Jack Nicholson | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jack Nicholson

Šimon Šafránek19. září 2013 • 00:15
Jack Nicholson
foto: Isifa.com

Největší americký herec se zřejmě potichu loučí s kariérou. Dosáhl všeho, čeho mohl: získal tři Oscary, 12 nominací (v tomto ohledu je mezi herci rekordmanem), a především vytvořil několik neopakovatelných postav stříbrného plátna.

reklama

Naposledy se ve filmu objevil před třemi lety. Plné noviny ho ale byly ještě letos v únoru, kdy předával Oscara pro nejlepší film spolu s první dámou Ameriky. Později ten večer srdečně zdravil mladičkou herečku Jennifer Lawrenceovou, která zrovna do kamery sdělovala dojmy ze svého prvního Oscara za komedii Terapie láskou. „Moc jste se mi v tom líbila,“ přitočil se lišák Jack zezadu a pokračoval: „Vypadáte jako jedna má bývalá přítelkyně.“ Jennifer na to: „Fakt? Vypadám taky jako ta nová?“ Nicholson se nenechal rozhodit: „Uvažoval jsem o tom,“ a zatímco odplouval, mladá herečka schovala tvář do dlaní. Načež se starý pardál objevil v záběru ještě jednou, tentokrát s ray-bany na očích: „Budu čekat!“ V tu chvíli se Lawrenceová začala červenat: „Můj ty bože!“

Jack Nicholson je prostě i v šestasedmdesáti letech neodolatelný šarmér. Podle tabloidu Radar Online má ale problémy s pamětí, a tak se rozhodl pověsit hraní na hřebík. Podobně jako třeba Warren Beatty, jenž se na plátně objevil naposledy před dvanácti lety. Jiný tabloid E! Online Nicholsonovo odcházení vzápětí popřel: zdroje ze stanice NBC prý tvrdí, že hvězda Přeletu nad kukaččím hnízdem žádnou ztrátou paměti nebo s tím spjatou nemocí netrpí.

Jako králíci

Ať už si Jack Nicholson ještě zahraje, nebo ne, má odpracováno. Získal celkem dvanáct oscarových nominací, nejvíc ze všech pánů herců vůbec. Jenom on, Michael Caine a Laurence Olivier byli nominováni v pěti dekádách. Třikrát taky Oscara vyhrál, takže se dělí o historicky druhé místo s Walterem Brennanem, Danielem Day-Lewisem, Ingrid Bergmanovou a Meryl Streepovou. Víc zlatých sošek má jenom Katharine Hepburnová: čtyři. Potud studená matematika.

Znáte ovšem lepšího soukromého detektiva než J. J. Gittese z famózní Čínské čtvrti? Nicholson tady odchodí každý obraz, navíc si nechá zlomit nos, což je v hollywoodském systému nedotknutelných plakátových hrdinů vskutku věc nevídaná. Naopak jako násilník McMurphy v Přeletu nad kukaččím hnízdem je předobrazem všech světových rebelů. V Osvícení se zase převtělil do šílícího spisovatele Jacka Torrence. „Jack je ten nejpříjemnější člověk na práci, kterého jsem kdy potkal,“ říká o něm Roman Polański, režisér Čínské čtvrti. „Dokáže rozmazlit režiséra i scenáristu, protože v jeho ústech znějí i ty nejhorší texty prostě skvěle.“

Jsou ale i režiséři, kteří vědí, že mít na placu Nicholsona je jako vozit se v džípu naloženém nitroglycerínem. „I málo je s ním na dlouho,“ říká Martin Scorsese, jenž se s impulsívním hercem dlouho znal, ale před kamerou ho měl až v krimi Skrytá identita (2006) coby gangstera Franka Costella. Jeho mladší spoluhráči na zkušenost s Nicholsonem vzpomínají se směsí hrůzy a nadšení. „Když se podíváte na mě a na Lea v našich společných scénách s Jackem, vypadáme jak králíci v záři reflektorů,“ vzpomínal Matt Damon pro britský Telegraph. „Nebojí se mě dost,“ řekl Nicholson Scorsesemu u scény, v níž ho měl DiCaprio přesvědčit, že nepatří k policajtům (k nimž samozřejmě patřil). Na druhý den si proto nechal Nicholson připravit ke stolu láhev whisky, sirky, pistoli a minimax. „Vůbec jsem nevěděl, co se bude dít,“ říkal DiCaprio. Nicholson ho nejdřív oblafl manickým výstupem, potom na něj začal mířit pistolí, polil stůl alkoholem a zapálil ho.

Obavu z jisté míry šílenství měl už i Stephen King, autor románu Osvícení: „Není to běžný chlap. Nikdy nehrál normálního člověka a nemyslím, že to dovede.“ Jenže, mluvil by dneska někdo o filmovém Osvícení, kdyby Jacka nehrál Jack?

Ahoj, mami, totiž babi

Narodil se v New Jersey dva roky před začátkem druhé světové války. Otec John Joseph dělal dekoratéra výloh, matka Ethel byla kadeřnicí a provozovala úspěšný salón krásy, o šestnáct let starší sestra June tancovala ve varieté. „Vyrůstal jsem mezi ženami, trávil čas v salónu krásy, kde jsem se naučil, co mají ženy rády a jak s nimi vycházet,“ vzpomínal předloni pro Daily Mail. Dobrá výchova se projevila později, když se z Nicholsona stal jeden z největších hollywoodských lamačů ženských srdcí.
Idylický obrázek klidného dětství dostal jisté šrámy, když Jackovi táhlo na čtyřicítku a přišli za ním novináři z časopisu Time, kteří zkoumali původ jeho rodiny. Zjistili, že jeho rodiče byli ve skutečnosti jeho prarodiči. A že June je jeho matkou. Tehdy, před válkou, otěhotněla se svým kolegou Donaldem, jenž si ji vzal o pár měsíců dříve, ačkoli už byl ženatý jinde.

Donald prý o dítě stál, ale babička Ethel trvala na tom, že je vychová ona, částečně proto, aby dcerka mohla tancovat, ovšem především, aby to nevypadalo, že v rodině je nemanželské dítě. Skutečným otcem slavného herce byl navíc podle životopisce Patricka McGilligana Junein manažer Eddie King. „Novináři o tom nenapsali, jenom mi to řekli. Nejdřív jsem to tajil. Ale prarodiče i matka byli už mrtví. Bylo už to jedno.“ Novinka jím zřejmě neotřásla. „Nezměnilo by mě to. Byl jsem vždycky hlavně proti autoritě. Nenáviděl jsem učitele, rodiče, všechny, kdo mě o něčem poučovali. Při studiích jsem udělal rekord, když jsem strávil celý rok po škole. Každý den. I dneska nerad poslouchám, co si kdo myslí.“

Jak se cítí rebel

V sedmnácti odjel Jack Nicholson do Kalifornie, aby tu strávil prázdniny se svou sesterskou matkou. A zpátky už nepřijel. „Vždycky jsem se chtěl vrátit a jít na školu, ale po roce jsem se rozhodl, že zůstanu a zkusím se stát hercem.“ Tvrdí o sobě, že má mozek matematika, že mohl dělat cokoli. Chtěl psát o sportu, koketoval s právem. V Hollywoodu na něj zatím čekala jiná práce. Dělal podržtašku v animátorské divizi studia MGM. Nabídli mu sice, aby šel dělat animátora, ale on odmítl. Měl svůj cíl. Dočkal se v roce 1958. Producent malých béčkových thrillerů a westernů Roger Corman mu nabídl hlavní roli ve filmu The Cry Baby Killer.

Corman později prohlásil, že to byl jeho první film, jenž propadl. S Nicholsonem ale navázal dlouhodobou spolupráci, během níž mladý herec natočil i dva westerny s Montem Hellmanem: Jízda v bouři (1965) a Střelba (1966). Zaznamenaly úspěch mezi intelektuály ve francouzských kinech, ale to bylo daleko. Ve Státech tyto snímky nikoho nevzrušily. A Nicholson si připadal, jako kdyby hrál do zdi. „Uživil jsem se, všichni mi říkali, že jsem dobrý, ale zároveň tvrdili, že na to nemám – protože jsem dosud neprorazil. Myslím, že je to horší než být úplně neznámý.“ To už se šedesátá léta nachylovala a Nicholson se rozhodl, že z bludného kruhu vykročí. Začne režírovat. S touto myšlenkou si ostatně pohrával už u Cormana. Napsal scénář k jeho LSD dramatu Trip (1967), kde si zahráli Peter Fonda a Dennis Hopper.

A pak se uvolnilo jedno místo. Malá role. Na plakátech až třetí v pozadí. Ožralý, svobodomyslný odborář v Bezstarostné jízdě. „Jasně, toho chlápka bych mohl zahrát,“ pomyslel si Nicholson, „vím, jak se cítí.“ V tomhle zjevně nejdůležitějším momentě kariéry pomohlo Nicholsonovi štěstí. Roli měl totiž slíbenou Rip Torn, kamarád scenáristy Terryho Southerna. Jenže když se pohádal s Dennisem Hopperem tak, že si málem dali pěstí, odmítl se na filmu podílet. Nastoupil Jack a jediným projevem u táboráku ovládl celý film. Na festivalu v Cannes, kde snímek vyhrál cenu pro nejlepší debut, si konečně Nicholson uvědomil, že to dokázal. Hrát umí, publikum ho vnímá a miluje ho.

Za Bezstarostnou jízdu si vysloužil první oscarovou nominaci. Najednou jako kdyby ho Hollywood neměl dost. Natočil Malé životní etudy (1970), Poslední eskortu (1973) a s přítelem Polańským také Čínskou čtvrť (1974). Prvního Oscara získal ale až za svůj další film: Přelet nad kukaččím hnízdem Miloše Formana (1975). Soutěž o zlaté sošky má Nicholson rád, ačkoli uznává, že film je společná práce. „Jsem na nervy, kdykoli vystupuju na veřejnosti,“ řekl před pár lety MTV. „Když jsem byl nominovaný, tak jsem ale většinou cítil, jestli to vyhraju, nebo ne. Nejhorší jsou ty noci, kdy si nejste jisti.“ Na nervy je však, i když hraje. „Mám strach od chvíle, kdy roli vezmu. Strachuju se, jak to udělám, jestli na to mám. Pak přijdu na plac a režisér řekne: ‚Akce!‘, všechny strachy zmizí a já jsem v klidu a dělám to, co mám, aniž o tom přemýšlím.“

Ještě jedna romance

Jak rostla jeho sláva, bobtnala i jeho pověst sukničkáře. Oženil se jenom jednou. V pětadvaceti si vzal Sandru Knightovou, o rok později se jim narodila dcerka Jennifer. Po dalších třech letech se rozešli. Vychoval ještě další čtyři děti: syna Caleba, jehož matkou je herečka Susan Anspachová, s modelkou Winnie Hollmanovou má dceru Honey a sourozenci Lorraine a Ray mu zbyli ze vztahu s herečkou Rebeccou Broussardovou, kvůli níž se přestal scházet s Anjelikou Hustonovou. „Chlapi dělají všechno kvůli ženským. Myslel jsem si, že jsem neodolatelný, ale to je pryč a je mi z toho smutno,“ bilancoval Nicholson pro MailOnline, „měl jsem všechno, co by chlap mohl chtít, ale v lásce štěstí nemám. Nevím proč. Chtěl bych prožít ještě jednu skutečnou romanci. Moc tomu ale nevěřím,“ říká muž, který měl spát s dvěma tisíci ženami. V devadesátých letech si na podobné téma stěžoval Independentu: „Ztratili jsme nevinnost a svobodu. Myslíme na to, jestli to nebude smrtící šukačka. Bojíme se rozkoše. Sexu musí předcházet lékařská prohlídka. Tahle negativa pro mě nejsou úplně ideální předehra. Než vezmu holku do postele, tak abych s ní diskutoval o moru. Tak už to moc neřeším.“

Ve své době byl vyhlášený bouřlivými mejdany, takže se o něm začal tradovat vtip: Jack Nicholson je jediný chlap na světě, kterému by Keith Richards mohl říct: „Už musím domů, Jacku.“ Zatímco ale kytarista Rolling Stones byl vyhlášený nekonečnými tahy, Nicholson chodil spát. „Nikdy jsem nenechal kameru čekat. Za celý život jsem se musel omluvit jenom jednou.“ To, když v Londýně natáčel Osvícení a při skoku ze zdi si narazil záda.
Dnes už takhle nevyvádí, ale stále kouří marihuanu a staví se za legalizaci drog. Výbušnou povahu svých postav potom občas importuje i do běžného života. Je zapáleným basketbalovým fandou Los Angeles Lakers, má křeslo hned u palubovky, odkud hru občas hlasitě komentuje, křičí na rozhodčí i protihráče. Před dvaceti lety taky na křižovatce rozmlátil cizí mercedes golfovou holí – vjel mu do cesty: „Jel jsem na golf a uprostřed toho šílenství jsem stejně věděl, co dělám,“ citoval ho Golf Digest, „protože jsem sáhl po holi, kterou nikdy nepoužívám: two-iron.“

Klid naopak nachází u moderního umění, jež sbírá neméně vášnivě. Jeho sbírka je ceněna na 100 miliónů dolarů, má díla Henriho Matisse, Picassa i Andyho Warhola. „Nesmím propadat materialismu,“ říká o své kolekci. „Někdy si říkám, že to všechno spálím.“

1937 – nekonečno

Herecky byla pro Nicholsona nejplodnější první polovina sedmdesátých let, kdy každý rok ztvárnil alespoň jednu vynikající, neokoukanou roli. Od první oscarové slávy se pak v jeho kariéře objevují větší či menší výkyvy. Za Osvícení (1980) překvapivě žádnou oscarovou nominaci nezískal, ale o čtyři roky později už trofej vyhrál za Cenu za něžnost. Na konci dekády potom narazil na zlatou žílu, když sehrál Jokera v Batmanovi (1989), kde se dokonale vybláznil a své filmové šílenství prodal v barevném komiksovém balíčku celkem za 60 miliónů dolarů. V pozdějších letech ještě zazářil v soudním dramatu Pár správných chlapů (1992), v romantice Lepší už to nebude (1997), za niž získal svého posledního Oscara (a Helen Huntová prvního), doopravdy naplno pak byl naposledy k vidění ve Skryté identitě (2006). Za své vypjaté vystupování byl kritizován, na druhou stranu je to herec natolik zkušený, že dokáže ubrat plyn. Tak jako v Přísaze (2001) od Seana Penna nebo v bilančním filmu O Schmidtovi (2002). Je velká škoda, že nakonec nevzal Nebrasku, letošní černobílé drama Alexandera Paynea. Na druhou stranu, krátce před uzávěrkou tohoto článku se vyjádřil k aktuální „odcházecí“ aféře: „Už pracovat nebudu, měl jsem mus, už ho nemám. Už v tom nemusím jet.“

Když mu před čtyřmi lety předávali cenu Amerického filmového institutu za celoživotní výkon, jeho kamarád Danny DeVito poznamenal: „Dle mého skromného názoru je nesmrtelný. Čas Jacka Nicholsona je od roku 1937 do nekonečna. Je to čas širokého vědoucího úsměvu, který je bez konce stejně jako všechny americké dálnice.“



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama