Autorem článku bylo zřejmě přehlédnuto, že Ústavní soud v dotčeném usnesení (již z toho, že se jedná o usnesení a ne o nález je zřejmé, že se ÚS věcí meritorně nezabýval) stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. o ÚS odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Není tedy vůbec pravdou, že "... nejprve městský a potom Ústavní soud rozhodly, že otec má právo vídat svého syna...", jak se píše v článku. Ústavní soud svůj právní názor ve věci samé vůbec nevyjádřil, pouze uvedl (jako ostatně už mnohokrát dříve), že není dalším článkem soustavy obecných soudů a ze své podstaty tedy nepůsobí jako další odvolací instance.

Tolik k věcné nesprávnosti článku. Co se týče názoru v článku vysloveného, ten může mít samozřejmě každý nějaký. Praxe českých soudů, kdy se řízení týkající se styku rodiče (většinou otce) s nezletilým dítětem táhnou tak hrozně dlouho, že než je konečné rozhodnutí vydáno, je u dítěte působením rodiče, který je měl po dobu řízení v péči (většinou matky), vytvořen tzv. syndrom zavrženého rodiče, což vede k tomu, že styk otce s dítětem je v tom okamžiku již pro dítě natolik stresujícím zážitkem, že je v podstatě nemožný, je velmi nežádoucí. ČR byla pro tuto neschopnost ochránit práva otců již také několikrát kritizována ESLP. Je tedy nepochybné, že toto je velký problém, který je třeba řešit ať již změnou zákonů nebo spíše změnou přístupu soudů. Avšak nelze dát za pravdu autorovi článku v tom, že vhodným řešením je umístit dítě trpící syndromem zavrženého rodiče (dítě, které je psychicky zdravé, trpí pouze důsledky rozchodu svých rodičů) do psychiatrické léčebny!
A onen "selský rozum", který toto autorovi článku radí, považuji za velice zvrácený. Dítě není subjekt sporu svých rodičů, není to problém, který se "vyřeší" tím, že bude odložen do léčebny. Svévolné umístění dítěte do psychiatrické léčebny na dobu neurčitou, navíc učiněné v rámci předběžného opatření, jak tomu tuším v tomto případě bylo, je zcela zjevně protiústavní, a proto bylo tehdy rozhodnutím ÚS zruš