Milan Tesař píše Lucii Bílé otevřený dopis k narozeninám | Reflex.cz
nahoru

Milan Tesař píše Lucii Bílé otevřený dopis k narozeninám

Milan Tesař6. dubna 2016 • 18:55
Milan Tesař píše Lucii Bílé otevřený dopis k narozeninám
Milan Tesař píše slavici z Otvovic otevřený dopis k narozeninám
• foto: 
fotomontáž Jan Ignác Říha

oslovuji Vás jménem,

které není Vaše, neboť Vaše pravé jméno je Hana Zaňáková. Vím, že si ho schováváte na horší časy. Až jednou nebudete moct dál, vrátíte se do něj jako motýl do kukly, kam na Vás nikdo nemůže. To si říkáte, ale zároveň ve Vašem věku musíte vědět, že to není možné. Hana Zaňáková jste všude tam, kam veřejnost nevidí, a obávám se, že to místo je menší než náves v Otvovicích.

Píšu Vám, protože jsem v novinách už strašně dlouho, tak jako Vy na scéně. Udělal jsem rozhovory snad se všemi zpěváky v této zemi, s některými i opakovaně. Vždy to byly dialogy plné naděje, a přesto se za mnohými z mých klientů zavřela voda. Jenom s Vámi jsem nikdy nemluvil. Zvláštní. Pokaždé mi Vás někdo vyfouknul.

Přesto jsem to byl já s kolegy, kdo v roce 1995 v komiksu Zelený Raoul – v jeho čtyřicátém šestém dílu – předpověděl Vaši roli v této zemi. V roce 1992 vyšlo album Missariel a všichni zůstali stronzo, kam až doběhly neposlušné tenisky. To už jste za sebou měla píseň Requiem pro panenku. Když ji slyšel v autě božský Kája, musel prý zastavit a vydýchat se. A pak přišel muzikál Bídníci, kde jste živelností převálcovala svoje neherectví, čímž jste si natlakovala muzikálovou vlnu, na níž jste pak ujížděla mnoho let – ve slušných, ale i mizerných kusech, kde šlo pouze o Vaše jméno.

V tom našem komiksu střílíte z hrotů ňader smrtící projektily do zločinců, kteří chtějí škodit republice. Když o tom tak po těch letech přemýšlím, být v Raoulovi monstrum na straně dobra je víc než nejvyšší státní vyznamenání, co jste dostala od Zemana. Konečně, Vaši kolegové končili hůř. Třeba Helenu Vondráčkovou jsme svlékli z kůže.

Já myslím, že tehdy v nás, v autorech, ještě dozníval obdiv k Láska je láska, která když přišla, to bylo něco. A Renčův klip navrch věrně vykreslil obrázek počátku 90. let, kdy se navzájem líbali i policajti a bylo možné úplně všechno.

Pak jste se do Raoula ještě párkrát vrátila, protože Vás prostě nešlo obejít – stejně jako Paroubka, Klause, Zemana, Gotta. Vy jste prostě BYLI všude a kreslíř Štěpán Mareš nadával, že máte bezvýrazný obličej (sorry, jeho formulace) a že nebýt toho poprsí, neměl by se čeho chytit. Zpětně přiznal – a určitě to nemyslel zle –, že se do Vaší figury „dostal“, až když jste měla problémy se štítnou žlázou a zvětšily se vám oči. Pak se čapnul a od té doby mu jdete náramně od ruky. Nemyslím to zlomyslně, taky jsem na letroxu a vím, jaká je po něm po ránu žízeň.

Aby bylo jasno: párkrát jsem Vás taky ztrhal, párkrát pochválil, ale takový je život. Vaše hudba mě často míjela. Moc ukřičené, moc dramatické, moc okázalé. Mám radši Mišíka. Vím, že setkání s ­Ondřejem Soukupem a Gábinou Osvaldovou pro Vás bylo požehnáním, protože jste získala přístav a přestala povlávat mezi vyčuranými chytráky tak jako některé Vaše kolegyně. Upřímně, i Soukupovy melodie mi tu a tam lezly krkem. To když mu snaha o inteligentní pop vykouzlila pod rukou podivně zaumný, okatě dramatický konstrukt, jemuž dával lidský rozměr jedině text Gabriely Osvaldové, vládnoucí slovníkem, jemuž jste perfektně rozuměla.

Jenže co jsou platné mé nářky, když jste se na křídlech té patetické hudby vznesla až do nebes, až k Lorraine zmítané nešťastnou láskou k Draculovi.

Neortodoxní blahopřání si dočtěte v Reflexu č. 14, které vychází 7. dubna 2016



Klíčová slova: hudbaLucie Bíláslavik



Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější