oprava: "... producenty společenské poptávky po osobnostech ..." pardon!

Ale proletariát nepřijímá rostoucí brutalitu mnoha útoků na podmínky svého přežití nečinně. V posledních týdnech, v mnoha zemích světa, naše třída vtrhla do ulic, aby si znovu přivlastnila něco k jídlu a nezemřela.
Tváří v tvář této lidské reakci sociální demokracie odsuzuje rabování a revolty “bez perspektivy”. Ve jménu záchrany planety obhajuje strádání, odříkání a podřízení. Odsuzuje takový nebo makový “škodlivý vliv systému”, mává mystifikací “přelidnění světa”, a přitom nás znovu krmí svými divokými představami o účetních reformách, které mají regulovat zisk a humanizovat kapitalistické barbarství.Všude na světě jsou nyní proletáři drceni všeobecným útokem na “kupní sílu”. Přesto ve světě stále převládá rezignace v podobě sociálně demokratického přijetí “menšího zla”: to nejhorší je a vždycky bude někde jinde, daleko, ve “třetím světě”, u “těch nejchudších”, “nej­vyko­řisťo­vaněj­ších”­.. .Buržoazie tak stále může pohodlně udržovat boje naší třídy v izolaci a obnovovat svůj sociální smír beztrestným vražděním našich třídních bratrů bojujících za své nejzákladnější potřeby. A to vše za nutné podpory užitečných idiotů, těchto poslušných občanů, kteří chodí k volbám a doma třídí odpad, těchto mdlých diváků, kteří sedí před svými televizory a mezi vyhlašováním volebních či sportovních výsledků možná uroní slzu nad „násilím a hladem ve světě“.
Zemřít nebo bojovat, proletariát nemá žádnou jinou alternativu
Podporujme naše třídní bratry a všude bojujme proti vykořisťování
Hladové bouře a nepokoje na předměstích... tyto boje jsou našimi boji
Tento systém je v krizi? Ať chcípne!

Major nebo generál, jelikož existuje kapitalistický způsob výroby a vládne tedy celé planetě, všechny války jsou buržoazní, kapitalistické a nad rámec ideologií, kvůli kterým kapitál na oko války vede, jsou všechny války válkami proti proletariátu, jsou to kontra-revoluční války.Mimo rámec mezi-imperialistického soupeření je vždy příčinou buržoazní války znehodnocení, pokles míry zisku, který vede ke všeobecné nadvýrobě zboží a tudíž k přebytku pracovní síly. I když v jejím vědomí jde především o zničení nepřítele, hlavní cíl včerejší i dnešní buržoazie je stále stejný: masová zkáza lidí, které kapitalismus přeměnil na dnes přebytečné zboží. Pouze komunismus potlačí války.Aby mohla vést své války, musí buržoazie eliminovat proletariát jakožto třídu, tj. jako aktivní sílu, jako stranu. Proletariát musí být rozložen na lid, aby pak tito občané mohli být verbováni dohromady s jinými občany pod jakoukoliv vlajkou, která skrývá ohavnou tvář kapitalismu: vlajka antifašismu nebo fašismu, pokroku nebo reakce, demokracie nebo totalitarismu, vlajka dobytí životního prostoru nebo národního osvobození, obrany civilizovaného Západu nebo anti­kolo­nialis­mu,.­.. Když se hromadí mrtvoly, když jsou civilisté stejně jako armáda mrzačeni tříštivými pumami, když umírají v koncentračních táborech - vždy se tak děje ve jménu míru, svobody, demokracie, socialismu,... Pokud se chce proletariát konečně zbavit jatek, na nichž ho masakrují, jediné řešení je zevšeobecnit revolučně defétistické jednání. Rozvinutí boje má svoje vlastní nároky: musí rozbít sociální soudržnost nejen v jednotkách armády, ale v celé společnosti. Proto je potřeba jednou a provždy skoncovat s nacionalismem hlasitým a jasným prohlášením, že proletáři na této válce nemají žádný zájem a ani na tomto skomírajícím světě. Voláme pouze do jedné války, do té která je vedena proti našim vykořisťovatelům, ať už to jsou Čečenci, Srbové, Kosované, Američané, Rusové či kdokoliv.

Kromě výše řečeného o porážce naší třídy v 50. letech a nastoleném „třídním kompromisu“ pro nás z aplikace tohoto pohledu zatím vyplynulo, že se československý kapitál v 80. letech znovu dostává do krize. Ta na rozdíl od 60. let není jen krizí jeho, nýbrž krizí celého sovětského bloku, jenž rapidně ztrácí konkurenceschopnost na světovém trhu, tedy schopnost efektivně vykořisťovat proletáře. Proto je tentokrát jakákoli „bratrská pomoc“ armád Varšavské smlouvy mimo veškerou diskusi. Dlouholetá stagnace a následné počátky krize v ČSSR vedou k potížím s reprodukcí pracovní síly ve sféře spotřeby a služeb a k bujení paralelní ekonomiky, která vytváří možnost původní akumulace finančních prostředků a tak i pestrou vrstvu lidí těhotnou soukro­mopod­nika­telský­mi ambicemi. Disent a později OF jsou politickým vyjádřením jak těchto ambicí, tak reformních očekávání dělnické třídy. A vsadila na něj i proreformní část tehdejších funkcionářů kapitálu, tehdejší vládnoucí třídy – oné byrokraticko-technokratické buržoazie. To je vše, co zatím dokážeme říci. Snad si jen ještě jednou pro radost ocitujme starého fousáče, protože jeho postřehy o německých poměrech v polovině 19. století nápadně připomínají stav československé společnosti v roce 1989 : „... Moderní ancien régime je už pouze komediantem světového řádu, jehož skuteční hrdinové zemřeli. Dějiny jsou důkladné, a když pochovávají nějakou starou formu, procházejí mnoha fázemi. Poslední fází každé formy světových dějin je její komedie. Bohové starého Řecka, kteří byli v Aischylově Spoutaném Prométheovi už jednou tragicky smrtelně raněni, museli ještě jednou komicky zemřít v Lúkiánových Hovorech. Proč dějiny takto postupují? Proto, aby se lidstvo loučilo se svou minulostí zvesela.“