Tajný spolek, který má vliv na chod současného světa
Během tří květnových dnů zažil athénský Astir Palace jednu z nejslavnějších chvil své existence. Do luxusního hotelu se sjela západní aristokratická, politická a obchodní elita na jednání tzv. Bilderberského klubu, který obklopuje od jeho vzniku v roce 1954 těžko proniknutelná bariéra ticha.
Kdo se letos setkání zúčastnil? Předseda Evropské komise José Barroso a americký diplomatický veterán Richard Holbrooke, prezident Světové banky Robert Zoellick a jeho protějšek z Evropské banky Jean-Claude Trichet. Aristokracii reprezentovaly nizozemská královna Beatrix a španělská královna Sofi e, velký byznys zastupovali Domenico Siniscalco z finančního impéria Morgan Stanley a John Elkann ze stále dravější automobilky Fiat. Seznam zhruba sto dvaceti účastníků představuje exkluzívní vzorek z dnešní elity Evropy a Ameriky.
Kromě jmen je - oproti předchozím ročníkům - známé také letošní téma: finanční krize světa. Podle britských Timesů se v klubu diskutovalo, zdali hospodářský propad brzdit a vystavit tak svět delším a bolestivějším problémům, nebo zažít prudší, ale kratší depresi, z níž vzejde nové, efektivnější mezinárodní uspořádání toků peněz, ovšem na úkor pravomocí jednotlivých národních států.
Z TROSEK DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
Přes mimořádně přísné utajení všech setkání klubu - letos řecká vláda na ochranu hermeticky uzavřeného hotelu poskytla vedle stovek policistů a námořníků i pobřežní čluny a dvě stíhačky F-16 - je už ledacos o Bilderbergu známo.
Největší pravidelné setkávání západních aristokratů, politických a ekonomických lídrů, kteří spolu bez zvědavých očí a uší médií nerušeně diskutují o světových problémech, mělo už ve vínku velmi ambiciózní cíle. Uprostřed zuřící studené války chtěli otcové zakladatelé - polský aktivista Józef Hieronim Retinger, nizozemský korunní princ Bernhard, tehdejší belgický premiér Paul Van Zeeland a šéf spotřebního gigantu Unilever Paul Rijkens - prohloubit těsnou vazbu mezi Evropou - v dobovém kontextu tou západní - a Amerikou. Chtěli jít ale ještě dál než tehdy mladičká Severoatlantická aliance, založená v dubnu 1949, jejíž cíle legendárně zformuloval její první generální tajemník lord Ismay: "Udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi." Zakladatelé si přáli, aby Amerika a západní Evropa spolu vytvořily jednu celistvou baštu svobody, založenou na sdílených kulturních ideálech.
Propagátorem této myšlenky byl především Józef Retinger, chráněnec polského aristokrata vévody Zamojského a vynikající absolvent pařížské Sorbonny, kterého ovlivnilo běsnění obou světových konfliktů.
Podobně jako jeho přátelé z francouzského odboje i on viděl jedinou možnost ve sjednocení celého kontinentu. Pouze jednolitá Evropa, nejlépe jako federativní stát, mohla v jeho očích přinést mír a stabilitu zbídačelým národům, a proto stál u zrodu Evropského hnutí, vlivného politického proudu, jenž od svého založení na konci čtyřicátých let až dodnes představuje jeden z hlavních motorů evropské integrace. Když vypukla studená válka, musel však Retinger pozornost zaměřit i na svůj druhý velký projekt - upevňování transatlantické vazby.
Díky jeho vlivným přátelstvím a neúnavné aktivitě v zákulisí nejvyšších mocenských kruhů se o Retingerovi začalo mluvit jako o muži, jenž se může kdykoliv spojit s americkým prezidentem či britským premiérem.
VLIVNÝ KLUB EURO-AMERICKÉ SPOLUPRÁCE?
Začátek padesátých let zaměstnal americkou zahraniční politiku válkou v Koreji, Indočíně a mnoha dalšími krizemi studeného konfliktu. Západoevropská politika se začala uzavírat do vlastních problémů poválečné obnovy a atlantická náklonnost ochladla. V mnoha zemích - především ve Francii a v Itálii - začaly silně narůstat protiamerické postoje.
Józef Retinger a jeho političtí přátelé tomu nehodlali jen přihlížet. Někdy kolem roku 1952 přišel polský zákulisní hráč s nápadem uspořádat americko-evropskou konferenci politických elit. Pro svou ideu získal řadu vlivných lidí. Jeho přítel princ Bernhard později vzpomínal: "Šlo o to, dostat na jedno místo dva zástupce z každé pozvané země. Jednoho konzervativce a jednoho liberála."
První zasedání neformální elitní skupiny proběhlo mezi 29. a 31. květnem 1954 v idylické vesnici Oosterbeek nedaleko nizozemského Arnhemu. Místo konference, elegantní hotel Bilderberg, dalo později celému klubu jméno. Třídenní jednání bylo zjevně úspěšné. Jeho účastníci rozhodli, že původně jednorázové setkání se bude každoročně opakovat. Obě hlavní osobnosti, agilní Retinger i charismatický princ Bernhard, se postavily do čela neformálního uskupení. První jako tajemník, druhý jako jeho předseda. Vznikl také dvoučlenný řídící výbor, po jednom zástupci za každý kontinent, který měl připravovat další setkání.
Během několika málo let se setkání elit rozrostlo na zhruba 120 až 150 účastníků nejméně z 18 evropských zemí, USA a Kanady. Kromě předsedy, tajemníka a řídícího výboru s kanceláří na půdě univerzity v nizozemském Leidenu nemá Bilderberg žádné formální struktury. Přesto za půlstoletí jeho existence vyrostlo cosi jako vnitřní jádro několika desítek každoročních účastníků, mezi nimiž nechybí například někdejší americký ministr zahraničí Kissinger, magnát a filantrop Rockefeller či bývalý šéf americké centrální banky Greenspan.
Tématem setkání jsou zjevně vždy aktuální politicko-ekonomické otázky světa. Jak prozradil současný předseda Bilderbergu, belgický vikomt Étienne Davignon, významný byznysmen a někdejší viceprezident Evropské komise, v jednom ze vzácných rozhovorů, "Bilderberg se nesnaží dosáhnout nějakých závěrů. Nemá ambici říct, co je třeba udělat. Každý po jednání odjíždí se svými vlastními dojmy. Umožňuje nám to vést debaty zcela otevřeně a upřímně a zjistit, co nás rozděluje. Byznys ovlivňuje společnost a politika ovlivňuje společnost - tak to zkrátka je. V žádném případě ale byznys neupírá právo demokraticky zvoleným lídrům vládnout svým zemím."
Podle vnitřních pravidel probíhá pracovní část vždy od 8.00 do 20.00 hodin s přestávkami na občerstvení. Každý má právo na pětiminutový (dle jiných zdrojů sedmiminutový) příspěvek. Během následné diskuse je možné po dobu dvou minut reagovat. Pořizují se zápisy, ale striktně bez uvedení jména hovořících. Podobně jako témata i tyto zápisky zůstávají neveřejné a v držení tajemníka. Účastníci jsou vyzváni k mlčenlivosti, mají však právo seznámit s obsahem jednání své národní vlády.
S výjimkou roku 1976, kdy předsedu Bilderbergu, prince Bernharda, postihl úplatkářský skandál kolem amerického vojenského koncernu Lockheed a setkání se nekonalo, probíhala jednání západních elit vždy pod rouškou utajení a za vzrůstajícího zájmu světových médií zcela nerušeně každý rok.
NEJVĚTŠÍ SVĚTOVÉ SPIKNUTÍ?
Stejně jako jiná utajená jednání mocných i Bilderberg přitahuje úvahy o tajemných spiknutích s cílem ovládnout to či ono. V případě klubu má jít dokonce o snahu podmanit si celou naši planetu. Přední konspirologové, jako Jim Tucker či Daniel Estulin, označují uskupení pouze za zástěrku pro kamarilu vyznávající ideologii Nového světového řádu neboli globálního spiknutí s cílem rozpustit všechny národní vlády ve prospěch celosvětového autokratického řádu, ovládaného úzkou elitou mocných. Jinými slovy, dle konspirologů má být Bilderberg runou staletých snah zednářů, rosenkruciánů, templářů a dalších.
Pravidelní účastníci setkání Bilderbergu však trvají na tom, že jde pouze o pravidelná soukromá setkání lidí, již mají vliv a kteří se snaží diskutovat nejpalčivější problémy světa. Utajení je dle nich nutné pouze k tomu, aby potentáti, co zastávají vlivné politické či ekonomické posty, mohli bez obav svobodně vyjadřovat své osobní názory.
"Vždycky budou existovat lidé, kteří věří ve spiknutí, ale věci se na světě dějí daleko méně řízeným způsobem," namítá předseda Bilderbergu vikomt Davignon. Konspirologové si ale všímají často až nápadného personálního propojení Bilderbergu s řadou dalších vlivných a podobně tajnůstkářských uskupení a organizací. Jeden z jeho stálých členů a zároveň oblíbený terč konspirologických úvah, David Rockefeller, dnes čtyřiadevadesátiletý patriarcha mocného ameklanu, je současně čestným předsedou Rady pro zahraniční vztahy, mlčenlivého mozkového trustu, jenž od roku 1921 sdružuje americké elitní politiky a finančníky. A natolik významně ovlivňuje zahraniční směřování USA směrem k co největšímu zámořskému zapojení, že i někdejší mediální magnát a excentrický zakladatel stanice CNN Ted Turner prozradil autorovi tohoto článku, že "to jsou lidé, z nichž jde vážně strach. Lusknutím prstu dokážou kohokoliv zlikvidovat, takže když mě pozvali, cítil jsem se před nimi jako malý školáček."
Vedle předsednictví Radě pro zahraniční vztahy je Rockefeller také zakladatelem Trilaterální komise, jež po vzoru Bilderbergu a za účasti řady jeho členů sdružila v roce 1973 elity USA, Evropy a Japonska. Členy této organizace jsou nebo byli prezidenti Gerald Ford, Jimmy Carter, George Bush starší a Bill Clinton, ale také Češi Karel Schwarzenberg či Alexandr Vondra.
Sám Rockefeller jen přilil olej do ohně konspirologických úvah o světové nadvládě ve svých pamětech: "Někteří dokonce věří, že my Rockefellerové jsme součástí tajné kliky, která pracuje proti zájmům Spojených států. Že jsme internacionalisty a spikli jsme se s dalšími po celém světě s cílem vybudovat propojenou ekonomicko-politickou strukturu. Jednotný svět, chcete-li. Pokud stojí obvinění takto, jsem zde a hrdě se hlásím ke své vině."
Do údajného usilování o světovou nadvládu zapadá podle mnoha lidí i další skutečnost - nápadně úspěšný výběr zvaných hostů na jednání Bilderbergu. Nadějní bankéři Alan Greenspan a Ben Bernanke byli pozváni před tím, než se stali šéfy americké centrální banky. Bill Clinton přijel ještě jako arkansaský guvernér dva roky před svým zvolením prezidentem, Tony Blair jako vůdce labouristické opozice, také dva roky před nástupem do vrcholné funkce britského premiéra. Všichni nedávní předsedové Evropské komise tu před i po svém zvolení vystupovali. Vikomt Davignon ale mává rukou: "Řídící výbor jen dělá dobrou práci při výběru šikovných chlapců a děvčat, kteří stojí na počátku své kariéry a kteří se chtějí představit. Není to úplná náhoda, ale není to žádná předpověď. Pokud to pak někam dotáhnou, není to díky Bilderbergu, ale zásluhou jich samotných."
ČEŠTÍ HOSTÉ A MOTOR EVROPSKÉ INTEGRACE
Mezi hosty se na prestižním fóru objevili v minulosti i čtyři Češi, všichni při výkonu politické funkce úzce související s transatlantickou vazbou. Jako první v roce 1998 tehdejší šéf české mise při NATO a jeden z klíčových lidí stojících za naším vstupem do Aliance - Karel Kovanda. O rok později ho následoval předseda senátního zahraničního a obranného výboru Michael Žantovský. Jiřího Pehe, ředitele politického odboru prezidentské kanceláře Václava Havla, pozvali na setkání do švédského Stenungsundu v roce 2001. Zarického tím posledním Čechem na jednání Bilderbergu - v hotelu Westfi elds Marriott v americké Virginii - byl vloni ministr zahraničí Karel Schwarzenberg.
Zvláště jeho účast vyvolala vlnu rozhořčených reakcí: komunisté interpelovali v Parlamentu, europoslanci Bobošíková a Železný protestovali a prezidentův tajemník Jakl kritizoval. Objevila se totiž zpráva, že Bilderberg v roce 2008 bude probírat mimo jiné i schválení Lisabonské smlouvy. Karel Schwarzenberg všechny vyzýval, aby v setkání, jež podle jeho slov probíhá docela veřejně už padesát let, nehledali žádné tajemné pozadí. "Novináři zřejmě nejsou příliš zvídaví a zajímají se spíše o to, co se děje tady než na mezinárodní půdě. Žádné tajemno v tom není," uklidňoval.
Exministr zahraničí ostatně není jediným, na koho se v souvislosti s projednáváním unijní agendy na zasedáních Bilderbergu snesla kritika. Nejeden odpůrce evropské integrace vidí v klubu její hlavní motor. Na jeho zasedání údajně vznikají plány na další prohlubování vzájemné závislosti evropských zemí s cílem vytvořit Spojené státy evropské, které se vedle USA stanou jedním z pilířů celosvětové vlády. Že Bilderberg je jednou z významných sil za evropskou integrací, je přitom jedinou věcí, na níž se elitní klub se svými kritiky shodne.
Sjednocená Evropa byla snem zakladatele Bilderbergu Józefa Retingera a zůstala i snem mnoha jeho vlivných následovníků. Řada z nich ostatně vystupovala či dosud vystupuje v dalších Evropu sjednocujících hnutích a organizacích a stojí za mnohými klíčovými kroky, jako je celní unie, volný pohyb osob, rozšiřování Unie na východ či společná měna. Ostatně i předseda klubu vikomt Davignon se k euru jako k jednomu z největších úspěchů Bilderbergu otevřeně přihlásil.
JAKUB SZÁNTÓ, REDAKTOR ČT
