Aby se mohla valorizovat (zhodnocovat), musí se hodnota investovat částečně do konstantního kapitálu (nákup vybavení, budov, surovin...) a částečně do variabilního kapitálu (nákup pracovní síly). Jak je z jeho názvu patrné, konstantní kapitál přenáší do vyráběné komodity pouze svoji vlastní hodnotu, a to samozřejmě prostřednictvím práce. Druhá část (ta část variabilního kapitálu, která umožnila nákup pracovní síly) však svoji hodnotu nejen reprodukuje, nýbrž ji zvětšuje činností pracovní síly, prací. Právě tato druhá část produkuje nadhodnotu. Činná pracovní síla – živá práce – je vskutku jedinou komoditou schopnou vytvářet hodnotu a tudíž je jediným zdrojem zisku kapitalistů.
Konkurence kapitálu vlastní nutí každého kapitalistu, aby vyráběl co nejlevněji a prosadil se tak proti svým konkurentům. Za tímto účelem musí zvyšovat produktivitu své firmy. Produktivita se zvyšuje prostřednictvím nárůstu vybavení a infrastruktury (konstantního kapitálu) a poměrného snížení pracovní síly (variabilního kapitálu). Proto se do výrobků vkládá méně a méně živé práce, což vede k poklesu hodnoty výrobních prostředků: tomu se říká devalorizace.
Tomuto jevu kapitalisté zprvu čelí snahou vyvážit jej množstvím konstantního kapitálu investovaného na úkor kapitálu variabilního..., čímž devalorizaci jen posilují! Masa vyrobených komodit se sice zvětší, ale každá její jednotka bude obsahovat méně a méně lidské práce a proto rovněž menší hodnotu. Hodnota se může realizovat pouze tehdy, je-li komodita nakonec prodána. Není-li kupec, hodnota se nerealizuje a přijde tudíž vniveč, což vede k další devalorizaci.
Jak se zvyšování produktivity stává všeobecným, klesá množství práce obsažené v každém výsledném výrobku. Totéž platí pro výrobní prostředky, které tyto komodity produkují. Nakonec klesá hodnota všech výrobků a výrobních prostředků. Devalorizace se stává stále agresivnější.
Všechen tento pohyb vede ke krizi.
Stávající kapitál při svém zhodnocování zažívá větší a větší potíže. V tomto období jsou kapitalisté nuceni propouštět proletáře, snižovat mzdy, ničit zásoby neprodaných komodit... Jedinou cestou kapitálu, jak z toho ven, je ničení přebytků ve velkém, které mu umožní oživit valorizaci: proto všeobecná válka. Všeobecná válka znamená destrukci konstantního kapitálu (továren, infrastruktury, zásob...) a kapitálu variabilního – masakr proletářů na všech frontách. Tímto způsobem, který je jen chvilkovým řešením krize, kapitál dosahuje brutální devalorizace skrze prostou a jasnou destrukci lidí a předmětů fungujících jako kapitál.
Proti poklesu hodnoty se bojuje ničením hodnoty! Tento zdánlivý paradox lze vysvětlit tím, že destrukce konstantního kapitálu umožňuje oživení valorizace (rekonstrukce), neboť podíl konstantního kapitálu vůči variabilnímu kapitálu náhle klesá. A vše znovu pokračuje. Mohlo by se říci, že kapitál se pohybuje v nekonečném kruhu, ale tak tomu není, protože výchozí bod každého cyklu není nikdy stejný. Kapitál každý cyklus začíná na stále vyšším stupni techniky a produktivity, což znamená, že akumulace je větší a větší a výsledná destrukce stále značnější. Jedná se tedy spíše o rozšiřující se spirálu, než o proces pohybující se v kruzích. Jak jde čas, buržoazie se učí odkládat den zúčtování s krizí (ničení zásob, restrukturalizace, fiktivní kapitál, umělé zvyšování skutečné poptávky...). Čím více ale odkládá pád, tím tvrdší tento pád bude, a to kvůli většímu množství nadbytečného kapitálu.
Konkurence kapitálu vlastní nutí každého kapitalistu, aby vyráběl co nejlevněji a prosadil se tak proti svým konkurentům. Za tímto účelem musí zvyšovat produktivitu své firmy. Produktivita se zvyšuje prostřednictvím nárůstu vybavení a infrastruktury (konstantního kapitálu) a poměrného snížení pracovní síly (variabilního kapitálu). Proto se do výrobků vkládá méně a méně živé práce, což vede k poklesu hodnoty výrobních prostředků: tomu se říká devalorizace.
Tomuto jevu kapitalisté zprvu čelí snahou vyvážit jej množstvím konstantního kapitálu investovaného na úkor kapitálu variabilního..., čímž devalorizaci jen posilují! Masa vyrobených komodit se sice zvětší, ale každá její jednotka bude obsahovat méně a méně lidské práce a proto rovněž menší hodnotu. Hodnota se může realizovat pouze tehdy, je-li komodita nakonec prodána. Není-li kupec, hodnota se nerealizuje a přijde tudíž vniveč, což vede k další devalorizaci.
Jak se zvyšování produktivity stává všeobecným, klesá množství práce obsažené v každém výsledném výrobku. Totéž platí pro výrobní prostředky, které tyto komodity produkují. Nakonec klesá hodnota všech výrobků a výrobních prostředků. Devalorizace se stává stále agresivnější.
Všechen tento pohyb vede ke krizi.
Proti poklesu hodnoty se bojuje ničením hodnoty! Tento zdánlivý paradox lze vysvětlit tím, že destrukce konstantního kapitálu umožňuje oživení valorizace (rekonstrukce), neboť podíl konstantního kapitálu vůči variabilnímu kapitálu náhle klesá. A vše znovu pokračuje. Mohlo by se říci, že kapitál se pohybuje v nekonečném kruhu, ale tak tomu není, protože výchozí bod každého cyklu není nikdy stejný. Kapitál každý cyklus začíná na stále vyšším stupni techniky a produktivity, což znamená, že akumulace je větší a větší a výsledná destrukce stále značnější. Jedná se tedy spíše o rozšiřující se spirálu, než o proces pohybující se v kruzích. Jak jde čas, buržoazie se učí odkládat den zúčtování s krizí (ničení zásob, restrukturalizace, fiktivní kapitál, umělé zvyšování skutečné poptávky...). Čím více ale odkládá pád, tím tvrdší tento pád bude, a to kvůli většímu množství nadbytečného kapitálu.