Vidoule je jedna z mála oblastí Prahy, kde se ještě nestaví. V jednom z minulých článků (odkaz níže) jsme projekt kritizovali a všímali si postupu zainteresovaných úředníků. Tomáš Hudeček, náměstek primátora Hlavního města Prahy, s naší kritikou nesouhlasí. Jeho reakci si můžete přečíst níže.
Původní článek: "Causa Vidoule, aneb zalijeme Prahu betonem"
Než člověk upadne do naštvanosti a deprese nad změnami územního plánu, je dobré podívat se na fakta. Nechci nikomu upírat dobrou snahu o péči o Prahu, Zdeněk Strnad se však svém textu se odvolává na jiný článek: „Celou situaci okolo Vidoule zmapovala výborným způsobem Česká pozice.“ Přednáším na univerzitě kartografii a musím říci, že kdyby můj student něco „zmapoval“ na podobné úrovni jako daný autor na České pozici, velmi rychle by se z univerzity poroučel.
Dopředu podotýkám, že s oběma autory souzním v názoru na to, jaký charakter a funkci má lokalita na Vidouli mít. Příběh obou článků však stojí na základní neznalosti toho, jak dnes změny územního plánu v Praze probíhají. Proto se dále pokusím zjednodušeně tento proces ukázat.
Popisovaná situace se zdá být podle uvedených textů dramatická až osudová. A skutečně by byla velmi špatná… kdyby odpovídala skutečnosti. Naštěstí nejsem osvícený všerozhodující vládce, ale žijeme v demokratickém státě s příslušným právním systémem, který respektujeme.
Základní fakta
O všech změnách ÚP rozhoduje ze zákona pouze Zastupitelstvo hl. m. Prahy (ZHMP). Neexistují žádné vyšší a nižší instance – rozhodnutí leží pouze na ZHMP. Vlastník pozemku má právo o změnu ÚP požádat (klidně opakovaně) a magistrát má úřední povinnost všechny žádosti vždy předložit k rozhodnutí ZHMP.
Vybírají se a pořizují se změny? NE!
Žádný výběr neprobíhá – o všech změnách i podnětech na změny rozhoduje bez výjimky ZHMP. Změny procesuje Odbor územního plánu MHMP a prostřednictvím radního všechny předkládá ZHMP. Odbor může některé přednostně zpracovat (např. metro), aby se dostaly do ZHMP dříve. Postupně se však musí ZHMP vyjádřit ke všem změnám i podnětům. Jiné řádné řešení neexistuje.
Posuzování žádosti o změnu ÚP je bohužel nazýváno „pořizování změny ÚP“. To však nevhodně evokuje, že magistrát danou změnu chce. Proces však rozhodně neznamená schválení změny! S nadsázkou lze pořizování změny ÚP přirovnat k soudnímu procesu. Soud nejprve musí posoudit všechna fakta a teprve na jejich základě rozhoduje. Proto je silně zavádějící tvrdit, že magistrát (či Tomáš Hudeček!) chce danou změnu. Je to totéž, jako kdybychom místo: „Probíhá soudní proces“, říkali: „Soud připravuje odsouzení“. Za působení současné koalice je většina změn ÚP naopak zamítána. Proto bychom měli spíše hovořit o procesu “zamítání změny ÚP“
Jak probíhá posuzování změny ÚP?
ZHMP se ke každé změně vyjadřuje postupně třikrát, avšak každé hlasování má jiný obsah. V prvním hlasování se rozhoduje, zda má smysl se lokalitou zabývat. V druhém hlasování se říká, jak by lokalita měla vypadat. Tvoří se odborný názor na dané území. Město si tím vyjasní, co od dané lokality očekává. V třetím hlasování se změna schválí nebo neschválí – podle toho zda je původní podnět ve shodě s názorem města na danou lokalitu.
Proto je zcela v pořádku, když ZHMP řekne postupně jedné změně poprvé „ano“, podruhé „ano“ a potřetí „ne“. I takový proces je totiž pro město přínosem – získalo názor na danou lokalitu, který pomůže místním občanům i případným novým vlastníkům.
To je právě případ Vidoule - město si tvoří názor, zda je lokalita vhodná k zástavbě či nikoli. Pouze proto žádost o změnu ZHMP v této fázi podpořilo. Rozhodně to však neznamená, že ji v další fázi automaticky schválí. Zodpovědný zastupitel se zkrátka nemůže rozhodnout jen na základě toho, že se mu něco „prostě nelíbí“. I pro zamítnutí změny je nutný odborný názor. Z uvedeného jasně vyplývá, že nikomu „nejdu na ruku“ ani v tomto, ani v jiném případě!
Chiméry minulosti
Chápu, že termín „změna ÚP“ může působit na veřejnost jako červený hadr na býka. Lze se totiž domnívat, že dříve byl proces pořizování změny ÚP často formálním aktem dávno uzavřených dohod. Má-li někdo takovou zkušenost, potom rozumím i tomu, že proces pořizování nedokáže vnímat jinak, než jako něčí cílenou snahu o prosazení svých zájmů.
Řešením však není změny ÚP neprojednávat (úřední povinnost), řešením je proces pořizování vrátit do řádných kolejí a nebát se kompetentně a transparentně rozhodovat. Troufám si tvrdit, že se postupně daří proces změn ÚP rehabilitovat, jak lze doložit z veřejně dostupných informací.
Ve světle uvedených reálií se „Causa Vidoule“ ukazuje jako standardní úřední postup…
Reakce Zdeněk Strnad, Reflex:
Pokud je výše popsaný postup magistrátu opravdu standardní úřední postup, tak je to spíše smutné. Dále: ze slov pana Hudečka vyplývá jednoznačný závěr: magistrát vystupuje v tomto jako přeposílač mailů, který o ničem nerozhoduje. Nechci teď hodnotit jestli je to dobře nebo špatně, prostě tomu tak je – nemá právo do toho vstupovat. Pokud je tedy funkce magistrátu takto degradována, myslím, že by ji zastala šikovná sekretářka. Ty jsou od přeposílání mailů určeny.
Další věc se týká výběru změn, které projdou do druhé fáze projednávání. Ty už pan Hudeček opravdu udělal – podle jakého klíče ale zrovna projekt Vidoule pro projednávání ve druhé fázi vybíral není jasné (možná to mohlo být náhodou, možná je to jedno, protože se postupem času dostane na všechny, třeba za 10 let nebo tak nějak). Stejně tak není zřejmé proč byly do jedné kauzy sloučeny dvě změny, z nichž jednu městské zastupitelstvo jednoznačně zamítlo (50 procent zastavěnosti) a druhý odsouhlasilo pouze podmínečně (10 procent zastavěnosti).
Na téma „Vidoule“ uspořádáme v Reflexu kulatý stůl, ke kterému pozveme jak pana Hudečka, tak ostatní aktéry celé kauzy. Rozhodně nenecháme celou kauzu spadnout pod stůl a budeme ji sledovat velice bedlivě. Do té doby mi dovolte ještě ocitovat svého oblíbeného Roberta Heinleina. Úryvek z knihy „Dveře do léta“ se k tomuto článku velice hodí: „Pan Doughty mi připomínal pokladníka, kterého jsme kdysi měli v armádě. Pokladníci se vyskytují jen ve dvou druzích: jeden vám dokazuje, že podle různých nařízení nemůžete dostat, co vám patří; ten druhý se v nařízeních hrabe tak dlouho, dokud nenajde nějaký paragraf, podle kterého dostanete to, co potřebujete, i když na to nemáte nárok.“
