Jenže chceme-li o minulém režimu učit v hodinách historie, pak jejich kontext bude přesně hledání pozitivních důsledků, které vzešly ze zločinného kontextu. Všichni dnes právem pokládáme za zločin otroctví – ale to není důvod, abychom vedle toho neviděli pozitivní rysy řecké nebo americké demokracie. Historie doslova přetéká odpornými zločiny. Tak silný odpor k minulému režimu a padesátým letům v určité části české společnosti je výrazem strachu z dějin, nebo také možná xenofobie vůči dějinám. V době, o níž jsme si nechali namluvit, že pro ni dějiny v silném slova smyslu už skončily, musíme vnímat poslední dobu, která byla opravdu historická a sporná společenská dobra se v ní probojovávala prostřednictvím tvrdých konfliktů a často otřesných zločinů, jako něco démonického, čemu je třeba upřít jakoukoli pozitivní stránku. Zdůrazněním zločinnosti minulého si potvrzujeme domnělou vlastní nevinnost.Je-li „relativizace“ vidění věcí ve vztazích, potřebujeme více relativizace, a nikoli méně. Právě relativizace v tomto významu, usouvztažňování, je přece podstatou historické práce. Jistěže potřebujeme znát zločiny dobového režimu i jejich místo v tomto režimu. Potřebujeme ale také vědět, jak moc se režimu podařilo modernizovat venkov, zlepšit zdravotní péči a pozvednout lidi, kteří měli v živé paměti nezaměstnanost, hospodářskou krizi, fašismus a válku. Že tento režim omezoval možnosti velké části středních tříd dělat kariéru a svobodně se věnovat svým intelektuálním zájmům (a to v mnoha svých obdobích patrně víc než analogické režimy ve velké části východního bloku), nikdo nepopírá, zároveň by ale historii padesátých let a minulého režimu jako celku neměla nahradit sedimentovaná paměť této střední třídy. Jsou také další sociální skupiny, jiné hodnoty a jiná paměť.

.
Česká buržoazie neoslavuje sama. Společně s ní v tanečním sále dějin plesá buržoazie celého světa, zatímco za slavnostním stolem sedí jediný hodovník – kapitál, který je skutečným a jediným vítězem všech „revolucí“ z konce 80. a počátku 90. let.
Proletariát žádný důvod k oslavě nemá, ačkoli si zřejmě svou porážku namnoze neuvědomuje, ba dokonce ji i považuje za vítězství, stejně jako si před tím nebyl plně vědom toho, kam a proč jeho aktivita směřuje, jako nebyl schopen rozlišit, co dává jeho hnutí křídla a co je koulí na noze, a jako si často nebyl vědom ani existence tohoto hnutí, ani sám sebe jako třídy.proletáři, ať už si myslí cokoli, žádný důvod k oslavě nemají. A právě proto všechno si dnešní buržoazní tanečky kolem této „revoluce“ zaslouží naše nejen opovržení, ale především naši pozornost a naši kritiku. Nejen proto, že považujeme za nutné postavit se nechutné propagandě přepisující historii podle potřeb vládnoucí třídy. Nejen proto, že pád východního bloku představuje solidní výzvu pro rozvoj revoluční teorie, pro důkladnější uchopení kapitálu jako společenského vztahu a všech dalších implikací. Ale také v kontextu dneška. Před dvaceti lety pomohl proletariát překonat kapitalismu jednu z jeho periodických krizí tím, že ve jménu demokracie přijal to, proti čemu v různých zemích různě vzdoroval, když mu to vnucovali ve jménu „socialismu“ – zhoršení životních podmínek, nárůst vykořisťování, nezaměstnanost, bídu, pomalé umírání pod diktaturou kapitálu… Dnes, v době další krize, mu buďto může znovu pomoci přežít na svůj úkor, anebo mu zakroutit krkem. Může se přiopít na jeho oslavě své porážky, nebo spálit celou recepci na prach.