Před 75 lety Německo přepadením Polska rozpoutalo 2. světovou válku | Reflex.cz
reklama
nahoru

Před 75 lety Německo přepadením Polska rozpoutalo 2. světovou válku

Jaroslav Šajtar30. srpna 2014 • 00:15
Před 75 lety Německo přepadením Polska rozpoutalo 2. světovou válku
Před 75 lety Německo přepadením Polska rozpoutalo 2. světovou válku
• foto: 
Profimedia.cz

Večer 31. srpna 1939 vtrhla skupina německých esesáků do budovy rozhlasové stanice v Hlivicích, jež ležely na hranicích s Polskem. Několikrát vystřelili před mikrofonem a přečetli polsky text, že „nadešel čas polské války proti Německu“. Aby svému jednání dodali na přesvědčivosti, přivezli s sebou německé trestance v polských uniformách a na místě je zastřelili. Hitler pak rozpoutal 2. světovou válku.

reklama

Krátce předtím říšský kancléř Adolf Hitler před svými generály prohlásil: „Poskytnu vám propagandistický důvod k rozpoutání války. Nezáleží na tom, zda bude věrohodný. Vítěze se později nebude nikdo ptát, zda mluvil pravdu, nebo ne.“ Hlivická provokace poskytla záminku k přepadení Polska, jehož vztahy s třetí říší se začaly prudce zhoršovat krátce po mnichovském diktátu, kdy Německo obrátilo své expanzívní plány vůči dalšímu sousedovi.

Válka je v plném proudu

Prvního září 1939 ve 4.45 hod. Luftwaffe udeřila na letiště, hospodářská a správní centra a komunikační uzly Polska. Školní řadová loď Schleswig-Holstein zahájila palbu na Westerplatte, jehož posádka se postavila na hrdinný odpor stejně jako Varšava, bránící se dvacet dní, pevnost Modlin a posádka Helské kosy. Tak vypadala realizace plánu „Weiß“ (Bílý – tj. přepadení Polska).

Polské tažení Wehrmachtu lze rozdělit na tři etapy. První zahrnovala období od 1. do 8. září, kdy německé ozbrojené síly zaútočily s cílem obklíčit a zničit polskou armádu v ohbí Visly.

Druhá etapa proběhla od 9. do 16. září. Tehdy se polský hlavní štáb snažil odvést svá vojska na východ a vybudovat obrannou linii podél řek Narew, Visla a San. Svazky armády „Poznaň“ pod velením generála Tadeusze Kutrzeby, probíjející se na východ, zasadily protiúder levému křídlu německé 8. armády a vážně ji ohrozily v památné bitvě na Bzuře. Němci však obklíčili Poláky východně od Varšavy, následky protiúderů armády „Poznaň“ zlikvidovali a valnou část polských ozbrojených sil rozdrtili.

Třetí etapa trvala od 17. září do 5. října. Sedmnáctého září došlo na základě tajného dodatku k sovětsko-německé smlouvě o neútočení z 23. srpna 1939 ke vpádu Rudé armády do východního Polska, jemuž se vzhledem k závažnosti a současným, napjatým polsko-ruským vztahům budeme věnovat v samostatném článku. Tato rána dýkou do zad osud chrabře bojujícího Polska zpečetila. V německé oficiální Weishauptově publikaci Velké polní tažení proti Polsku stálo: „Devatenáctý den po zahájení války obsadila německá armáda prostor větší než 250 000 km2. Prorazila 500 km hluboko do polské země. Bylo ukořistěno nepřehledné množství děl, munice, kulometů, tanků, obrněných vozidel a letadel. Jen rozptýlené části polské armády mohly uniknout přes hranice neutrálů. Počet zajatců nelze v této chvíli ještě přehlédnout. Devatenáctidenní polní tažení bylo zakončeno vítězstvím německých zbraní, pro něž není v moderních válečných dějinách přirovnání. V následujících dnech byly naše oddíly, jak Vůdce oznámil v Gdaňsku, odvolány na demarkační čáru, která byla dohodnuta mezi německou a ruskou vládou. Válka v Polsku vojensky skončila.“ Jednotky kontradmirála Józefa Unruga na Helské kose však složily zbraně teprve 6. října. Netřeba připomínat, že Poláci hrdě, a to plným právem, zdůrazňují, že bojovali 36 dní, což vzhledem k tomu, že vojensky mnohem silnější evropská velmoc Francie, mající po boku poměrně moderně vyzbrojené britské expediční síly, jakož i nizozemskou a belgickou armádu, kapitulovala po šesti týdnech, není špatný výkon.

Oslňující úspěch bleskové války

V polské kampani Wehrmacht poprvé v praxi předvedl novátorskou koncepci Blitzkriegu – bleskové války. Známý vojenský historik PhDr. František Kurfürst napsal ve svém díle

Druhá světová válka. Přehled událostí s hlediska československého, vydaném na podzim 1947, že „ztráty Němců v polském tažení byly vzhledem k rozsahu operací a významu vítězství velmi nepatrné“. Úřední německá zpráva je vyčíslila na 10 572 padlé, 30 322 raněné a 3499 nezvěstných, kdežto Poláků se prý ocitlo v zajetí 694 090. Kořist vypočítala na 3214 děl, 16 500 kulometů a 1100 částečně silně poškozených letadel.

Výše zmíněný Kurfürst v citované knize dále uvedl, nepochybně pod dojmem nepřátelského chování Poláků vůči Československu v onen osudový podzim osmatřicátého roku: „S porážkou Poláků bylo sice možno počítat, ale přesto vývoj událostí na polském válčišti všeobecně překvapil nečekaně prudkým spádem.

Předpokládalo se, že stát o rozloze 388 000 km2(přesně 389 700 – pozn. J. Š.) s 35 milióny obyvateli, který se stále okázale tlačil mezi velmoci a v mezinárodní politice si počínal velmi sebevědomě, haraše často ostentativně šavlí, se na bojišti osvědčí lépe, než ukázala smutná skutečnost. Ukázalo se, že polská armáda nedostihuje zdaleka počtu odpovídajícího počtu obyvatelstva, že je velmi nedokonale vyzbrojena a špatně vedena. Poláci se blýskali na mírových parádách hlavně jízdou, která měla v polských dějinách svoji dobrou tradici. Vlivem této tradice udržovala polská armáda nadměrně početnou jízdu, na úkor jiných zbraní a v rozporu s novodobým vývojem taktiky i strategie. Při nedostatku moderních zbraní, jejichž pomocí jedině jezdectvo udržuje dnes do jisté míry svůj význam, byla polská jízda málo nebezpečným odpůrcem jednotkám německým, bohatě vybaveným moderní zbraní a všeho druhu technikou.

Vojenská porážka a hrůzy německé okupace byly strašnou cenou, jíž platili Poláci za zločinnou politiku Beckovy kliky. (Plukovník Józef Beck, blízký spolupracovník maršála Piłsudského, zastával v letech 1932 až 1939 funkci ministra zahraničí. Byl odpůrcem politiky kolektivní bezpečnosti, od roku 1934 se orientoval na spolupráci s nacistickým Německem, což vyústilo po Mnichovu 1938 v polskou okupaci Těšínska. Francouzi ho obviňovali z prodávání jejich vojenských tajemství Němcům. V září 1939 emigroval do Rumunska, kde 5. června 1944 zemřel v internaci – pozn. J. Š.) Byla to polská politika, která vlastně Němcům umožnila všechny jejich úspěchy v letech 1934 až 1939. Kdyby byli Poláci vytrvali v protiněmecké koalici, byly by se události vyvíjely pro Evropu daleko příznivěji.“

Mýty, Poláci a my

Kolem zářijové obranné války, jak ji v Polsku nazývají, dodnes přežívá několik mýtů. Tak se například tvrdí, že Luftwaffe zničila většinu polského letectva již v prvních dnech na zemi. Skutečnost je ovšem taková, že polské velení těsně před německým přepadením decentralizovalo letectvo a rozptýlilo je na polní letiště, takže Luftwaffe zničila na letištích jen sedm procent z celkového počtu polských letadel. Stejně tak sebevražedné útoky polských hulánů proti německým tankovým kolonám jsou romantické báchorky, neboť k nim docházelo zcela ojediněle.

My Češi, jež dodnes nepřestává sužovat trauma z mnichovské kapitulace, k Polákům obdivně vzhlížíme za to, že se v září 1939 postavili německé agresi na odpor a bezpochyby statečně a v některých případech i dovedně se bránili. Obdivujeme je, že neváhali přinášet těžké oběti. Nejsme sice zdaleka tak zbožní jako oni, ale rádi pošilháváme po jejich vypjatém patriotismu. Vždyť přes nespornou porážku v roce 1939 žádný polský představitel nepodepsal kapitulaci. Jenže tady je právě kámen úrazu. V září 1939 totiž nejvyšší vedení státu i armády uprchlo a národ i ozbrojené síly nechalo na holičkách. Naprosté bezvládí a nemožnost jednat s kýmkoli odpovědným daly okupantům vítanou záminku, aby s nešťastným Polskem naložili podle svého, tedy tím nejbrutálnějším způsobem. Němci část jeho území přivtělili přímo k Říši a ze zbytku vytvořili na základě Hitlerova výnosu z 12. října 1939, jenž nabyl účinnosti o čtrnáct dní později, tzv. Generální gouvernement, mající zpočátku rozlohu 94 100 km2 a 12,1 miliónu obyvatel. V jeho čele stál neblaze proslulý Hans Frank. Polákům nezbyla ani špetka práv, která zůstala – přes všechny hrůzy německého okupačního režimu – obyvatelům Protektorátu Čechy a Morava, o kulturním životě ani nemluvě.

V poměru k počtu obyvatel utrpělo Polsko nejtěžší ztráty ze všech účastníků druhé světové války. Dlouhá léta figuroval oficiální údaj z roku 1947 ve výši 6 028 000 zahynulých, z toho 123 718 připadalo na vojenské osoby, 3 200 000 na Židy a 2 700 000 na polské civilisty. Před pěti lety zveřejnil polský Ústav národní paměti (IPN) mírně nižší odhady – 5 620 000 až 5 820 000 mrtvých polských občanů v hranicích k 1. září 1939, z toho zhruba tři milióny polských Židů. Tadeusz Piotrowski odhaduje počet obětí německé okupace a holocaustu na 5 150 000. Andrzej Kunert, jeden z vedoucích projektu nevládní organizace Karta, jež v roce 2006 začala vytvářet databázi polských obětí druhé světové války, se domnívá, že celkový počet zahynulých v hranicích z roku 1939 bude asi čtyři a půl miliónu, přičemž ale připouští, že „teoreticky“ může dosáhnout až sedmi nebo osmi miliónů. Je však nepravděpodobné, že se někdy podaří dospět k přesným závěrům, především v důsledku obrovských přesunů obyvatel a změnám hranic, k nimž docházelo.

Jaroslav Šajtar


Klíčová slova: reflexsajtarvalka



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama