Jindřich Wankel | Reflex.cz
nahoru

Jindřich Wankel

Miroslav Jeřábek5. dubna 2007 • 11:03

Před 110 lety, 5. dubna 1897, zemřel v Olomouci významný lékař, archeolog, antropolog a krasový badatel evropského významu Jindřich Wankel. Svými výzkumy v Moravském krasu položil základy moderní české archeologie a přiblížil tuto oblast evropské veřejnosti. Velkou měrou přispěl také k emancipaci a rozvoji české společnosti.

Wankelova rodina pocházela ze Švédska. Ve středověku přesídlila do Německa a od 15. století je možné sledovat její rodokmen, jenž je zachován na farním úřadě v obci Hammelburgu nedaleko Würzburgu. Příslušníky rodiny byli většinou řemeslníci protestantského vyznání. Za zmínku stojí Jacob Faulstig, kněz v Dlažimi u Žatce, který založil nadaci, jež měla vydržovat členy rodiny na kněžských studiích. Nadace byla později rozšířena i na světské studium, čehož poprvé využil Damián Wankel, který odešel do Prahy studovat práva. Stal se zemským úředníkem a v roce 1806 se oženil s Magdalénou Schwarzovou, pocházející po matce z české rodiny Stránských.

OSUDOVÁ CESTA NA MORAVU


Damián Wankel žil s rodinou na Malé Straně ve Valdštejnské ulici. Bylo to v době německých škol a úřední řeči, ale v prostředí obrozenských snah a začátků českého spisovného jazyka. Měli osm dětí, z nichž dorostly čtyři: Barbora-Betty, Vilém, Karolina a Kašpar Jindřich. Ačkoliv matka vnesla do rodiny českého ducha, děti prošly německými školami a český pravopis neuměly. Jenže to bylo tehdy docela běžným jevem.
Vilém byl výtvarně nadaný a učil se malovat v rodině Mánesů. Dcery se neprovdaly. Kašpar Jindřich, narozený 15. července 1821, jevil od dětství sklon k přírodním vědám, a tak studoval medicínu. Byl žákem slavného anatoma Josefa Hyrtla, který mu ještě za studií nabídl místo asistenta na univerzitě v Istanbulu. Kašpar Jindřich nepřijal, studium ukončil v roce 1847 a poté pracoval v nemocnici Milosrdných bratří v Praze na Františku. Ještě tentýž rok ale odjel na studijní cestu do Vídně, aby získal zkušenosti v tamních nemocnicích.
Při zpáteční cestě se zastavil na Moravě u svého přítele Ludvíka Waltra, který ho seznámil s účetním Salmových závodů – jistým Bartelmem. Wankelovi se na Moravě líbilo a začal se zajímat o místo hutního lékaře v Salmových závodech. Jenže přišel bouřlivý rok 1848. Wankel se zúčastnil bojů na pražských barikádách a léčil raněné.
Co se má stát, stane se. A Wankel byl následujícího roku jmenován lékařem Salmovských železáren v Jedovnici. Jejich majitel Hugo Karel Salm byl synem starohraběte Huga Františka Salma, přírodovědce a konstruktéra, který přivedl závody na evropskou úroveň. Byl také spoluzakladatelem Františkova muzea v Brně, podporovatelem Josefa Dobrovského a jedním z prvních krasových badatelů.

KOSTRA JESKYNNÍHO MEDVĚDA


Na podzim 1849 přijel Wankel do Jedovnic. Tamní krasová krajina na něj ihned zapůsobila a probudila v něm touhu prozkoumat ji. Byla tu ale jeho lékařská praxe, která mu zabírala spoustu času. Wankel měl k dispozici kočár a v zimě jezdil za pacienty na saních, protože sníh sahal často až ke střechám chalup. V domácnosti mu pomáhala sestra Betty, jež za ním jezdila z Prahy. Každou volnou chvíli trávil však ve sloupských jeskyních a kopal a kopal – kostního materiálu rychle přibývalo, Wankel identifikoval pozůstatky jeskynního medvěda, lva, hyeny, rosomáka a soba.
V roce 1850 uspořádali brněnští přírodovědci v Adamově slavnost na počest stého výročí narození geologa Abrahama Wernera. Wankel při té příležitosti vystavil kostru jeskynního medvěda, kterou několik měsíců sestavoval z nalezených pozůstatků. Kostra měřila jeden sáh a z Jedovnice, do Adamova ji neslo dvanáct horníků. Při cestách za nemocnými se v Klepáčově seznámil s Eliškou Šímovou, o jedenáct let mladší, jež pocházela z měšťanské rodiny ve Znojmě. V srpnu 1851 se konala svatba. Wankelovi bydleli v Blansku, k dispozici dostali tři pokoje zdejšího zámku a jejich manželství bylo od počátku docela šťastné. Také starohrabě Salm si Wankela vážil jako výborného lékaře a zároveň v něm viděl pokračovatele krasového bádání svého otce. Jednoduše, harmonický život.
Brzy se narodila dcera Aurelka, jenže ta v sedmi měsících zemřela. Roku 1853 se narodila Lucie, 1855 Karla a o dvě léta později Vlasta. Asi tři roky po svatbě se Wankelovi přestěhovali ze zámku do nově postaveného domu v předzámčí. Dům měl osm místností, výhled na okolní kopce a Staré Blansko s kostelem. Wankel tu měl ordinaci i lékárnu a ukládal zde také svoje sbírky.
Také v Blansku pokračoval Wankel ve svých výzkumech. Hrabě Salm mu dal k dispozici svoje horníky. Wankel najímal i dobrovolníky, které sám platil.
Znovu ho také provázela časová tíseň. Lékařské povinnosti zabíraly spoustu času, a tak se naskytla dlouhá období, kdy se do jeskyní vůbec nedostal. Přesto dospíval k pozoruhodným výsledkům, jež od počátku padesátých let publikoval ve společenských a odborných časopisech v českých zemích, ve Vídni i Lipsku.
Slibně započatá práce se zbrzdila v roce 1859. Rakouská monarchie vedla neúspěšnou válku proti Francii a Sardinskému království v severní Itálii a do českých zemí se vraceli ranění. Salmové si přáli, aby se na jejich panství léčili, a požádali Wankela, aby pro ně zařídil nemocnici. Podobně léčil vojáky i za rakousko-pruské války v roce 1866. Pruská vláda ho za to odměnila Záslužným křížem s korunou a penězi.

MÁNESŮV PRAPOR


Jindřich Wankel byl společenský člověk. Zajímal se o vše, co se v Blansku dělo. To bylo tehdy okresním městečkem náležejícím k boskovickému hejtmanství. Mělo dva tisíce pět set obyvatel české a dvě stě německé národnosti.
Na Wankelovo pozvání přijeli do Blanska poslanci František Rieger, František Brauner, Václav Zelený, Alois Pražák, Jan Helcelet a Jihoslovan Lovro Toman. Ve dnech 15. a 16. září 1861 společně navštívili propast Macochu, sloupské jeskyně, Josefovské údolí a Býčí skálu. Pro celý kraj to byla velká událost, a tak zněly v ozářeném podzemí jeskyní plamenné projevy, hudba i zpěv.
Manželé Wankelovi patřili také k blanenským občanům, kteří v roce 1862 založili Pěveckočtenářský spolek Rastislav. Chtěli tak posílit český národní život ve městě, přičemž tyto snahy urychlilo blížící se tisící výročí příchodu byzantské mise bratrů Konstantina (Cyrila) a Metoděje na Moravu. Proto i název Rastislav, podle velkomoravského knížete.
Spolek založil pěvecký sbor, pořádal besedy, hrály se šachy, recitovalo se, provozovalo divadlo.
Zvláštním cílem spolku bylo šířit českou kulturu mezi dělníky. Je třeba říct, že ho podporoval také starohrabě Hugo Karel František Salm se svou manželkou Alžbětou.
Členové spolku chtěli mít vlastní prapor. Na jeho zhotovení věnoval ředitel místních železáren Ignác Vondráček 1000 zlatých. Trval však na tom, že prapor bude skutečným uměleckým dílem českého umělce. Wankelovi proto oslovili svého přítele, malíře Josefa Mánesa. Ten slíbil vytvořit návrh a postarat se také o jeho technické provedení. Dopisoval si pak s Eliškou Wankelovou, a to – co je zajímavé – německy. V jednom z dopisů se omlouvá, že navštěvoval německé školy, a neovládá proto český pravopis.
Slavnost svěcení praporu se pak uskutečnila v srpnu 1864.
Wankel se s Josefem Mánesem seznámil roku 1848 během vypjatých bojů na pražských barikádách. Malíř pak Wankelovy navštěvoval při svých cestách na Moravu a Slovensko. Na slavnosti svěcení praporu portrétoval Wankelovu dcerku Karličku, vytvořil i několik kreseb krajiny Moravského krasu. Zdá se, že tyto návštěvy měly pro Mánesův život značný význam.
S Wankelovými jej spojoval zájem o etnografii a jeho přítel mu v neposlední řadě pomáhal v léčení psychických potíží.

CESTY A PROBLÉMY


V tradici svého otce pokračovaly i Wankelovy dcery. Lucie se v roce 1870 provdala za učitele Františka Bakeše. Brzy nato se Wankelovi seznámili s MUDr. Vilibaldem Absolonem, jenž se následujícího roku oženil s Karlou. Její manžel Wankelovu rodinu seznámil se svým přítelem, učitelem Slovanského gymnázia v Olomouci Janem Havelkou – a ten, jak jinak, si v roce 1874 vzal Vlastu. Jediná z dcer, Madlenka, se nikdy nevdala.
Roku 1867 odcestovali Wankelovi na Světovou výstavu do Paříže. Wankel tu spatřil nálezy z jeskyně La Madeleine a uvědomil si souvislost se svými výzkumy v jeskyni Býčí skála. Po návratu domů se na tuto tajemnou sloj zaměřil.
Nejprve prokázal její osídlení z halštatské doby a o dva roky později tu nalezl proslulou bronzovou sošku býčka.
Výzkumy přinesly Wankelovi mezinárodní uznání. Stal se členem vědeckých společností ve Vídni, Praze a Mohuči. Roku 1873 vystavoval své sbírky na Světové výstavě ve Vídni, na kongresu lékařů a přírodovědců v Grazu a na archeologickém kongresu v Kyjevě. Přednášel na kongresech antropologů v Kostnici a v Mnichově. V roce 1879 odcestoval Wankel s dcerou Lucií do moskevského Kremlu na sjezd a výstavu antropologů. Následujícího roku cestoval do Berlína, kde vystavoval železný prsten z Býčí skály. Roku 1882 vydal knihu Bilder aus der Mährischer Schweiz und ihrer Vergangenheit (Obrazy z Moravského Švýcarska a jeho minulosti). Jedná se o knihu vlastivědnou, nikoli odbornou.
I proto je téměř nepochopitelné, že v češtině vyšla až po sto letech, v době, kdy již byla řada autorových závěrů překonána.
Zahraniční cesty (mimo jiné i do Bulharska, Řecka, Sýrie a Palestiny), korespondence a výzkumná činnost Wankela stále více finančně vyčerpávaly. Na obzoru se objevily problémy.
V roce 1872 se vzdal vedení železáren jejich dosavadní majitel K. H. Salm a předal je svému synovi. Jenže mladého hraběte Wankelovy výzkumy ani v nejmenším nezajímaly.





































V únoru 1883 obdržel Jindřich Wankel dekret k odchodu do penze. Stálo v něm, že musí opustit svůj byt v předzámčí, kde měl uloženy všechny sbírky. Ty obsahovaly přes osm tisíc exemplářů včetně takových unikátů, jako byla kostra jeskynního medvěda nebo lidské kostry z Býčí skály. Wankel na přestěhování sbírek myslel již dříve, a proto je nabízel Františkovu muzeu v Brně (dnes Moravské zemské muzeum).
Setkal se však s nezájmem stejně jako při jednání s Národním muzeem v Praze. Řešením mohlo být uložení sbírek v rajhradském klášteře, avšak poté, co tamní opat Günter Kalivoda zemřel, padla i tato naděje. Wankel musel do měsíce vyklidit byt, a tak uvítal nabídku vídeňských badatelů, kteří sbírky zakoupili pro Dvorské muzeum (dnes Naturhistorisches Museum). Tam jsou uloženy dodnes.
Wankelovy těžkosti v posledních letech života tím nekončily. Tragicky zemřela jeho sestra Betty, brzy nato přišlo úmrtí zetě Vilibalda Absolona. Wankel se přestěhoval do Olomouce, kde si na Blažejském náměstí koupil dům a žil z důchodu, který stačil jen na nejskromnější život. V Předmostí u Přerova studoval tábořiště lovců mamutů, v Olomouci stál se svým zetěm Janem Havelkou u zrodu Vlastivědného spolku musejního, jenž vydržoval první české muzeum na Moravě. Také Havelka však nečekaně zemřel. Za finanční tísně a zdravotních problémů si Jindřich Wankel přál odejít k dcerám do Prahy, avšak 5. dubna 1897 náhle zemřel.
Na jeho dílo navázali další členové rodiny. Všechny dcery byly vynikající etnografk y, Lucie Bakešová spolu se synem Jaroslavem a za podpory prezidenta T. G. Masaryka založila Dům útěchy v Brně, z něhož se vyvinulo uznávané onkologické pracoviště. Prosadili se i vnukové Karel Absolon a Jaroslav Bakeš. Absolon se stal vynikajícím archeologem a krasovým badatelem a Bakeš proslul jako skvělý chirurg, jehož jméno dnes nese chirurgická nemocnice v Brně.

Miroslav Jeřábek


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější