Arthur Schlesinger | Reflex.cz
reklama
nahoru

Arthur Schlesinger

Veronika Bednářová29. března 2007 • 02:15

Historik ARTHUR M. SCHLESINGER (1917–2007) miloval večírky, martini, bourbon a puntíkované motýlky. Zemřel poslední únorový den v New Yorku na infarkt. Vlivný liberální hlas politiky USA byl jednou z posledních osobností zlatého věku amerických intelektuálů. Jako zvláštní poradce prezidenta Kennedyho umožňoval totiž Bílému domu nevídané: spojení s akademickými, intelektuálními a kulturními kruhy.

reklama

„Historik má buď analytický, nebo romantický způsob myšlení. Nejlepší mají obojí,“ napsal Arthur Schlesinger mladší ve své nejslavnější knize Tisíc dní: J. F. Kennedy v Bílém domě a jistě ne náhodně tak definoval sám sebe.
Americkou historii viděl jako nepřetržitý koloběh střídající se liberální a konzervativní moci. Nesnášel proto ani pravicové, ani levicové extrémy: cokoli, co popíralo „neutuchající napětí“ dynamické demokracie. Dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších myslitelů amerického liberalismu období studené války.

JEDNO MARTINI PO OBĚDĚ

I v posledních letech, ve stáří, zůstal činorodý.
Žil ve svém manhattanském bytě, plném knih a obrazů, s výhledem na East River. Vstával v osm, v poledne si dal oběd a se svou druhou ženou Alexandrou Emmetovou martini.
Celý den strávil psaním. Nad stolem měl tři portréty: olejomalbu svého otce – historika Arthura Schlesingera staršího, akvarel prezidenta Roosevelta a podepsanou fotografii Roberta Kennedyho s věnováním „mému kolegovi liberálu“.
Často a dost provokativně psal do novin, pětadvacet let spolupracoval s deníkem Wall Street Journal. Od roku 2005 do své smrti měl vlastní internetový blog na politickém serveru The Huffi ngton Post.
Poslední knihu vydal tento neúnavný kritik války ve Vietnamu v roce 2004. Jmenuje se Válka a americký prezidentský úřad a je to další z nekonečné řady knih, které se tak dobře prodávají, protože vysvětlují omyl války v Iráku.
Schlesinger už před třemi lety shrnul doporučení americké administrativě do jedné věty: „Čím déle zůstaneme, tím více problémů naděláme.“

PĚT TISÍC SLOV

Historických knih napsal dvacet. Mnohé z nich v češtině nikdy nevyšly, kvůli době, ve které vznikly. Jsou ale čtivé, skvěle vyprávěné, v anglicky mluvícím světě se z nich staly bestsellery. A dvě generace Američanů, jak napsaly New York Times, díky nim diskutovaly o minulosti. Obdiv za akademickou práci získal Arthur Schlesinger už v jedenadvaceti letech: první knihu, která se věnovala polozapomenutému americkému intelektuálovi devatenáctého století Orestovi A. Brownsonovi, vydal v roce 1939. Kritika v New York Times tehdy uvedla, že se zrodil badatel nové generace se zvláštním talentem pro historický portrét.
Fascinován silnými demokratickými prezidenty Spojených států, dostal za své knihy Národní knižní cenu a také dvě Pulitzerovy ceny: poprvé v roce 1945 za Věk Jacksona, portrét sedmého prezidenta USA Andrewa Jacksona (1767 – 1845), zakladatele moderní Demokratické strany. Druhou Pulitzerovu cenu mu v roce 1965 vynesla kniha Tisíc dní, nejpodrobnější kronika Kennedyho prezidentství. V padesátých letech se proslavil několikasvazkovou publikací Věk Roosevelta, který mnoho historiků považuje za Schlesingerovo nejlepší dílo.
Jeho norma byla pět tisíc slov denně, tedy zhruba sedmnáct stran strojopisu. Celý život ale litoval, že nebyl pracovitější a že se od akademického bádání nechával odehnat vzrušujícími, aktuálními politickými událostmi: „Napsal jsem stovky tisíc slov pro noviny a časopisy a mohl jsem je radši napsat do knih. Pak bych byl se svým životem víc spokojen,“ řekl v rozhovoru na konci devadesátých let.

INTELEKTUÁL V BÍLÉM DOMĚ

Arthur Schlesinger byl však výjimečný právě v tom, že jeho knihy neplnily jen univerzitní knihovny, ale měly platný a aktivní hlas v americké politice.
V roce 1947 například založil spolu s Eleanor Rooseveltovou (manželkou F. D. Roosevelta, známou pod přezdívkou první dáma světa) a dalšími lobbistickou společnost Americans for Democratic Action (ADA), dodnes velmi vlivnou liberální organizaci.
Ve své klasické a kdysi vlivné knize statí The Vital Center (Vitální centrum, 1949) jasně vytyčil liberální domácí a antikomunistickou zahraniční politiku USA. V ní popsal i svůj osobní postoj pragmatického, antikomunistického liberála, který se stal do jisté míry vzorem demokratických politiků typu Kennedyho a posléze i Clintonovy éry.
Po třech letech práce v Bílém domě (1961 až 1964) pracoval Schlesinger na prezidentské kampani Roberta F. Kennedyho (1968), pojmenoval po něm svého nejmladšího syna a napsal o něm další knihu, Robert Kennedy a jeho doba. „John Kennedy byl realistou, který se brilantně maskoval jako romantik, zatímco Robert Kennedy byl romantikem, jenž se tvrdohlavě maskoval jako realista,“ řekl o bratrech, kteří byli zastřeleni v rozmezí pětiletky. Atentát a smrt dalšího přítele se mu staly námětem pro netypicky pesimistickou sbírku statí, jež v roce 1969 vyšly pod názvem Krize sebedůvěry: Ideje, moc a násilí v Americe.
Z obou Schlesingerových knih o rodině Kennedyů se staly často zpochybňované bestsellery.
Známý americký spisovatel Gore Vidal dokonce označil první z nich za politickou novelu. Schlesinger prý mrtvého prezidenta příliš omlouval: například se nikdy nezmínil o jeho přehnané lásce k ženám a k sexuálním hrátkám s nimi. „Nikdy jsem nezažil, že by jeho záliba v ženách – s výjimkou Caroline batolící se v Oválné pracovně – zasahovala do jeho úkolů ve veřejném životě,“ napsal později liberál Schlesinger, který se ještě v devadesátých letech energicky zastával prezidenta Clintona při jeho skandálu s Lewinskou.
„Jsem si jist, že moje zalíbení v rodině Kennedyů částečně zastínilo můj úsudek, ale totéž se stalo u prezidentů Jacksona a Lincolna,“ řekl v rozhovoru v roce 2004. „Nemusíte lidi znát, abyste byli proti nim nebo pro ně,“ dodal historik, pro kterého byla, jak píše ve svých pamětech, největší rozkoš bádat v dopisech psaných ručně. Čas strávený v archívu mu prý ubíhal rychleji než kdekoli jinde.
Mnoho Schlesingerových kritiků považovalo dvojjedinou roli historika a politického aktivisty za jasný střet zájmů. „Vždycky jsem kombinoval akademický život s tím, čemu teoretici říkají ‚skutečný život’,“ řekl kdysi pro deník Boston Globe. „Jsem-li uvědomělý občan, neznamená to, že nejsem dobrý historik.“

DVORNÍ FILOZOF

V knize Roberta Daleka Kennedy: Nedokončený život (česky vyšla loni) vzpomíná autor, jak si Kennedy vybíral kandidáty na jednotlivé posty své administrativy. Když mu potenciální spolupracovníci vysvětlovali, že si na tu či onu práci netroufají, protože ji nikdy nedělali, Kennedy odpovídal, že on také nemá žádné zkušenosti s prací prezidenta. S jistou lehkomyslností jim vysvětloval, že se všichni budou svoji práci učit. Když se zeptal Arthura Schlesingera, zda by nechtěl být velvyslancem, Schlesinger odpověděl, že by raději zůstal v Bílém domě. Kennedy souhlasil a Schlesinger nervózně řekl: „Ale nevím, co tady budu dělat.“ „To já taky ne,“ odpověděl Kennedy. „Můžete ale vsadit na to, že budeme mít oba tolik práce, že ji za osm hodin denně nestihneme.“
Co tedy v Bílém domě dělal? Mimo jiné pořádal vzdělávací semináře pro členy administrativy. S prezidentem se pak scházel dvakrát nebo třikrát týdně k pravidelným diskusím a polemikám: měl za úkol objasňovat liberálům vládní kroky doma i v zahraničí. Zároveň byl, cituje kniha, „autorem inovací, nápadů a občasných projevů na nejrůznější témata“.
Schlesinger pak během života často opakoval část projevu J. F. Kennedyho, který pronesl v prvním roce své prezidentské funkce. Odborníci považují tuto pasáž za příklad Schlesingerovy práce. „Musíme si uvědomit, že Spojené státy nejsou ani všemohoucí, ani vševědoucí – žije tu jen šest procent světové populace; nemůžeme nutit naši vůli zbylým devadesáti čtyřem procentům lidstva; nemůžeme napravovat všechny špatnosti či odvracet všechna neštěstí; neexistuje americké řešení pro každý světový problém.“

ZÁTOKA SVINÍ

Práci pro Kennedyho považoval za „to nejzábavnější, co ho kdy v životě potkalo“, i když s ním zažil několik zahraničněpolitických krizí. Krátce po inauguraci byl prezident například postaven před již hotový plán CIA na svržení režimu Fidela Castra na Kubě. Byla to v podstatě invaze vojenských oddílů exilových Kubánců na ostrov v místě zvaném Playa Girón v Zátoce sviní. Schlesinger byl jako jeden z mála otevřeně proti a na Kennedyho naléhal, aby se k pochybné vojenské operaci nenechal dotlačit.
Považoval za „poněkud nebezpečné spustit akci jen proto, že CIA má pod palcem bandu lidí, se kterými si dost dobře neví rady“. Spolu s ostatními také tvrdil, že USA jedním dechem obviňují Kreml z porušování práv na sebeurčení a zároveň plánují vpád do země, která je nemůže ohrozit. I přes velké váhání se akce uskutečnila – a skončila obrovským americkým fiaskem. Ostatně, i když Schlesinger celý život nenáviděl Castra, nikdy nepřestal kouřit kubánské doutníky. Pozdního ledna 1964, dva měsíce po úspěšném atentátu na Kennedyho, oznámil Bílý dům Schlesingerovu rezignaci: poradcem prezidenta Johnsona přestal být k 1. březnu.
„Bez Kennedyho už to žádná zábava nebyla,“ vysvětlil později.

SCHLESINGER A SYN

Narodil se 15. října 1917 v Columbusu, hlavním městě státu Ohio, jako Arthur Bancroft Schlesinger. Svého otce – také věhlasného historika – obdivoval „mladý Arthur“, jak se mu říkalo, tak, že si nechal změnit své prostřední jméno – stal se z něj A. M. Schlesinger Jr.
Otec mu jednou, po přečtení povedené školní práce, řekl: „Pojmenovávat věci pravými jmény je potěšení.“ Schlesinger junior si to podle vlastních slov pamatoval celý život.
Od roku 1924 pak rodina žila v Cambridgi ve státě Massachusetts, neboť otec získal na Harvardské univerzitě doživotní profesorskou pozici – dodnes se tam po obou rodičích jmenuje rozsáhlá a důležitá knihovna věnovaná historii žen v Americe. Mezi vlivné a zajímavé rodinné přátele patřil mimo jiné i humorista James Thurber.
Schlesinger, chytrý tak, že přeskočil druhou a čtvrtou třídu, miloval romány a encyklopedie. Své rodiče nudil tím, že jim a jejich hostům recitoval přesné statistiky, mimo jiné o počtu obyvatel hlavních měst světa. Svou matku jednou překvapil větou: „Jak mohu být zticha, když trváš na svých prohlášeních, která nejsou fakticky správná?“
Učil se skvěle, jako zázračné dítě dodělal prestižní střední školu už v patnácti a vydal se s rodiči a bratrem Tomem na roční cestu po Evropě. Svět tak poznal podrobně nejen při tomto pobytu, ale i jako pracovník tajné služby, předchůdkyně dnešní CIA, během druhé světové války.
Pak začal studovat na Harvardu historii a literaturu. Pro studentský časopis pracoval jako divadelní kritik. Už tehdy však Arthur Schlesinger Jr., mladík v obleku a v brýlích s kostěnými obroučkami, miloval film. Vždycky si vedl podrobný deník, kam si zapisoval obsahy i hodnocení všech filmů, které viděl. Oba bratři Kennedyové se mu později často smáli, když ve volných chvílích poctivě psával filmové recenze pro společenské časopisy Vogle, Show nebo Saturday Review. Láska k filmu se mu hodila i tehdy, když do kina doprovázel první dámu Jacqueline Kennedyovou.
Celý život sice chodil v obleku a působil jako prototyp muže z elity východního pobřeží, miloval ale hvězdy, show-business a zábavu: dodnes se traduje historka, jak se oblečený koupal v bazénu na večírku u Roberta Kennedyho.
Do svého deníku si, když se 19. května 1962 setkal s Marilyn Monroeovou (zpívala tehdy v Madison Square Garden Kennedymu píseň Happy Birthday, Mr. President), napsal: „Nemyslím si, že jsem někdy v životě viděl někoho tak krásného: byl jsem okouzlen jejím chováním a vtipem, pro tentokrát tak zakrývaným, ale i tak bezelstným a nakažlivým. Ale cítil jsem z ní něco otřesně nereálného – jako mluvit s někým pod vodou. Bobby (Kennedy) a já jsme o ni z legrace soupeřili: byla k němu milá, ke mně příjemná – ale pak se vzdálila do své vlastní třpytivé mlhy.“

ŘEKNI, KDE TY MOZKY JSOU

Když v květnu 2006 zemřel Schlesingerův celoživotní přítel a kolega z Harvardu, neméně slavný profesor ekonomie John Kenneth Galbraith, snažil se novinář John Harris v článku o Galbraithovi přijít na to, jak je možné, že tito intelektuálové, kteří zásadně ovlivnili americké veřejné dění po druhé světové válce, dnes nemají následovníky. „Byli na titulních stranách časopisu Time … bojovali proti republikánům a vždycky, když vyhráli, obsadili potřebná místa ve vládě … vesele se zařadili mezi filmové hvězdy … byly s nimi rozhovory v Playboyi … byli blízcí rodině Kennedyů, která symbolizovala propojení celebrit a politiky … a samozřejmě, byli na černé listině Richarda Nixona,“ charakterizuje energii této vymírající generace Harris v článku pro Washington Post a ptá se, kde jsou dnes vzdělanci, kteří by stejně jako Schlesinger oslovovali zároveň elity i širokou čtenářskou veřejnost.
Možná za to může globalizace, spekuluje autor, díky níž je na světovém intelektuálním poli více hráčů s menšími rolemi, než tomu bylo kdysi. Možná za to může televize, která v mnohém změnila a zpovrchnila povahu veřejných debat.
A možná za to mohou současné americké univerzity se svými stále se zužujícími specializacemi, jež nemají čas kultivovat intelektuály s mezioborovým rozletem. Jejich studenti se nemají čas přátelit a vzájemně ovlivňovat. Bohužel.

Veronika Bednářová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama