Den, co měl 22 hodin
12. dubna 2026 jsem vstával v 6 ráno. Přemýšlel jsem, jestli má cenu jet k volební místnosti, kde má volit Viktor Orbán. Nakonec jsem neodolal. Vzal jsem si Bolt a jel přes celou Budapešť do čtvrti Zúgliget, příjemné vilové části na samém kraji města. Cestou jsem koukal na fotky z volebních místností: lidi stáli ve frontách už před šestou, kdy se začínalo volit.
Když jsem dojel ke škole, čekalo na Orbána asi 50 novinářů z několika zemí. Kolem osmé jsem si přečetl, že dosavadní účast je s náskokem rekordní. Začal jsem mít čím dál silnější pocit, že tohle je poslední den Orbánismu. Po 11 letech, co jezdím do Maďarska, to bylo strašně zvláštní.
Orbán přijel krátce před půl devátou, s manželkou rovnou zamířil dovnitř. Když vyšli ven, povedlo se mi nacpat v davu novinářů dopředu. Byl to totální chaos. Na Orbána létaly otázky ze všech stran, snažil se lidi vyvolávat, ale reálně člověk musel svou otázku zakřičet a doufat, že ho zrovna nikdo nepřehluší. Protože na uznání porážky už dotaz dostal, chtěl jsem se zeptat na výsledek. Asi napočtvrté to vyšlo: „Kolik procent čekáte, pane premiére?“ Orbán se na pár vteřin zamyslel a řekl: „Tři miliony hlasů“.
* * *
O 12 hodin později jsme už věděli, že tři miliony dostal někdo jiný. Večer jsem stál na nábřeží u Dunaje, které bylo celé zaplněné fanoušky vítěze voleb Pétera Magyara. Byly to scény, jaké jsem nikdy neviděl. Při každém dalším oznámeném mandátu pro jeho stranu Tisza dav freneticky křičel.
Krátce po 21. hodině čtu na Facebooku Magyara: Premiér Viktor Orbán mi právě po telefonu pogratuloval k našemu vítězství. O chvilku později už na obrazovkách koukám, že na druhé straně Dunaje mluví Orbán: uznává porážku a jedno z prvních slov, co slyším, je világoš …
