchto onemocnění?
Děkuji, Agata
Psychosomatické vztahy jsou vzrušující kapitolou lékařství a psychologie, byť jejich studium povětšině jen neurčitě zaplňovalo mezery v přesnějším poznání etiopatogeneze (tedy cesty od příčiny k projevům nemoci) obecnými anebo ne zcela průkaznými odkazy na souvislosti psychiky, zejména emocí, s tělesnými pochody.
Některé souvislosti mají vskutku empirický podklad, například vliv nálady na hojení ran (lepší ve vítězných armádách či mužstvech). Nejlépe zmapované je psychosomatické působení „zdola nahoru“, totiž psychické příznaky u různých tělesných onemocnění, například deprese po infarktu, při cukrovce, nádorech, poruchách krve tvorby apod.
Vinou těchto symptomatických duševních poruch se pak častěji, než odpovídá skutečnosti, může zdát, že kauzalita je opačná a že to jsou právě tyto psychické poruchy, jež usnadnily rozvoj tělesných příznaků. A zde už psychosomatická disciplína začíná mít konceptuální problémy, jež dosud nepřekonala. Studium těchto souvislostí však rozhodně stojí za to, už proto, že některé projevy tělesných i psychických poruch mají společné jmenovatele, a to i na úrovní neurobiologické.
Například cytokiny jsou mediátory jak pocitů při horečce způsobené nějakou infekcí, tak podobných pocitů při depresi. Takových příkladů jsou celé knihy. Naproti tomu bych byl ale velmi opatrný při interpretaci autoimunních chorob jakožto „nedokonané sebevraždy“. Když to zjednoduším, tak proč se zabíjet tak komplikovaně, když by to šlo jednoduše?
Není to snad proto, že jednoduše se zabít nechci? Ale jestliže nechci, pak choroba je poruchou, a ne vykonavatelem nějaké mé intence. Znám mnoho nemocných s těmito chorobami, kteří jim vzdorují, na světě jsou moc rádi a přejí si pravý opak než být postupně sežráni svým neduhem. Pokud jde o celostní přístup v praktické medicíně, lze i u nás najít několik pracovišť, jež ho uplatňují. Viz například psychosomatika.cz.
