Před 60 lety vypuklo v Maďarsku protikomunistické povstání. Vyznačovalo se neuvěřitelnou brutalitou | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 60 lety vypuklo v Maďarsku protikomunistické povstání. Vyznačovalo se neuvěřitelnou brutalitou

Jaroslav Šajtar21. října 2016 • 13:35
Před 60 lety vypuklo v Maďarsku protikomunistické povstání. Vyznačovalo se neuvěřitelnou brutalitou
foto: Profimedia.cz

Třiadvacátého října 1956 se v Budapešti konala obrovská, původně pokojná demonstrace téměř 200 000 lidí jako výraz solidarity s Polskem, kde došlo v Poznani ke krvavému potlačení dělnické revolty.

reklama

Dav požadoval svobodné volby, skandoval hesla „Maďaři, pojďte s námi!“, „Smrt Gerőmu“, „Imreho Nagye do vlády, Rákosiho do Dunaje!“ a „Rusové, táhněte domů!“, strhl obrovskou Stalinovu sochu u Městského parku a vyrazil k rozhlasu. Když demonstrantům nepovolili odvysílat jejich požadavky a Ernő Gerő (vlastním příjmením Singer), narozený ve slovenské obci Trebušovce, první tajemník Maďarské strany pracujících a důstojník NKVD, odsoudil demonstraci jako „nacionalistickou“ a pohrozil odplatou, zazněly výstřely.

Revoluce začala

Rozzuření demonstranti obsadili budovu rozhlasu a tak odstartovali protikomunistickou národní revoluci. Ultrastalinista Gerő požádal o pomoc Sovětskou armádu, dislokovanou v Maďarsku. Do nerovného zápasu s ní se pustili vesměs mladiství dělníci. Současně vedení přijalo do politbyra a jmenovalo ministerským předsedou reformního komunistu (a od roku 1933 rovněž spolupracovníka NKVD) Imreho Nagye, jenž sice vyhlásil stanné právo, a dokonce nazval demonstranty „kontrarevolucionáři“, ale odmítl proti nim nasadit nenáviděné příslušníky ÁVH (Úřadu na ochranu státu), obdoby československé Státní bezpečnosti. Osmadvacátého října přestal používat cejch „kontrarevoluce“, jejž nahradil výrazem „národně demokratické hnutí“.

Sovětská armáda se sice z hlavního města 30. října začala stahovat, ale sovětské vedení se rozhodlo potlačit revoltu ohrožující základy jeho panství ve střední Evropě silou. Mezinárodní situace mu nahrávala, jelikož Západ je ujistil, že v Maďarsku nezasáhne, pokud SSSR setrvá v nečinnosti na Blízkém východě, kde probíhala britsko-francouzsko-izraelská agrese proti Násirovu Egyptu. Jako pokrytecký se tudíž jeví příslib vojenské pomoci povstalcům šířený západními stanicemi, jenž u nich vyvolal zbytečné iluze a poté rozčarování.

Krveprolití odstartovalo zvěrstva

Pětadvacátého října zahájili neznámí střelci palbu do ještě početnějších davů, než se sešly v Budapešti před dvěma dny. Za oběť jim podle různých odhadů padlo 50 až 500 osob. Převládalo všeobecně rozšířené mínění, že pachateli tohoto masakru byli příslušníci ÁVH, i když po potlačení povstání oficiální místa razila verzi, že ho mají na svědomí provokatéři. Téměř identický rozpor mimochodem panuje ohledně masakru na kyjevském Majdanu.

Rozběsněný dav uspořádal doslova hon na příslušníky ÁVH, lynčoval je a mučil s nevídanou krutostí.

Oběťmi „lidového samosoudu“ se na budapešťském náměstí Republiky stalo 28 osob, z toho 26 pracovníků ÁVH. Na Moskevském náměstí „bojovníci za svobodu a demokracii“ pověsili za nohy 30 osob, polili je benzínem a zaživa upálili.

Smrti neušel ani předseda budapešťského městského výboru Maďarské strany pracujících Imre Mező, což bylo obzvlášť smutné, neboť se přátelil s reformátorem Nagyem. Jiné oběti byly oběšeny, ukopány, měly vydloubané oči a nůžkami ustřižené uši. Komunistická propaganda tentokrát výjimečně nemusela lhát, neboť otřesné záběry umučených a zohavených lidí obletěly celý svět a o odpovědnosti za tato zvěrstva neexistovaly pochybnosti.

Ve světle tohoto neomluvitelného barbarství je přinejmenším podivné slyšet chvalozpěvy na ukázněnost vzbouřenců, kteří prý dokonce řádně platili v obchodech za zboží.

Rusové znovu nastupují

Maďarská lidová armáda jako mocenský nástroj vládnoucí třídy zcela selhala a prakticky se rozpadla. Část jejích příslušníků se dokonce přidala na stranu (kontra)revoluce. Předseda vlády Imre Nagy 2. listopadu oznámil vystoupení Maďarska z Varšavské smlouvy a dva dny nato žádal vojenský zásah západních mocností. Tím nad sebou podepsal rozsudek smrti.

Sovětské vedení reagovalo na ohrožení svých mocenských pozic ve střední Evropě ustavením „dělnicko-rolnické vlády“ Jánose Kádára 4. listopadu 1956 a krvavým potlačením povstání. Podle údajů maďarských historiků zveřejněných v roce 2011 k 55. výročí povstání nasadilo 108 925 vojáků (17 divizí), čímž vytvořilo poměr sil 17:1, 3782 tanků a samohybných děl (631:3), 1085 děl a minometů (109:2), 13 735 automobilů (52:1), 760 kanónů protivzdušné obrany (126:1) a 353 letouny (353:0). Za těchto okolností nebylo o osudu protikomunistické a antisovětské revolty pochyb.

Do 17. listopadu skončily boje v prostoru Ostřihom–Szob. Podle oficiálních ruských údajů z roku 1993 ztratila sovětská vojska při potlačování povstání 2260 osob (225 důstojníků a 2035 poddůstojníků a vojáků), z toho 669 padlých a zemřelých na zranění, 51 nezvěstných a 1540 raněných. Titul hrdiny Sovětského svazu obdrželo 26 osob, z toho 14 posmrtně. Podle maďarských oficiálníc údajů zahynulo 2652 povstalců a maďarských civilistů a 19 226 utrpělo zranění. Emigrovalo 210 000 osob, z nichž třetina se později vrátila. Následovaly rozsáhlé čistky v důstojnickém sboru Maďarské lidové armády.

Protikomunistickou vzpouru v Maďarsku sice sovětské vedení dokázalo potlačit samo, ale vojenská opatření na jihovýchodní hranici provedlo i Československo. Měla za úkol zabránit průniku zbytků povstaleckých skupin na naše území. Abychom si učinili představu o jejich rozsahu, uveďme, že podle VI. dílu Vojenských dějin Slovenska se v sestavě Československé lidové armády a vojsk ministerstva vnitra na slovensko-maďarských hranicích k 12. listopadu 1956, kdy Sovětská armáda už dokončovala likvidaci vzbouřenců, nalézalo 30 439 osob, z toho 26 658 příslušníků ČSLA, 2688 Pohraniční a 586 Vnitřní stráže a 507 příslušníků Veřejné bezpečnosti. V jejich výzbroji se nacházelo 368 tanků, 143 samohybných děl, 612 děl jiných typů a minometů a 82 letadel. To výrazně převyšuje početní stav a výzbroj celé dnešní Armády České republiky! Je ovšem třeba zdůraznit, že ČSLA v Maďarsku neintervenovala – na rozdíl od maďarské, jež se na srpnové invazi do ČSSR v roce 1968 aktivně podílela.

Třetí největší Maďar

Po krvavém potlačení maďarského antikomunistického povstání byl Sověty dosazený János Kádár nejnenáviděnější postavou v podunajské zemi. Třebaže sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov navrhoval, aby Imreho Nagye nechal zavřít na pět šest let a pak ho poslal učit někam na venkov, Kádár, jenž ještě nedávno v besedě se sovětským velvyslancem Jurijem Vladimirovičem Andropovem prohlásil: „Jsem Maďar, a jestli bude potřeba, budu se holýma rukama bít s vašimi tanky,“ zůstal neoblomný. Šestnáctého června 1958 byli Imre Nagy, ministr obrany (a prešovský rodák) Pál Maléter a novinář a politik Miklós Gimes popraveni.

Poslední poprava za účast na povstání se konala roku 1961. Poté Kádár nastolil režim zvaný „gulášový komunismus“ nebo „kádárismus“. Místo radikálního „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ razil heslo „Kdo nejde proti nám, jde s námi“. Pod jeho vedením se Maďarsko stalo jednou z nejliberálnějších zemí východního bloku. Před časem se Kádár v anketě O největšího Maďara umístil na třetím místě, a pokud jde pouze o 20. století, dokonce na prvním. Na krvavého normalizátora, který přijel do dobyté Budapešti v sovětském tanku, je to docela slušný výkon.

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: Maďarskokomunismuspovstáníhistorie



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama