„Vlastně ho chápu, že to zabalil, vždyť si vybral strašně namáhavou profesi!“ pravil na adresu bývalého papeže Jeremy Irons (65). Zatímco Benedikt XVI. oznamoval abdikaci, britský herec rozkošnicky vzpomínal na „zhýralé“ zážitky z Vatikánu. „Sedím na střeše jednoho tamního paláce a vychutnávám si svou cigaretku. Naproti se svítí – papež prý nemůže spát. Je jedna hodina ráno a mně je báječně,“ recituje s bezmála shakespearovským zápalem.
À propos cigaretky: věděli jste, že Ironsův nezaměnitelný hladivý bas, jímž stihl okouzlit už celé generace, není nic jiného než výsledek jeho kuřácké vášně? „Úplně obyčejně jsem se k němu prohulil,“ směje se a poplácá se po kapse, v níž nosí papírky a pouzdro s tabákem.
Bezprostřednost Jeremyho Ironse odzbrojuje. Třeba tím, že nečekaně poděkuje za rozhovor, jejž sám poskytl. Normálně je to úkon, který dělávají novináři, on to však vidí jinak. „Je přece hezké, že mi věnujete pozornost,“ kvituje. Také ho zajímá, odkud který žurnalista je. Název státu nestačí, chce znát název města a pokud možno i čtvrť. „Vy bydlíte přímo v Praze? A co je tam nového, pořád sněží?“ vyptává se. Poslední dva roky strávil na lokacích v Budapešti a střední Evropu si oblíbil. „Lidi jsou tam neuvěřitelně vtipní,“ říká přesvědčivě.
V Budapešti jste natáčel seriál Borgiové, v němž ztvárňujete papeže Alexandra VI. Dá se říct, že jste teď expert přes svaté muže?
Vůbec ne. Borgiové, to je ryzí historie, všechno tehdy bylo jinak. Umíralo se dřív, lidský život neměl zdaleka tak velkou cenu, jako má teď. Muži v mém věku byli kmeti, žilo se podle jiných zásad. Ženám chyběla práva, společnost ctila zcela jiné zásady, papežství fungovalo na úplně jiném principu. Alexandr VI., kterého hraju, byl víc vládce než papež, měl zcela neomezenou moc. Dnešní papež nepopravuje lidi.
Ptala jsem se spíš na to, jak vnímáte funkci papeže. Umíte si představit tíhu, jež plyne z jejího výkonu?
Upřímně – z čistě lidského hlediska chápu, že to papež takzvaně balí. Jen si to zkuste představit: je starý, má všeho dost, a přitom ho pořád někdo někam vláčí. Jak já nenávidím, když se musím přesunovat ze země do země, a on cestuje na velké vzdálenosti, vždyť katolická církev, to je hlavně Afrika a Jižní Amerika. K tomu nepřetržitá setkávání s věřícími, zodpovědnost, protokol, vysilující projevy ... Vlastně obdivuju, že to ve svém věku až dosud zvládal.
Britské královně je ještě víc. A neabdikovala.
Jenže – vsadím se – je na tom po zdravotní stránce líp než my všichni dohromady. Jestli papež dospěl k závěru, že potřebuje trochu důstojnosti a klidu, má na ně právo, proč ho nutit trpět. Věřícím se to samozřejmě bude vysvětlovat špatně, ale dnešní náhled na papežský stolec už je, chválabohu, celkem moderní. Tak snad budou mít taky pochopení.
Jste katolík? Vyrůstal jste v irském Bristolu.
To sice ano, ale katolík se ze mě nestal. Na rozdíl od manželky a syna. Byl jsem vychován jako anglikán, nicméně nehlásím se k nikomu. Do kostela chodím, protože rád rozjímám, je to spíš z potřeby sebereflexe, ta není nikdy na škodu.
Jaký vztah tedy máte k Vatikánu?
Když řeknete Vatikán, vybaví se mi, jak v jednu ráno sedím na střeše tamního paláce, vychutnávám si svou cigaretku a je mi báječně.
Na vatikánských střechách se smí kouřit?
Bylo to mimo diplomatickou zónu, tam se smí všechno.
Takže jste si teoreticky mohl zapálit cokoli a prošlo by to.
Mohl, ale věřte mi, dal jsem si opravdu jen cigaretu. A taky nějaké to víno, pravda. Byla to hrozně zvláštní chvíle. Přímo naproti mně svítilo okénko, pořád jsem na ně koukal: Vidíš, tvůj nástupce taky ještě nespí. A určitě hraje na piano, protože to miluje nejvíc, drcnul do mě kamarád.
Máte tušení, jestli jste se papežovi jako papež líbil?
Prý ano. Ale i kdyby ne – ptát se ho, jestli se mu zamlouvalo, jak jsem zahrál jeho předpředpředchůdce, by mi přišlo asi stejně absurdní jako se dotazovat britské královny, jestli jí nevadí, že Richarda III. ukazuje Shakespeare jako tyrana. Nemá to s ní nic společného, stejně jako já a moje role nemáme nic společného s dnešním papežem.
Na projekci filmu Noční vlak do Lisabonu, který jste přivezl na Berlinale, vás kdosi nazval Davidem Bowiem kinematografie.
Že bychom měli stejný účes?
Spíš bych řekla, že šlo o narážku na váš workoholismus. Nemáte potřebu odpočívat?
Mám, koncem února si dávám pauzu. Poslední dva roky byly hodně vyčerpávající, natočil jsem čtyři, ne, vlastně pět celovečerních filmů, dva dokumenty a dvě sezóny Borgiů. Ano, to už bylo trochu moc i na mě.
Nabral jste si toho tolik záměrně, nebo prostě jen neumíte říkat ne?
Všechno jsem dělal proto, že jsem to chtěl dělat. Šlo o výjimečné projekty. Film Margin Call o zárodku novodobé krize měl fantastický scénář – dokázal postihnout podstatu něčeho, co naše životy obrátilo naruby, a přitom jsme to nechápali. Drama The Words o spisovateli a ukradeném textu jsem vzal, protože ho produkoval stejný člověk jako Margin Call. A navíc mě velmi baví Bradley Cooper, je to talentovaný kluk. Noční vlak do Lisabonu režíroval Bille August, můj dlouholetý přítel, tam byla má účast jasná. A televizní filmy o Jindřichu IV.? Shakespeare. Dalšího komentáře, myslím, netřeba.
Nezmínil jste seriál Borgiové.
Zrovna v jeho případě jsem trochu kalkuloval. Startoval v době, kdy se filmové projekty rušily ve velkém, krize dosahovala vrcholu i v Hollywoodu. Tehdy jsem si všiml, že se spousta mých kolegů přesouvá k televizním látkám – Glenn Closeová, Dustin Hoffman, Steve Buscemi, ti všichni a mnozí další okamžitě pochopili, že kvalitní texty se nacházejí spíš v televizi než ve filmových studiích. Když mi pak Neil Jordan, kterého neskonale obdivuji, navrhl, abych s ním dělal historický seriál, přišlo mi rozumné kývnout. Přece jen už mám svá léta, později by po mně nemusel štěknout pes.
Evidentně štěkl.
No jo, tomu se říká zákon schválnosti. Filmy, o nichž jsem si myslel, že šly k ledu, z ničeho nic ožily a já měl náhle práce až moc. Ale krásné práce, nestěžuju si.
Mluvil jste také o dokumentech. O čem byly?
O Shakespearovi a o odpadcích. Můj záběr je široký, jak vidíte.
Teď jste mi nahrál na otázku. Mohli jsme vás vidět v blockbusterech i ve výsostně uměleckých filmech, existuje něco, co jste ještě nezkusil a rád byste?
Ne. Mám štěstí, že mi odjakživa chodí role všeho druhu, ta škála je doopravdy široká. Částečně jde i o strategii – kdyby mi to, co dělám, nepřipadalo dost pestré, asi by mě to přestalo bavit. Takže se snažím nemít předsudky a brát všechno.
Všechno?
Dobře, tak skoro všechno. Stejně jsem ale doširoka rozkročený ve všem, co dělám. Například mám velmi nevyhraněný hudební vkus, snesu prakticky cokoli.
Opravdu jste se na placu ještě nenudil?
Pokud se ptáte na to, jestli mi nevadí hrát ve třech podobných dětských fantasy, tak nenudil. Pořád se bavím. Jsem jako surfaři.
To mi musíte vysvětlit.
Přemýšlela jste někdy, proč se surfaři honí za vlnami přes půl světa, když jsou všude stejné? Pro ně je totiž každá nová vlna jiná, berou ji jako výzvu, další dobrodružství. A já to mám s prací podobně. Kdyby mě nudilo hrát pořád stejnou roli, nikdy bych nemohl dělat divadlo, kde jsem každý den tatáž postava. Jenže ho dělám. A čím dál radši.
Vzal jste nějakou roli čistě pro peníze?
Každý musíme platit účty. Někdy vyděláváte na rodinu, někdy na to, abyste si mohla dovolit i nevýdělečný film. Ke stáru už tohle téma, díky bohu, řešit nemusím, ale v začátcích jsem si pochopitelně příliš vybírat nemohl. Naštěstí mám relativně pragmatickou povahu: když už mi někdo za něco platí, snažím si to užít. Carpe diem, znáte to heslo?
Samozřejmě. Řídíte se jím i obecně?
Jsem jednoznačně mužem přítomnosti. Samozřejmě mám rád historii, ale hlavně proto, že díky ní porozumím tomu, co se odehrává nyní. Má vlastní minulost mě nezajímá stejně jako budoucnost. Nesnáším plánování, což manželku přivádí k zoufalství. Ona je můj opak. Aby mohla být klidná, potřebuje už dnes vědět, co budeme dělat pozítří. Nemá to se mnou lehké, chudák.
Váš hrdina z filmu Noční vlak do Lisabonu jednoho dne nečekaně naskočí do vlaku a zcela si tím změní život. Byl byste něčeho podobného schopen, když jste ten muž přítomnosti?
Svým způsobem na takový pomyslný vlak naskakuju pokaždé, když načínám nový film. Taky odjíždím do dalekých zemí, za neznámými lidmi a novými zážitky. V podstatě jde o můj životní styl. Jen ten vlak často nahrazuje letadlo.
A kdybychom to vzali doslova: opustil byste domov, aniž byste věděl, co vás čeká?
Čistě teoreticky bych řekl, že ano. Ale opravdu jen čistě teoreticky. Občas se doma rozhlížím po věcech, které jsem za svůj život nashromáždil, a přemítám, čeho bych se mohl zbavit. Tenhle obraz? Vždyť si ještě pamatuju, kde jsem ho koupil. Tuhle sošku? Kdepak, to byl dárek. Otřískaný hrníček? Ale co ta historka, která se k němu váže! Proskenuju celý dům, načež zjistím, že je plný mého života. A že si tudíž vůbec nejsem jistý, jestli bych měl odvahu vyhodit ho celý z okna. Přitom bych možná měl, dýchalo by se mi líp.
Něco mi říká, že v tom by s vámi manželka nesouhlasila.
Víte, já na velké dramatické změny obecně příliš nevěřím. Pokud se člověku v životě něco mění, většinou to ani nepostřehne. Jako když sedíte v tom vlaku a máte pocit, že jedete pořád rovně. Občas to s vámi trochu zatřese, jak najíždíte na výhybku, ale nic očividného se neděje. Teprve když jste v cíli, zjistíte, jak moc jste se odchýlili z původního směru. Tak vnímám svůj život – dnešní Jeremy Irons má dost daleko k Ironsovi před třiceti lety, ale uvědomuje si to až teď.
Zmínil jste suvenýry, kterých máte plný dům. Jsou mezi nimi i vaše filmy?
Jsem typický schraňovatel, takže ano, snažím se mít pohromadě celou filmografii. Kdysi jsem sbíral a rámoval i plakáty svých snímků, ale už jsem přestal, nedostává se mi volných zdí. A sem tam jsem si také nechal židli z placu nebo klapku, ale těch mám jen pár, nejsem blázen.
Herci se na své filmy většinou neradi dívají. Jak vy?
Samozřejmě že s tím, co vidím, nejsem nikdy zcela spokojen. Čím větší mám ale odstup, tím více si umím odpustit. Před třemi lety jsem v Los Angeles viděl Misi, film z roku 1986, a byl to neuvěřitelný zážitek. Sledoval jsem jakéhosi kluka na plátně a říkal si: Sakra, to musí být můj syn! Nepoznával jsem se, což bylo ku prospěchu věci, díval jsem se totiž jako divák, ne jako protagonista. A totéž se mi stalo nedávno doma. Rozhodl jsem se totiž převést na DVD všechny svoje videokazety, což znamenalo zkontrolovat obsah na každé z nich. Tak jsem natrefil na Dům duchů. Vyrazil mi dech, vůbec jsem netušil, že je to tak nádherný film. Moc lidí ho nezná, tak kdybyste někdy měla možnost, pusťte si ho. Je to jeden z těch snímků, pro které by si mě lidi mohli pamatovat.
Stalo se vám někdy, že byste ze svého filmu utekl?
Ale samozřejmě. Dokonce zrovna u vašich sousedů, tuším, že se to stalo na festivalu v Bratislavě. Připravili mi tam retrospektivu. Seděl jsem v sále odhodlaný zůstat, ale jak najely úvodní titulky, zbaběle jsem prchl. Některým filmům zkrátka musím dát ještě čas.
Vraťme se ještě k tomu poslednímu, lisabonskému, jenž se týká diktatury v Portugalsku. Máte osobní zkušenost se zemí, kde by vládl podobný režim?
Byl jsem v Chile za nástupu vojenské junty, mohlo mi být zhruba dvacet pětadvacet. Taky jsem navštívil Bolívii a možná jsem stihl i Španělsko za Franka, tím si ale nejsem jistý. Jde mi spíš o to, jestli s vámi ta zkušenost něco udělala. Stydím se, že to říkám, ale například z Chile se mi vybavují jenom samé nepolitické věci. Mladý ucho, co byste chtěla. Nejsilnějším zážitkem bylo, že mě napadl pes. Šel jsem po parkovišti, rozeběhl se ke mně, a kdybych sám nebyl pejskař, asi by mě roztrhal. Naštěstí jsem věděl, jak na něj.
Jak?
Vystrašil jsem ho. Vy to neznáte? Když vás ohrožuje zuřivý pes, zavrčíte na něj ještě silněji, než vrčí on na vás. Vrrrrrrrrrrrr! (agent v rohu místnosti sebou v úleku trhne a Irons dostane záchvat smíchu). Vidíte? Funguje to. Tehdy to byl ode mě velký herecký výkon.
Když znáte Prahu, určitě víte, jaký režim panoval u nás.
Zrovna před chvílí se mě někdo ptal, jestli věřím v myšlenku revolučního divadla. Dal jsem mu za příklad právě Čechy. Byl jsem v Praze krátce před tím, než to celé bouchlo, a dostal jsem se do divadla, kde byl revoluční duch takřka hmatatelný. Na nějaké umělé ovlivňování mas příliš nevěřím. Podle mě se jen z pódia revoluce dělat nedá, ale u vás to v divadlech doopravdy vřelo. Hodně mě to tehdy zasáhlo.
Předpokládám, že jste se setkal i s Václavem Havlem.
Přesně jak říkáte, setkal. Bohužel jen to. Býval bych s ním rád pracoval, znal jsem ho přes Toma Stopparda, s nímž byl pan Havel velký přítel, ale nepoštěstilo se. Dodnes mě to mrzí.
S kým se vám to naopak poštěstilo, byl mimo jiné David Lynch. Jste spolu stále v kontaktu?
Neviděli jsme se, ani nepamatuju. Lidi si představují, že se v branži všichni neustále stýkáme, ale skutečnost je mnohem nudnější. Čímž nechci říct, že by mě David nezajímal, ba právě naopak – natáčení s ním byla nezapomenutelná jízda.
V jakém smyslu?
David je trochu šílenec. Herci o něm vědí, že toho o svých fimech dopředu moc neřekne. Vybavuju si, jak jsem přišel na plac, kde byla naprosto zoufalá Laura Dernová. Přestože už měla něco odehráno, ptala se mě: Netušíš, o čem vlastně točíme? Chudinka nevěděla. A já samozřejmě tuplem ne. Pak jsem dostal scénář na další den – byl to pořádný flák textu, učil jsem se ho celou noc. A stejně marně. Šel jsem tedy za Davidem a povídám mu: Něco tak dlouhého si nikdy nezapamatuju, co mám dělat? A on: Tak si to tu klidně napiš. Můžeš pomalovat stěny, obličeje, co chceš.Hlavně se uvolni. Mně se okamžitě ulevilo a za půl hodiny jsme měli hotovo.
A já bláhová se vás ptám, jestli se někdy na placu nenudíte.
Měl jsem si na Davida vzpomenout hned.
Jeremy Irons. Narodil se v roce 1948 na ostrově Wight. V roce 1972 se přestěhoval do Londýna, kde se dostal na vysněný West End. Na plátně debutoval v roce 1981, o šest let později byl nominován na Zlatý glóbus za historický film Mise. Od té doby spolupracoval na bezmála devadesáti filmových a televizních dílech, vyzkoušel si seriály, blockbustery i komorní artové snímky. Za roli v dramatu Zvrat štěstěny, u nás nepříliš známém, dostal Oscara. Čeští diváci ho mohou znát z filmů jako Lolita, Dům duchů, Kupec benátský, Království nebeské či z Lynchova Inland Empire. Do širšího povědomí se dostal i díky velkolepě pojatému seriálu Borgiové. Na Berlinale představil adaptaci knihy Noční vlak do Lisabonu, který je koupený i do české distribuce. Irons je ženatý a má dva syny, z nichž jeden také hraje.
