Neil Young | Reflex.cz
nahoru

Neil Young

VOJTĚCH LINDAUR18. dubna 2013 • 00:15
Neil Young
foto: Profimedia.cz

Přes spáleniště rocku a popu a přes krvavé řeky showbyznysu s kytarou v ruce a s věčnou vášní v srdci kráčí Neil Young (68), poslední z hippie--partyzánů dávných časů. S láskou ho sleduji od dávných časů – víc než pětačtyřicet let. Tento týden vychází jeho strhující životopis.

Přemýšlím, kdy jsem ho zaregistroval prvně: bylo to ještě s Buffalo Springfield nebo s Crazy Horse, jako folkaře s kytarou či (ne)člena superskupiny Crosby Stills, Nash & Young? Ono to vyjde nastejno: byla to láska na první poslech – a když jsem ho pak kdesi na obrázku viděl (s vlasy jak uhel do půli zad a tváří, která tolik připomínala milované divoké Apače) – i na první pohled. Snad jen Dylana jsem viděl na pódiu častěji.

 

Nejvíc jsem byl uchvácen z koncertů s Crazy Horse; do nekonečna protahovanou slastí čtyř muzikantů, kteří se okolo Younga seskupí jak hokejisté kolem Haška a pak páchají hudbu, jež se dostává pár metrů nad zem a poletuje v sonických improvizacích na známá témata: zhruba třičtvrtěhodinová verze jinak čtyřminutové Like a Hurricane na dánském festivalu Roskilde patří k mým nejsilnějším hudebním zážitkům v životě. Tak se nedivte, že popovídat si v poklidu s Neilem bylo (a naneštěstí dosud je) mou velikánskou touhou. Málem se mi to povedlo …

 

HIPÍKOVY SNY

To bylo tak: ve čtyřiadevadesátém se mi při pobývání v Torontu, Neilově rodném městě, povedlo seznámit s postarším už, ale přece velmi čiperným a pracovitým sportovním novinářem z Toronto Star Scottem Youngem, takto tatínkem mého drahého umělce. Bylo mu osmasedmdesát, ale v jakési tamní české hospodě (U Jarušky?) se olizoval po plzeňském jako po medu. Slíbil, že „svému chlapci“ zavolá, ale abych nebyl zklamaný – když už „dá“ nějaké interview, bývá dost strohý.

 

Fakt zavolal a poslal mne kamsi na chatu poblíž městyse Perrysound v severním Ontariu, kde prý Neil zrovna dlí. Zhruba tři stovky kilometrů jsem urazil stopem asi za dva dny: spacák jsem si rozestlal už první noc někde na území Póniů a ráno se probudil poblíž skládky svinstva ve společnosti medvěda, naštěstí baribala se žlutým čumákem, a ne grizzlyho. Když jsem dorazil, byl Neil Young prý už dva dny v Kalifornii. Na ono divé zvíře jsem si pak vzpomněl při mnoha Youngových koncertech: už dávno nebyl tím „průsvitným“ a štíhlým hipísákem, někdejší závěj vlasů notně prořídla, a když se v typickém postoji choulil s kytarou do soustředěného předklonu, vypadal jak ten medvěd – stejně divoce, jen oblečený do kostkované košile.

 

Takovou šanci už asi mít nebudu, ale třeba je to tak lepší: těch pár zásadních rozhovorů, jež Neil Young během své téměř šedesátileté kariéry poskytl (pro Rolling Stone nebo britskému kritikovi Nicku Kentovi), či knihu, kterou o něm napsal jeho otec, Neil and Me bylo radost číst stejně jako sledovat film Jima Jarmusche Rok koně. Ale po pravdě: nejlíp to asi udělal Neil Young sám v knize, jež v nejbližších dnech vyjde i u nás pod názvem Hipíkovy sny (ve znamenitém překladu Jiřího Zbořila).

 

UMĚT ZESTÁRNOUT

Neil Young je nesmírně pracovitý – vždyť jen loňský rok vydal dvě alba: dost srandovní desku Americana, kde dle svého vzpomíná na dávné proletářské či westernové songy, a dvojité cédéčko ryze rockové Psychedelic Pill, jehož název říká vše. V praxi to vypadá asi takto: Young si denně zaznamenává melodické nápady, riffy a útržky veršů, k nimž se dokáže vrátit třeba po dvaceti letech – nejsme si, zoufalí archeologové, tudíž jisti ani v tomto pádě, jak staré jsou kořeny písní z dvojalba Psychedelic Pill (podobnost s názvem dávné skladby Olympiku Prášek psychiatrický musí být čistě náhodná).

 

Každá deska je jiná a – probírám-li se Youngovou bohatou diskografií (jen studiových alb natočil čtyřiatřicet, živá alba, oficiální výběry a nesmírné množství „pirátů“), bylo tomu tak vždycky. Většina z desek byla nadprůměrná, některé jedinečné, a pokud někdy vzbudil rozpaky (koketérie s vokodérem na desce Ra-Ac-Tor či Trans), mělo to vždycky důvod: elektronicky upravený hlas byl jedním z mála způsobů, jak se domluvit se svým mentálně postiženým synem.

 

Málokdo umí s rockem stárnout, nežít jen z minulosti a pořád udivovat předvídavostí příštích časů. Dylan, Paul Simon, Leonard Cohen … a také dnes osmašedesátiletý obdivuhodný Kanaďan Neil Young.

 

CO PROVĚŘÍ MOU STŘÍZLIVOST...

Ukázka u knihy Hipíkovy sny, vydává nakladatelství Lidové noviny.

Nedávno jsem přestal kouřit trávu i pít. Žiju teď tak spořádaně jako snad naposled v osmnácti. Otázkou ovšem zůstává, jestli takhle budu schopen psát písničky. Zatím to nejde, přitom jejich psaní tvoří podstatnou část mého života. Jasně, je mi pětašedesát, takže to nemusí jít tak hladce jako kdysi, ale na druhé straně přece píšu tuhle knihu. Řekneme si to později. Uvidíme, jak to půjde.

Na to, že bych měl přestat kouřit trávu, mě upozornil doktor. Prý mi totiž pozoruje nějaké změny na mozku. Dám na něj. Dobře si pamatuju, jak táta, skvělý novinář a publicista, začal v pětasedmdesáti ztrácet duševní schopnosti.

A když už jsem skončil s trávou, přidal jsem i pití, protože obojí dohromady jsem ještě nikdy nepřerušil, a napadlo mě, že by bylo fajn se zase jednou seznámit sám se sebou. Když před několika lety přestala pít dcera, udělala tím na mě velký dojem. Stala se příkladem pro celou rodinu. Miluju život se svou ženou a dětmi a chtěl bych si ho užívat co nejdéle, ovšem ne jako něčí přítěž.

Sice jsem už nějaký čas nenapsal ani jednu písničku, ale tady uvádím aspoň seznam těch, jež pro mě hodně znamenaly a významně ovlivnily moji vlastní tvorbu: Crazy Mama od JJ Calea. Dokonalá nahrávka, jednoduchá, pravdivá, přímá písnička přirozeně zahraná. Caleova hra mě hodně ovlivnila.

Má těžko popsatelný styl, vždycky mě ohromí. Dylanova Like a Rolling Stone. Zní pořád stejně svěže, jako když jsem ji slyšel poprvé. Bylo to jednou odpoledne v Torontu a změnila mi život. Její poezie, postoj i nálada se mi zažraly pod kůži. Dokonale jsem ji vstřebal. Be My Baby od Ronettes. Má zvuk, který nikdy nepřestanu mít rád. Mám ho v duši. Ronnie skvěle zpívá.

Rytmus, krásně znějící vokály, celá nahrávka tvoří dokonalou jednotu. Phil Spector je génius. Jack Nitzsche byl taky génius. Evergreen Roye Orbisona. Jedna z nejkrásnějších náladovek, jež kdy kdo nahrál. Pořád slyším Royův hlas a cítím lásku své holky. Vždycky mi bude mít co říct taky Four Strong Winds od Iana & Sylvie. Uvízla mi v srdci. Vyvolává určitý pocit. Miluju prérii, Kanadu, svůj život v Kanadě. Pochopitelně taky rád skládám písničky, takže na to jednou určitě zase dojde. Taky často myslím na Crazy Horse. Umožňují mi navštěvovat části vesmíru, kam se s nikým jiným nedostanu. Lidi se mě někdy ptají: „Proč hraješ s Crazy Horse? Vždyť vůbec neumějí hrát.“ Odpověď vlaje ve větru. Dostanu se s nimi na různá místa. Pegi nedávno nahrála písničku I Don’t Want to Talk About It, kterou složil Danny Whitten, původní zpěvák a kytarista Crazy Horse. Na albu Early Daze, jež se už nějaký čas snažím sestavit z raných nevydaných písniček kapely, je podepsaný snad pod vším. Danny byl navlas stejný typ umělce jako já, akorát že počátkem sedmdesátých let umřel na předávkování heroinem. Pokaždé když slyším Pegi zpívat tu jeho písničku, je mi příšerně smutno. Zpívá ji krásně, frázuje, až mi srdce puká. Vystihla ji přesně. No, co se týče Dannyho, mám tady zkrátka ještě nějakou práci.

Dělám na Crazy Horse: Early Daze už několik měsíců. Sestavuju nevydané nahrávky, které toho o historii kapely řeknou víc než kdokoliv jiný. Crazy Horse jsme založili počátkem roku 1969 spolu s Dannym Whittenem, Ralphem Molinou a Billem Talbotem. Dnes se píše rok 2011 a jsme spolu pořád.

Práce na Early Daze mě moc baví. Cítím se při tom skvěle. Říkal jsem Ralphiemu, našemu bubeníkovi, jaká je to pohoda. Byl z toho nadšený a vzpomněl si na spoustu věcí, jež nikdy nespatřily světlo světa. Teď spatří.
Jen to musím dokončit. Nebo aspoň dotáhnout tak daleko, aby to mohl dodělat někdo jiný. Musím k tomu přistoupit prakticky.

Danny hraje na všech těch starých nahrávkách. Pořád mi chybí. Bylo by z něj vyrostlo něco velkého, zapsali bychom se s ním do historie. Některých věcí je mi líto, ale tahle deska snad aspoň něco z toho vynahradí. Po Dannyho smrti koncem roku 1972 jsem byl zničený, ale také jsem měl na příští rok nasmlouvané turné Time Fades Away s Jackem Nitzschem, Kennym Butreym, Timem Drummondem a Benem Keithem. Odehráli jsme to celé. Danny měl hrát s námi. Dnes už jsme z té sestavy zbyli jen Tim a já.

Zpátky ke kapele. V roce 1974 mi náš baskytarista Billy Talbot představil Poncha Sampedra a byli jsme zase Crazy Horse, s Ponchem jako kytaristou.
Byla to jiná kapela, skvělá jiným způsobem. K Ponchově cti slouží, že se nikdy nesnažil někoho nahradit. Byl prostě Poncho. Jeho bezvadný přístup nám umožnil zůstat sami sebou, posbírat, co zbylo, a pohnout se dál.
Tak vznikly Zuma, American Stars’n Bars a Rust Never Sleeps. Jsme báječná koncertní kapela a hrát s Crazy Horse znamená pro mě maximum. Ještě kdybych tak měl pár nových písniček … potřebuju je.

Předělávání starých věcí moc nefunguje. Chce to novou krev. Je to pro Crazy Horse hrozně důležité. Vymyslel jsem proto plán: Crazy Horse v Bílém domě. Sejdeme se u mě na ranči v Bílém domě, na bílo natřeném bungalovu ze sekvojového dřeva u potoka Corte Madera. Je tady hudební centrum už od té doby, co jsem ranč v roce 1972 koupil. (Neplést s Bílým domkem, jenž kdysi sloužil dělníkům a dneska je to hostinský prostor pro lidi, kteří k nám přijedou, byť třeba pracovat na nějakém hudebním projektu.) Plán: nastěhujeme tam všechno, co potřebujeme, a budeme nahrávat. Necháme to tam klidně rok nebo i víc, dokud neuděláme skvělou desku. Budeme prostě hrát a hrát a počkáme, až se k nám vrátí múza. Jemně. Žádný tlak. Žádná dřina.

Žádné hledání. Jen nechat přijít ducha a nebýt chtivý, ale připravený. To by mělo mou střízlivost prověřit.

VOJTĚCH LINDAUR


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější