Sedíme v jeho domku ve švédském Nyhamnslage, který se pokusili podpálit muslimští přistěhovalci. (Pro bohémský nepořádek, bych jako obyvatelka země s názvem Bohemia, prý měla mít pochopení.) Vilks mluví i o těch, kdo na něj zaútočili na univerzitě v Upsalle. Jako o primitivech.

Ačkoli je číslem jedna na alkajdistickém seznamu „mužů na zabití“, zároveň jako by si svou pozici provokatéra tak trochu užíval. Srší sarkasmem.

Kašle na policejní ochranu a když chce, jede třeba na „svoje místo“ u moře. Staví tam z kmenů stromů několik věží, které pojmenoval Nimis – příliš. A které přesně ve Vilksově stylu drze vzdorují úředníkům a soudcům (Nimis stojí nelegálně v přírodní rezervaci) i vlnám za bouře.

A někdy i turistům. „Tak třeba tady jsem udělal knihovnu,“ ukazuje Vilks na malý úkryt mezi kůly. Jsou na nich přibité knihy. Ošuntělé, zmoklé, sotva čitelné. „Lidi je tu rvou, zajímá je co je to za literaturu,“ směje se Vilks. A když prochází po kamenech, nad které jeden „známý“ pověsil Vilksův obří portrét, kontroluje, zda kmeny dobře drží při sobě. Je to tu, hlavně za deště, trochu o hubu. Nad jeho oblíbeným místem ale visí horší hrozba, než jen to, že tu člověk může uklouznout po kluzkých kmenech. Nějaký vtipálek ji fixou zvěčnil na jednom z prken Nimis: „Byl jsem tu. Mohammed.“ Zas tak vtipný to ale není, Prorok bude Vilkse provázet zřejmě až do smrti. „Al-Káida totiž nezapomíná.“

Reportáž o mužích, kteří pykají za to, že urazili islám, čtěte v příštím Reflexu. Podpořte nás v hlasování o Křišťálovou Lupu 2010.