Tvářit se, že Němci neměli vynikající stíhací, bitevní, tanková, ponorková a odstřelovačská esa, je prostě hloupost. Díky nedávno česky vydané knize se můžeme seznámit s Matthäusem Hetzenauerem (1924–2004), příslušníkem 144. pluku horských myslivců.
Nakladatelství Mladá fronta v poslední době přiblížilo v knihách Odstřelovačské eso a Odstřelovači II. světové války profily mužů (a v případě sovětských ozbrojených sil v nemalé míře také žen, abychom byli genderově vyrovnaní), jejichž přesná muška z nich učinila postrach nepřátel a idoly spolubojovníků.
V nastoupeném kursu se rozhodlo pokračovat a zájemci o tuto donedávna u nás ne právě podrobně zpracovanou tematiku se mohou začíst do díla Rolanda Kalteneggera NEJLEPŠÍ ODSTŘELOVAČ WEHRMACHTU, jež vychází v překladu Tomáše Dimtera a je věnováno Matthäusovi Hetzenauerovi (1924–2004), tyrolskému rodákovi a příslušníkovi 144. pluku horských myslivců. Autor není jen spisovatel a novinář, ale rovněž vojenský historik, jenž se německým elitním horským jednotkám dlouhodobě věnuje. Má pro to vynikající odbornou průpravu, neboť sloužil u 1. horské divize Bundeswehru. Předkládaný titul je první komplexní Hetzenauerův životopis. Mladá fronta ho opatřila předmluvou Martina Perglera.
V souvislosti s vydáváním publikací věnovaných elitním vojákům a vojevůdcům třetí říše je třeba podotknout, že zejména někteří lidé starší generace to nesou velmi nelibě, ovšem na druhou stranu neobohatíme naše poznání mlčením o nepříjemných faktech či zkreslováním historických událostí. Z tohoto hlediska tedy vydávání podobné literatury – ať už medailónků nebo biografií či popisů jednotlivých bitev, tažení a událostí – bezesporu smysl má a hledat v něm škodlivost bezmála dvaasedmdesát let po skončení druhé světové války zavání podezíravostí takřka stalinskou. Ostatně nikdo soudný přece nebude glorifikovat dozorce z koncentračních táborů nebo vyšetřovatele gestapa – a tvářit se, že Němci neměli vynikající stíhací, bitevní, tanková, ponorková a odstřelovačská esa, je prostě hloupost.
Právě u těch posledních es učiníme menší zastávku, jež sice pro rubriku Knižní čtvrtek není úplně typická, nicméně pro pochopení reálného stavu je nezbytná.
Hetzenauer se sice s 345 potvrzenými zásahy opravdu stal bezkonkurenčně nejúspěšnějším odstřelovačem říšské branné moci za druhé světové války a jediným německým snajprem dekorovaným na sklonku celosvětového konfliktu v Evropě Rytířským křížem Železného kříže, v celosvětové tabulce úspěšnosti však skončil až na sedmadvacátém místě. První příčku pomyslného žebříčku zaujal voják sovětské 4. střelecké divize Michail Iljič Surkov se 702 potvrzenými zásahy, následován dalšími třemi sovětskými odstřelovači. Páté místo zaujal Fin Simo Häyhä s 505 přiznanými zásahy během zimní války proti Sovětskému svazu a dále pak následuje opět jedenadvacet sovětských snajprů, po Hetzenauerovi další plejáda vítězů rekrutujících se z příslušníků sovětských ozbrojených sil a až daleko za nimi Němec Bruno Sutkus s 209 trefami, jemuž jsme se v této rubrice už věnovali. V kategorii odstřelovačských es druhé světové války tudíž sovětští snajpři výrazně dominovali.
To snad konzervativně smýšlející čtenáře obměkčí.
