Sajjíd Hasan Nasralláh | Reflex.cz
nahoru

Sajjíd Hasan Nasralláh

Jakub Szántó22. září 2006 • 18:30

Třiatřicet dní na přelomu letošního července a srpna ho katapultovalo mezi nejznámější arabské politiky. SAJJÍD HASAN NASRALLÁH se v očích muslimského světa stal prvním arabským vůdcem, jenž dokázal v otevřené válce vzdorovat izraelské armádě. A to dokonce již podruhé. Náboženský vůdce, politik, vůdce teroristů. To vše v sobě skrývá jedna z nejrozporuplnějších osobností Blízkého východu dneška.

 


Ačkoliv čerstvý šestačtyřicátník není ani historicky prvním vůdcem, ani zakladatelem vlivného ší‘itského hnutí, lze dnes bez nadsázky prohlásit, že Nasralláh a Hizballáh jsou ve své podstatě totéž. Sajjíd Hasan Nasralláh je nejen neoddiskutovatelným vůdcem radikálního hnutí a objektem rychle rostoucího kultu osobnosti, jeho vlastní osudy navíc do velké míry symbolizují čtvrtstoletí dějin Hizballáhu.


ISLÁMSKÝ IDOL A TERORISTA


Je ironií historie, že arabskými hrdiny se často stávají muži, kteří nevzešli z většinové populace převážně sunnitských arabských zemí. Ani jeden z největších hrdinů rané islámské historie, pokořitel evropských středověkých království, africký Berber Tárik ibn Zijád, ani vítěz nad křižáky, kurdský generál Salah ad-Din (známý jako Saladin), nepocházeli z arabské většiny. Podobným hrdinou, jenž se také nenarodil do moře sunnitské většiny, se letos v létě stal Hasan Nasralláh. Podobně jako jeho historickým předchůdcům se mu podařilo získat v arabských očích status vítěze nad společným nepřítelem, vymoci si tak slávu a obdiv arabské ulice, ale i velký politický vliv v královských a prezidentských palácích.
Naopak na Západě vyprovokováním války s Izraelem jen potvrdil svou pověst zdroje nebezpečného napětí na Blízkém východě, který je znám svým výrokem, že „pokud se všichni [židé] světa sejdou v Izraeli, usnadní nám to práci je pronásledovat po celém světě“.
Do 11. září 2001 držel také Nasralláhův Hizballáh neblahé prvenství v provedení nejkrvavějšího teroristického útoku - výbuch v kasárnách mezinárodních mírových sil v Bejrútu si v roce 1983 vyžádal 299 životů amerických a francouzských vojáků. Kromě desítek dalších pumových či sebevražedných atentátů a také únosů západních a izraelských rukojmí má Hizballáh na svědomí i zámořské teroristické útoky proti civilním cílům.
Nejznámější jsou dva pumové útoky proti izraelským a židovským cílům v argentinském Buenos Aires. Celkem při nich zemřelo 115 civilistů a 342 dalších bylo zraněno.

DĚTSKÝ SEN


„Od svých devíti let jsem měl plány, že jednou budu dělat to, co dělám dnes.
V mých deseti nebo jedenácti měla má babička šátek. Byl černý a velmi dlouhý. Půjčoval jsem si ho, omotával kolem hlavy a říkal, že jsem duchovní, že se všichni ostatní musejí modlit až za mnou.“
Jako nejstarší z devíti dětí nábožensky spíše vlažného obchodníka z jiholibanonské vesnice al-Basuríja tíhl Sajjíd Hasan už od dětství k místní mešitě. Pro nebohatého otce z dahíje, chudého předměstí, byla nesmírná čest, když se prvorozený syn vydal na religiózní dráhu.
Karantína, jak se vzhledem k tradičně podřadnému postavení libanonské ší‘itské menšiny Nasralláhovo rodiště přiléhavě jmenovalo, ovšem nenabízela dostatek možností vzdělání. V nedalekém Tyru našel, co hledal -nejen dobré školy, ale především prvního ze tří zásadních mentorů svého života, íránského imáma Músu al-Sadra. Ve věku pouhých patnácti let se mladý Sajjíd Hasan stal nadšeným členem Hnutí znevýhodněných, které tento významný umírněný mudrc založil na podporu libanonských ší‘itů. Krátce nato však do Nasralláhova života poprvé zasáhla válka. V roce 1975 se křehká rovnováha mezi libanonskými křesťany a muslimy zhroutila a v zemi vypukl bezuzdný občanský konflikt. Mladík musel uprchnout zpět do rodné vesnice, kde ihned vstoupil do ozbrojeného křídla ší‘itského Hnutí znevýhodněných, milice Amal.
Sajjíd Hasan však dál toužil prohlubovat své náboženské vzdělání. Po vzoru svého učitele al-Sadra chtěl studovat v ší‘itském svatém městě Nadžáfu v dalekém Iráku. V pouhých patnácti letech a s doporučujícím dopisem v kapse se vydal na cestu. Podle dnes už legendární verze na něj v centru ší‘itské vzdělanosti čekali také druzí dva mentoři jeho života. Nebyl to nikdo jiný než bratranec imáma al-Sadra, velký ájatolláh Muhammad Bákir al-Sadr, kdo nakázal dalšímu proslulému mudrci, Sajjídu Abbásovi al-Musávímu, aby se o chudého mladíka postaral a stal se jeho osobním učitelem.

 

HORLIVÝ ISLAMISTA


Pod vedením svého velkého učitele a později i blízkého přítele se horlivý mladík vrhl na islámské učení. Osvojil si víru, že právě islám nabízí odpověď nejen na všechny otázky lidského života, ale také na všechny problémy současného světa. A za druhé - o absolutní pravdě Božího zjevení koránu je nutné nevěřící přesvědčit, v krajním případě i silou. Takový posun k ší‘itskému radikalismu mladého Nasralláha sblížil s revolučním podhoubím íránského exilového kléru.
Právě Nadžáf byl na konci sedmdesátých let jedním z hlavních center islámského odporu vůči prozápadnímu kursu íránského šáha. Radikalizace ší‘itských kruhů v Nadžáfu ovšem neušla očím všudypřítomné tajné služby iráckého viceprezidenta Saddáma Husajna. A tak v roce 1978 nařídily irácké úřady všem zahraničním ší‘itským studentům opustit zemi. Mezi nimi musel odejít i Sajjíd Hasan, který stihl dokončit teprve první část náboženských studií.
Po návratu domů čekalo na mladého islamistu první setkání s budoucím úhlavním nepřítelem. Po sérii nájezdů palestinských teroristických komand vedených do sousedního Izraele z libanonského území, jež vyvrcholily zavražděním 37 Izraelců ve dvou unesených autobusech, se izraelská vláda rozhodla uštědřit Arafátově OOP zásadní ránu. V rámci Operace Lítání překročilo libanonskou hranici 25 000 vojáků. Během několika dní se jim podařilo zničit palestinské výcvikové tábory. Jenže během těžkých bojů zahynuly až dva tisíce převážně libanonských ší‘itů. Na 280 000 dalších uprchlo ze svých domovů. Těžké nálety a příliv tisíců uprchlíků mladým Nasralláhem hluboce otřásly a dále ho posunuly do náruče radikálního islámu.
O pár měsíců později přišel třetí otřes. Jeho obdivovaný dětský idol, umírněný imám al-Sadr, odjel uprostřed libanonské občanské války na tajná jednání s libyjským diktátorem Kaddáfím. Od té doby o něm nikdo neslyšel.
Odchod stoupence mírového soužití s libanonskými křesťany znamenal velkou změnu nejen ve smýšlení horlivého mladíka, ale i ve směřování jeho organizace, ší‘itské milice Amal.

ZROD HIZBALLÁHU


Z mladého aktivisty brzy vyrostla jedna z vycházejících hvězd ší‘itské komunity. Vedení Amalu ho na konci sedmdesátých let jmenovalo svým zástupcem pro oblast Baalbeku u hranice se Sýrií. Na veřejných vystoupeních si Nasralláh brzy získal příznivce svými projevy, v nichž hovořil o nutnosti nekompromisně chránit libanonské ší‘ity proti Izraeli i libanonským nepřátelům. Rok po vypuknutí občanské války zůstávali přitom ší‘ité i nadále nejchudší a nejméně vlivnou stranou, jejíž území na jihozápadě Libanonu okupovali Arafátovi Palestinci a na severovýchodě Syřané. Umírněný ší‘itský Amal přestával držet krok s dobou.
V roce 1979 radikální ší‘itské duchovenstvo v čele s exilovým vůdcem ájatolláhem Chomejním násilně svrhlo íránskou vládnoucí dynastii Pahlaví a nastolilo nesmlouvavý kurs přeměny Íránu v islámskou republiku s tuhým režimem. Přes naléhání radikálnějších kruhů zaujal Amal k revoluci spíše vlažný postoj. Nedostatek nadšení i podpory novým pánům Teheránu neunikl. Neuniklo mu ale ani nadšení a postoje lidí, jako byl Hasan Nasralláh.
Přelomovým bodem v jeho politickém zrání se měl stát rok 1982. V červnu izraelské jednotky opět překročily severní hranici a za vydatné pomoci spojenců z řad libanonských maronitských křesťanů se prudce valily až k Bejrútu. Cílem tehdejšího ministra obrany Šarona nebylo nic menšího než vyhnat Arafáta z Libanonu jednou provždy. Hlavní tíha bojů ale opět dopadla na libanonské ší‘ity.
Jen během prvního týdne zemřelo přes pět tisíc lidí. Pro radikály v Amalu to byla poslední kapka. Pod vedením Šajcha Fadlalláha se odtrhli a založili vlastní organizaci. Nechyběl při tom Nasralláh a jeho věrní z údolí Biká‘a a nechyběli ani noví zahraniční přátelé, emisaři íránských Revolučních gard. Nabídka peněz, vojenského výcviku a zbraní pro ší‘itské bratry z údolí Biká‘a, a to vše stranou izraelsko-palestinských bojů, se pro dvaadvacetiletého vůdce stala požehnáním z nebes.
Nové hnutí si jako hlavní cíl vytyčilo nejen obranu ší‘itů proti izraelské agresi a domácím nepřátelům z řad křesťanů a sunnitů, ale po vzoru íránských kmotrů i revoluční přeměnu Libanonu v islámskou teokracii.
Jasně formulovaný program rychle přilákal tisíce ší‘itů zklamaných váhavým Amalem.
Do výcviku íránských a později i syrských instruktorů v táborech umístěných v údolí Biká‘a se hlásily stovky dobrovolníků. Snažil se také jeden z klíčových členů nejvyššího vedení, Nasralláhův nadžáfský učitel a ochránce al-Musáví. Pro nové hnutí se rychle vžilo jméno Hizballáh, Boží strana.

 

V ČELE LIBANONSKÝCH ŠÍ‘ITŮ


Ze zmatku libanonské války se nová ší‘itská organizace poprvé vynořila v očích mezinárodní pozornosti v roce 1983. Sebevražedný atentátník Hizballáhu prorazil s dodávkou napěchovanou výbušninou přes zátarasy do areálu amerického velvyslanectví v Bejrútu. Následující výbuch zabil 63 lidí včetně regionálního šéfa CIA. O půl roku později následoval další atentát - proti základně mezinárodních mírových sil v Bejrútu. Zemřelo 241 amerických mariňáků a 58 francouzských parašutistů. Hizballáh se sice nestal první extremistickou organizací, která sáhla po sebevražedném atentátu - před ním je použila třeba Japonská rudá armáda, jejíž členové se ostatně také stali instruktory Hizballáhu -, ale brzy z nich udělal svou nejobávanější zbraň. Hlavním architektem a autorem největších atentátů se stal Imád Mugníja, vedle Nasralláha další z mladé generace vlivných ší‘itských vůdců.
Z občanské války v Libanonu, která definitivně skončila na jaře 1991, se Hizballáh vynořil jako jedna z nejmocnějších organizací země. Díky obrovské podpoře ší‘itské populace, již si vysloužil jak rozhodnou obranou, tak rozsáhlým programem na podporu chudých, vdov a sirotků, a především díky podpoře Teheránu a také Damašku si Hizballáh mohl dovolit vydržovat své ozbrojené křídlo i v době, kdy ostatní strany složily zbraně.
A také, co je neméně důležité, i po skončení války Hizballáh nalezl raison d’e^tre pro své ozbrojené křídlo - izraelskou okupaci tzv.
nárazníkového pásma na jihu Libanonu.
Nová politická realita v Libanonu si přesto žádala přeměnu Hizballáhu na legitimní součást mírového života. Na starost ji dostal nově zvolený generální tajemník Sajjíd Abbás al-Musáví. Na svého protégé nezapomněl -také Nasralláh, jenž v roce 1989 díky štědré nabídce Teheránu odjel do íránského Kommu, aby tu v náboženském semináři dokončil svá studia, vstoupil do nejužšího vedení. Nový generální tajemník svou práci nedokončil. V únoru 1992 ho při leteckém útoku zabila izraelská raketa. Přes hluboký zármutek se Nasralláhovi splnil jeho sen - jako nově zvolený nástupce al-Musávího se stal de facto vůdcem libanonských ší‘itů.

NOVÝ VŮDCE - NOVÉ OBZORY


Že nebude jen tichou náboženskou autoritou, ukázal Nasralláh hned vzápětí. Pravděpodobně s využitím rozvětvené Mugníjovy zahraniční sítě nařídil odvetu za zabití svého mentora. Cílem se stala izraelská ambasáda v Buenos Aires. Výbuch pumy zabil 29 lidí a dalších 242 zranil. Za dva roky se útok v argentinské metropoli opakoval, tentokrát proti židovsko-argentinské společnosti -zemřelo při něm 86 lidí a tři sta dalších utrpělo zranění. Výcvik instruktorů íránských Revolučních gard, které s Nasralláhovým požehnáním absorbovaly ozbrojené křídlo Hizballáhu, i 100 až 200 miliónů íránských dolarů se projevily na efektivnosti boje proti izraelským vojákům v Libanonu. Ve druhé polovině devadesátých let pak daly dodávky íránských raket středního dosahu Hizballáhu možnost přestřelit okupované nárazníkové pásmo a zasáhnout severoizraelská města. Pokračující pozemní boje s izraelskou armádou ale v roce 1997 přinesly Nasralláhovi další osobní tragédii. Při střetech na jihu Libanonu byl zabit jeho osmnáctiletý syn Muhammad Hádí. Přes prohlášení o hrdosti na mučednictví svého syna ho ztráta prvorozeného hluboce zasáhla a jen utvrdila v jeho nenávisti nejen vůči židovskému státu.
Jako přirozený politický talent, obratný řečník i pohotový populista se vůdce Hizballáhu vrhl také na vnitropolitický život v Libanonu. Díky nové satelitní televizi al-Manár, založené v roce 1991, se mu podařilo nejen rozšířit válku proti Izraeli do éteru, ale také získat silný mediální vliv, přestože vysílání televize v roce 2004 pro rasistický protižidovský obsah zakázaly jak americké, tak evropské úřady. Své plody přinesla i rozvinutá sociální síť sirotčinců, náboženských škol, levných nemocnic či finančních dávek pro chudé - vše štědře dotované z Teheránu. Už v prvních poválečných volbách v roce 1992 získal Hizballáhu 12 křesel ve stoosmadvacetičlenném libanonském parlamentu.
V ší‘itských oblastech údolí Biká‘a a na jihozápadě Libanonu se Hizballáh a jeho vůdce Nasralláh stali výhradní politickou mocí.
Stále aktivnější zapojení do oficiální politiky ale vedlo k ústupkům v jednom ze strategických cílů hnutí - přeměně Libanonu v islámský stát. Hlavním cílem se naopak stalo vytlačení Izraele z libanonského území.
Izraelský ústup z jihu země v květnu 2000 se stal jedním z vrcholů Nasralláhova života. V očích celého muslimského světa se stal prvním arabským vůdcem, který dokázal Izrael porazit. Než se stačila vláda v Bejrútu probudit, Nasralláhovi ozbrojenci obsadili uvolněná území a dál zvětšili oblast pod výhradní kontrolou Hizballáhu. Jenže ani tím ozbrojený boj neskončil. Ší‘itské hnutí požaduje také navrácení drobného území farem Šíbá‘a, jež Izrael obsadil během šestidenní války v červnu 1967. A to přesto, že území původně patřilo Sýrii a jako syrské je označila jak zvláštní komise, tak generální tajemník OSN.

 

NEPŘÍTEL IZRAELE A ŠÍ‘ITSKÝ IDOL


Zdá se ale, že o území tu nejde. Svůj hlavní cíl ostatně Hasan Nasralláh formuloval několikrát zcela otevřeně. Brzy po izraelském stažení z Libanonu prohlásil: „Teď jsme osvobodili jih, příště osvobodíme Jeruzalém. ...[Izrael] je ilegální stát. Je to rakovinové těleso a kořen všech krizí a válek, a nemůže tedy být součástí spravedlivého míru v oblasti.“
Nasralláhova nenávist k Izraeli v posledních desetiletích přerostla v nenávist ke všemu židovskému. Zatímco mnohokrát odmítl útoky na civilisty v Iráku či údery proti Spojeným státům z 11. září, židy po celém světě pokládá v tradici radikálních ší‘itských kruhů za univerzální nepřátele islámu a jako takové za legitimní cíle, ať jde o vojáky, či civilisty. „Kdybyste na celém světě hledali člověka více zbabělého, opovrženíhodného, slabého a mdlého ducha,“ prohlásil v jednom interview, „nenašli byste nikoho, jako je žid. Všimněte si, neříkám Izraelec!“
Taková slova jako vytržená z pera Josepha Goebbelse i nadále nalézají pozorné posluchače v mnoha radikálních muslimských kruzích. Jedním z nejpozornějších je muž, který se Nasralláhovi až nápadně podobá.
Jako on se stal vlivným ší‘itským vůdcem v mladém věku, jako šéf Hizballáhu má k dispozici tisíce stoupenců i dobře vyzbrojenou soukromou armádu, jako on je charismatickým ší‘itským duchovním a jako Nasralláh se těší silné podpoře mezi vůdci Íránu. Řeč je o třiatřicetiletém Muktadovi al-Sadrovi, nejhlasitějším odpůrci americké přítomnosti v Iráku a vůdci ší‘itské milice pojmenované Mahdího armáda. Není překvapivé, že Muktadá je zetěm nejvýše postaveného z Nasralláhových mentorů, velkého nadžáfského ájatolláha Sajjída Muhammada Bákira al-Sadra. A přestože to Nasralláh popírá a tvrdí, že svým lidem zakázal vstup do Iráku, v minulých letech se objevily informace, že k jistým kontaktům mezi Hizballáhem a Mahdího armádou došlo.
V létě letošního roku k sobě Nasralláh připoutal pozornost celého světa. Už dříve nařídil únosy izraelských občanů a vojáků při přeshraničních útocích, aby získal rukojmí pro vyjednávání o výměně zajatců. V roce 2004 mu to vyšlo a kromě propuštění 435 vězňů z izraelského vězení získal také velký kredit v očích arabské veřejnosti. S největší pravděpodobností čekal, že ani letos v červenci Izrael, tak jako v roce 2004, vojensky neodpoví. Izrael ale zaútočil, a přestože se mu ani nepodařilo své dva unesené vojáky osvobodit, ani zajmout či zabít kohokoli z nejvyšších kruhů Hizballáhu, výsledné oběti i značné škody způsobené krátkou válkou dopadly také na Nasralláhovu hlavu. Jakkoli si ší‘itský vůdce nárokuje další slavné vítězství v boji proti „sionistickému nepříteli“, ztráty, které v boji utrpěl, nejsou sice kritické, ale značné určitě. Množství raket odpálených na Izrael se teď pod mezinárodním dohledem bude jen pomalu nahrazovat. Na jihu Libanonu rozmisťuje své jednotky jak libanonská armáda, tak mezinárodní společenství s právem střílet proti narušitelům pořádku. Izrael dal navíc jasně najevo, že na další provokace důrazně odpoví silou. Dá se tedy předpokládat, že Nasralláhova slova o tom, že vědět, jak bude Izrael reagovat, nikdy by únos vojáků nenařídil, nemusejí být pouhým populistickým gestem vůči rodinám obětí.
Pro každého lidového vůdce - a pro ty arabské to platí snad ještě více - je stejně důležitý jak hlas paláců (a odsud, zvláště z Egypta a Saúdské Arábie, se Nasralláhovi dostalo silné kritiky), tak hlas ulice. A ta přes stovky obětí mluví jasně. Stačí si jen poslechnout tisíce mobilních telefonů na Blízkém východě, které místo vyzvánění přehrávají jeho projevy, podívat se na monitory počítačů, jejichž ikony leží na pozadí jeho tváře, koupit si telefonní kartu, ze které hledí Nasralláhova obrýlená tvář, či se podívat na demonstraci proti Blairově návštěvě Bejrútu, kde vedle červeno-bílých libanonských vlajek se zeleným cedrem uprostřed vlaje žlutý prapor Hizballáhu se zelenou rukou třímající samopal Kalašnikov. Sajjíd Hasan Nasralláh, duchovní, politik, popstar i terorista, se definitivně stal nedělitelnou součástí nepřehledné reality Blízkého východu.

 

Jakub Szántó

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější