Divoký kačer
Okamura vyvažuje českou muniční iniciativu. Shání peníze na munici pro Rusko, protože tím urychlí konec války
6 komentářů
Jiří Hybeš
3
@Miroslav Zita Tak ono se nejspíš na idiotského Pitomia nedá reagovat jinak, než idiotsky. Jinak by to těm jeho prostoduchým fans prostě nedocvaklo.
Přejít do diskuze
Má to jen jednu vadu. Že se to jmenuje divoký kačer, bo tohle bude přece naše realita za pár dní nebo měsíců.
Autor se znovu posadil ke klávesnici s odvahou člověka, který ví, že v lednici už nic není, ale přesto ji otevře. A ejhle: zase ten samý vtip. Jen trochu přehřátý, znovu ohřátý, možná lehce posolený ironickou poznámkou, ale chuť? Ta je dávno pryč.
Text se tváří jako ostrá satira, jenže funguje spíš jako automat na titulky: vložíš jméno, zatáhneš za páku a vypadne známá kombinace slov, nadsázky a samozřejmého morálního vítězství autora. Čtenář nemá co objevovat – ví přesně, kdy se má „zasmát“, kdy si má povzdechnout a kdy obdivovat, jak je autor zase o krok napřed před realitou i vlastní invencí.
Vtip je tu chápán jako opakování. Čím víckrát ho řekneš, tím pravdivější se stane. Pointa nepřichází, protože už tu byla minule. A předminule. A vlastně pokaždé, když došlo téma, ale sloupek bylo potřeba odevzdat.
Autor se pasuje do role dvorního šaška, který ale zapomněl, že šašek musí bavit. Nestačí mávat rolničkami a čekat potlesk za samotnou existenci. Satira bez překvapení je jen kázání v kostýmu – a když se kostým okouká, zůstane jen kazatel, který si sám sobě připadá vtipný.
Největší tragikomika? Pocit, že čtenář musí smát. Protože přece ví, komu se směje. Jenže smích na povel není smích, ale společenská povinnost. A tu si dnes už málokdo plete se zábavou.
Satira má bodnout. Tohle už jen tupě tlačí.
Text se tváří jako ostrá satira, jenže funguje spíš jako automat na titulky: vložíš jméno, zatáhneš za páku a vypadne známá kombinace slov, nadsázky a samozřejmého morálního vítězství autora. Čtenář nemá co objevovat – ví přesně, kdy se má „zasmát“, kdy si má povzdechnout a kdy obdivovat, jak je autor zase o krok napřed před realitou i vlastní invencí.
Vtip je tu chápán jako opakování. Čím víckrát ho řekneš, tím pravdivější se stane. Pointa nepřichází, protože už tu byla minule. A předminule. A vlastně pokaždé, když došlo téma, ale sloupek bylo potřeba odevzdat.
Autor se pasuje do role dvorního šaška, který ale zapomněl, že šašek musí bavit. Nestačí mávat rolničkami a čekat potlesk za samotnou existenci. Satira bez překvapení je jen kázání v kostýmu – a když se kostým okouká, zůstane jen kazatel, který si sám sobě připadá vtipný.
Největší tragikomika? Pocit, že čtenář musí smát. Protože přece ví, komu se směje. Jenže smích na povel není smích, ale společenská povinnost. A tu si dnes už málokdo plete se zábavou.
Satira má bodnout. Tohle už jen tupě tlačí.