Je důležité se zde zmínit o tom, že Masaryk a Beneš vždy nenáviděli Němce a po vzniku republiky jim to dali patřičně vycítit. To se jim však později krutě vymstilo, když se čeští Němci přiklonili k Hitlerovi.
Také je třeba zdůraznit, že se ani nepokoušeli o usmíření s Polskem, které by právě v 38 mohlo být naším klíčovým spojencem.
Masarykovi a Benešovi zkrátka scházela vize do budoucna.
Výsledkem byl Mnichov.

Pojďme ještě kousek do minulosti. 15. září odjíždí do Paříže Jaromír Nečas s Benešovými návrhy na odstoupení převážně Němci osídlených pohraničních území. Rozsah byl podstatně menší, než byl podepsán v Mnichově, nicméně džin byl vypuštěn z láhve. Beneš žádal, aby Londýn a Paříž tomto smyslu poslaly do Prahy nótu. Sám to navrhnout otevřeně nemohl, a) velezrada, b) bál se, chtěl vypadat jako pod tlakem ze zahraničí. Co to způsobilo v Paříži a Londýně s ochotou se nějak dál angažovat v náš prospěch si domyslíte sami. Nóta v požadovaném znění do Prahy došla, 21. září ji přijala Hodžova vláda a prezident (opět velezrada, o změně území mohl rozhodovat jen parlament). A pak to šlo dál, jak se píše v článku.

Vše je historicky doloženo, i poznámky Jaromíra Nečase s pokyny Beneše se dochovaly. Ačkoliv mu Beneš kladl na srdce, aby je okamžite poté zničil. Nečas nebyl blbec a viděl, že mu Beneš strká hlavu do oprátky.