Kancléřka Angela Merkelová svádí osudový boj svého života. Už to ani nevypadá jako boj o mocenské přežití – spíše jako zoufalý zápas o odkaz celého svého působení v politice. Co ji čeká?
Odejde z německé politiky, aby se stala generálním tajemníkem OSN, jehož pozice se vbrzku uvolní? Vyvolá v Bundestagu záměrně hlasování o důvěře, aby je prohrála a umožnila vnitrostranickému rivalovi Wolfgangu Schäublemu převzít kormidlo vlády na zbytek funkčního období?
Anebo se k moci dostane nenáviděný přítel Horst Seehofer z bavorské CSU? Či snad koaliční partner a šéf socdemáků Siegfried Gabriel svrhne nemohoucnou vládu kabinetním pučem a nastolí čekatelskou koalici společně s bývalými komunisty z Levice a se Zelenými (takový holport by mu zajistil většinové vládnutí až do řádných voleb)?
V německém expertním společenství je už nyní jako šafránu těch, kdo stále věří, že kancléřka dodrží slib a ve volbách roku 2017 nejen opět povede CDU, nýbrž volby znovu vyhraje a srovná rekordní poválečný výkon Konrada Adenauera. I takový horlivý obdivovatel „matičky Merkelové“ jako Andreas Petzold, vydavatel časopisu Stern, se nemůže ubránit pohřebním úvahám: „Angela Merkelová se rve jako lvice, aby zachránila Evropskou unii, Schengen a euro. Jednoduše proto, že důsledky evropského kolapsu trefí podle ní Německo přímo do jeho hospodářského srdce. Tato země je závislá na exportu a jeho zhroucení se stane vedlejší škodou nacionalistické politiky sebeizolace. Znamená to, že Angela Merkelová je chytřejší než celý zbytek hysterického obyvatelstva, které si přeje přes noc zastavit proud přistěhovalců? Odpověď na tuto otázku se nejspíš nikdy nedozvíme, neboť zbytek obyvatelstva již předtím zastaví a smete Merkelovou.“
I poslední mohykán z kancléřčina fanklubu uznává, že Angela Merkelová je přitlačena zády ke zdi, její mantra ztratila na přesvědčivosti, většina občanů nehodlá čekat na slíbené zázraky – a dělat politiku proti vůli většiny kancléřka neumí. V minulosti vždy – třeba když se po nehodě ve Fukušimě náhle rozhodla pro vystoupení Německa z energie jádra nebo když zrušila brannou povinnost – vycházela z vůle lidu, jak ji prezentovaly průzkumy veřejného mínění.
I v létě roku 2015 nabrala svůj známý kurs na neomezené přistěhovalectví v pevné víře, že to odpovídá nejen budoucím zájmům, ale také okamžitým náladám lidu. Nepočítala s tím, s čím by na jejím místě určitě počítal každý racionální politik – že lidové nálady jsou pomíjivé a mohou se obrátit proti ní. Obyvatelstvo si jen málo cení neživotných, byť vznešených ideálů. Proto, jak naříká vydavatel Sternu, si Evropa kope hrob a zahrabává se zaživa. Pokud se země EU v příštích měsících, nanejvýš letech nevzpamatují, smrskne se Evropa na nejužší schengenské jádro složené z Německa, Rakouska, Nizozemska, Lucemburska a Belgie. Bude-li mít štěstí, zůstane u toho i Francie.
Stoupenci kancléřky ale trpí neopodstatněným optimismem. Z tohoto výčtu nejspíš vypadne Francie a ani Rakousko již dnes neví, proč by v něm mělo zůstat. Západní tisk, deníkem New York Times počínaje a francouzským listem Les Echos konče, zpívá hlasitě jak sbor Alexandrovců árii Hodiny odbíjejí dvanáctou. Komentátoři a politici spěchají pomstít se za všechna ponížení, skutečná a domnělá, jež jim způsobila samozvaná advokátka evropských hodnot. Její neodvratný pád vyvolává sotva potlačovaný jásot v celé východní Evropě, v Řecku, Itálii, nyní i v Portugalsku a ve Španělsku.
Celý článek najdete v novém čísle Reflexu, které vychází ve čtvrtek 11. února
