Skvostná a pořád tajemná Patagonie | Reflex.cz
reklama
nahoru

Skvostná a pořád tajemná Patagonie

Tinka Dippelová GEO25. prosince 2013 • 06:00
Skvostná a pořád tajemná Patagonie
foto: Ralf Gantzhorn

Majestátní hory, hluboké lesy, nekonečné stepi, tyrkysová jezera: Patagonie servíruje přírodní krásy ve velkém stylu. 
Kdo cestuje nezkrotným jihem Ameriky, často po celý den nenarazí na člověka, auto ani dům. A velmi záhy propadne nadčasovému mámení krásy, ticha, velikosti i prázdnoty

reklama

Rozrážený vzduch navál na karosérii vypůjčeného fordu
vrstvu prachu. Vydáváme se na kostrbatou cestu od Lago
Argentina v El Calafete, 2000 kilometrů jihozápadně od metropole Buenos Aires. Odtamtud pokračujeme k severu, abychom po Ruta 40 překonali věčnou patagonskou step, pak dosáhli až pobřeží Atlantiku, opět stočili kola severním směrem a ještě jednou nazpátek – napříč touto krásnou zemí.

K překvapení muže, od něhož jsme si automobil vypůjčili: „Ale tam nic není,“ komentoval naši více než 4000 kilometrů dlouhou trasu a kroutil při tom hlavou.

A skutečně: Krátce za odbočkou na El Chaltén končí asfalt, nezbývá než pokračovat po písčité pistě. Vlevo i vpravo širé dálavy s nekonečnými řetězy mesetas, pahorky obrobenými erozí jako ostrým nožem a okouzlujícími svou kroužkovitou strukturou, prozrazující jednotlivé vrstvy usazenin. Každá z nich reprezentuje celou éru. Už dávno jsme přestali dávat pozor na povrch cesty necesty, není třeba kličkovat mezi kameny, pneumatiky jen metají do podběhů spršky písku. Zato musíme pevně svírat volant a korigovat silné poryvy větru.

Okolní step je posetá chomáči trávy, ­každé stéblo se tvrdostí i ostrou špičkou vyrovná jehle. Tu a tam se některý ze zdánlivě travnatých ostrůvků zvedne a jakoby na chůdách přeběhne přes cestu. Máme tu čest s nandu, menšími opeřenými běžci. Teprve když hnědý kamínek u krajnice náhle vzlétne, poznáte v něm menší zpěvné ptactvo. Hnědé skvrny dál ve stepi zase budou guanakos, kříženci lam s velbloudy. Bílé předměty zase svým bečením prozrazují ovce. Zato auta potkáváme zřídkakdy. Nevede sem elektřina a sotva tu najdete cokoliv, co by alespoň vzdáleně připomínalo ohradu či plot.

Malými výspami, doslova ostrůvky civilizace v této pustině zůstávají prakticky jen estancias, vesnické usedlosti chovatelů dobytka, nemluvě o několika staveništích a benzínových stanicích. Jednou z nich je Tres Lagos, a kdo zde nenatankuje, riskuje, že zůstane stát bez pomoci. Nejbližší čerpací stanice je až ve 400 kilometrů vzdáleném Bajo Caracolesu.

Soumrak hravě smaže hranici mezi krajnicí a stepí. Jedeme dál a dál. Žádné dopravní značení neudává směr. Není podle čeho se orientovat – tedy kromě And, vypínajících se daleko vpředu jako bílý hřeben. Když už si začínáme myslet, že jsme odbočku snad minuli, náhle se u silnice vynoří bílá šipka: Perito Moreno. Tak to jsme správně.

Nastává okamžik, který mi takřka vyrazí dech. Žádný ohňostroj neohromí tak jako podívaná zinscenovaná při západu slunce surreálnou oblačností. Nebe se topí v plamenech. Ty šlehají oranžovými, rudými, až fialovými jazyky. Uběhne takřka hodina, než z horizontu vytlačí modř a nakonec samy uhasnou v temnotě.

Už vládne noc, když po štěrkové cestě stoupáme k usedlosti Estancia Telken, ležící nedaleko městečka Perito Moreno. Místní donesou zavazadla do domu a lákají nás dovnitř. Po všem tom tichu a osamění nás doslova udeří do uší hlahol z jídelny. Oázy jako tato dají ostrým kontrastem vyniknout pocitu ztracenosti v prázdnotě – pro někoho lákavé osvěžení, pro jiného násilnické uchvácení civilizací. Podobných míst však není mnoho a vyplatí se znát jejich polohu.

O dobrých 400 kilometrů dále východním směrem vyhlížíme pláž omývanou vlnami Atlantiku: Bahía Bustamante. Cesta nám zabere dva dny. Moře v zátoce připomíná modrý koberec s hnědým lemem řas, zpod něhož vykukuje pláž posetá mušlemi a obstoupená prostými bílými prázdninovými domky. „Když jsem byl kluk, bydleli v nich ještě dělníci,“ vypráví Matias Soriano. Jeho dědeček dal domky vystavět pro 500 svých zaměstnanců, zpracovávajících tu řasy na agar, surovinu pro potravinářský průmysl stejně jako výrobu kosmetických přípravků.

Starý kostel, zřícenina školy, hřiště – ještě tu pár stop zbylo. Dnes už tu Matias žije jen s dvacítkou spolupracovníků. Chovají 20 000 ovcí, tak jako kdysi zpracovávají řasy, pronajímají prázdninové domky a ukazují turistům tenhle krásně slunný kout země. My se po okolí vydáváme na kole, skáčeme z útesů do průzračné vody. Díky motorovému člunu pro sebe objevujeme bezejmenné ostrovy plné tučňáků magellanských, divokých kachen a lachtanů. Touláme se zbytky zkamenělého lesa, jenž tu stával před zhruba 60 milióny lety. Kmeny vypadají, jako by je vítr vyvrátil z kořenů teprve včera.

Po opuštění kouzelného místa Bahía Bustamente nás čeká ještě 1000 kilometrů, nejprve podél pobřeží k severu a pak zpátky vstříc Andám. Cestou se nic pozoruhodného neudá, ale zároveň se ani nemusíme ničím stresovat. Alespoň si v hlavě srovnáme záplavu silných dojmů – pro to je Patagonie ideální. Její kouzlo spočívá v soustředění jen na pár kouzel. Pahorky jako komíny vyskládané z prstýnků, hvizd větru, zvířata rozesetá jak pohyblivé tečky v nedohledných dálavách, to vše nás natolik omámilo, že toužíme jet stále dál, bez konce.

Jednoho z posledních dní ve stepi se pokoušíme zastavit čas a nocujeme v Los Altares, na polovině cesty mezi pobřežním městem Trelew a horami. Mají tu pár strmých skalisek, tedy „oltářů“, podle nichž dostalo místo jméno. K tomu čerpací stanici, několik domků a motel, kde na nás nevěřícně zírají, když se ptáme po pokoji. A hlavně nezapomenout na Josého, který už osmatřicátým rokem smaží řízky v jediném lokálu osady Los Alta­res. Na skus připomínají chobotnice. Knihu hostů za poslední dva roky vzalo do ruky jen osm návštěvníků, poslední zápis je čtyři měsíce starý. Co tu pohledáváme? Nic. Jen přespíme, protáhneme si pobyt ve stepi aspoň o pár hodin.

Okolní krajina každého zklidní, omámí. Stačí jí k tomu step, oblaka a obloha. Tu a tam nějaký ten živáček. Tu a tam zvíře, cupitající ovce nebo lachtan vyrušený ze sladkého odpočinku. A co 100 kilometrů jedna tabule – jen abyste si nepřipadali úplně mimo čas a prostor.

Takže si naposledy užít červánků a pak už zpátky do And, do Národního parku Los Alerces. Prodíráme se hustým podrostem tamních lesů. Čistý vzduch dá zapomenout na prašné dny ve stepi. Dlouho tu nevydržíme, lákají nás vody Lago Puela a vyjížďky na koních kolem El Bolsónu. Poslední etapa nás dovede zpátky do autopůjčovny. Technik přebírající forda beze slova přejede pohledem vrstvy prachu na karosérii. Zjevně nechápe, kde a proč jsme trávili svůj volný čas.

„Vůbec nic jste neviděli,“ prohodí, jako by nás litoval. „Celá krása naší země je ukryta v horách, v jednom národním parku za druhým, tam jste měli zůstat.“ Vypráví o okolí Bariloches, o stromech s listy velkými jak deštníky. Může být. I tam je jistě nesmírně krásně. Jenže Patagonie, jak jsme ji spatřili, nás změnila. Otevřela nám totiž oči, abychom se na­učili vnímat velkou nicotu.

GEO 12/2013
Převzato z časopisu GEO.



Tinka Dippelová GEO


Klíčová slova: reflexgeopatagonie



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama