V roce 1942 přistálo v íránském přístavu Anzali na břehu Kaspického moře na 120 tisíc polských uprchlíků. Z miliónu Poláků, kteří byli po sovětském útoku na Polsko v září 1939 odsunuti Stalinem na Sibiř, se povolení k vycestování na Blízký východ dožila jen asi desetina. Jak je v hladem sužované zemi přijali a co se s válečnými uprchlíky stalo po konci druhé světové války?
Anglická mutace Al Jazeery upozornila prostřednictvím příběhu dnes šestaosmdesátileté Heleny Stelmachové, která do Íránu přišla se svou matkou v roce 1942, na zapomenutou kapitolu z dějin migrace. Ta se začala psát v roce 1939, kdy po rozdělení Polska Němci a Sověty došlo k odsunutí více než miliónu Poláků na Sibiř. Pro větší část vysídlenců znamenaly drsné klimatické podmínky, podvýživa a absence jakékoliv lékařské péče rozsudek smrti.
Poté co v roce 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz, změnil Stalin na osud Poláků názor a povolil jim vycestovat na Blízký východ. O rok později tak do Íránu začaly připlouvat ze Sovětského svazu první lodě s uprchlíky. Země byla v té době zasažena politickou nestabilitou i značnými problémy se zásobováním potravinami. Britové a Sověti posílali většinu materiálu na frontu. Polští uprchlíci byli přesto přivítáni s otevřenou náručí.
Krátce po příjezdu se podle více zdrojů Poláci odvážení na korbách náklaďáků do uprchlických táborů zděsili, protože si mysleli, že po nich Íránci hází kameny. Byly to ale sušenky a cukrovinky. Na smrt zesláblým Polákům byla zajištěna zdravotní péče ve speciálně zřízené nemocnici. Jeden ze tří dočasných uprchlických táborů byl dokonce vybudován na soukromé zahradě íránského šáha.
Poláci však v táborech nezůstali dlouho, někteří pokračovali na své cestě dál do Libanonu a Palestiny, mnozí v Íránů zůstali žít natrvalo. Do společnosti se rychle plně integrovali. Pracovali jako tlumočníci, zdravotní pracovníci, kuchaři i krejčí. Brzy začala menšina vydávat také noviny a vysílat ve své mateřštině. Oblíbeným jídlem jsou v Íránu od té doby polské pirohy.
Helena Stelmachová se do Polska stejně jako mnozí její krajané po válce nevrátila. Provdala se za Íránce a v roce 2009 vydala na vlastní náklady knihu Z Varšavy do Teheránu, kde svůj životní příběh do detailu vylíčila. Její matka je pohřbena na teheránském hřbitově, kde spočívají i ostatní Poláci, kteří se domů nikdy nerozhodli vrátit. Místo je dodnes hojně navštěvováno polskými turisty, kteří sem přijíždějí pátrat po příbuzných, které znají jen z vyprávění.
